Jako osoba invalidní jsem hledal nějaké smysluplné uplatnění v pracovním procesu, abych nebyl odkázán jen na částečný invalidní důchod a zároveň získal pocit, že jsem užitečný. Málokdo si toto z řad neinvalidů vůbec uvědomí, že pocit štěstí závisí ne od toho, kolik toho vlasníme, ale jak jsme svému okolí, nebo společnosti užiteční a také společností a svým okolím váženi. Nesouvisí to přímo s dárcovstvím jednotlivců, ale s takzvanou podporou státu zaměstnavatelům, kteří zaměstnávají osoby invalidní a zdravotně znevýhodněné. Stát a jeho představitelé mají pocit, že pro tyto lidi dělají něco velmi užitečného a také to rádi presentují. Při tom povyku ohledně změn v oblasti sociálních výhod a příspěvků pro zdravotně postižené se vyjádřil pan ministr Drábek, že objem peněz na podporu zdravotně postižených se nesníží. Tomu se dá i věřit. Jak však taková podpora vypadá v praxi? To si založíte dva ekonomické subjekty. Jeden je nezisková organizace s cílem podpory zaměstnávání zdravotně postižených a ten druhý je nějaký zprostředkovatel finančních služeb pro veřejnost, co poskytuje například půjčky nebankovního charakteru. Neziskovka zaměstná invalidní lidi jako domácí pracovníky za účelem například rozesílání e mailů a zprostředkování kontaktů. Nabídne jim za tuto práci tři tisíce čistého. Nesejde se měsíc s měsícem a od vedení společnosti příjde nabídka, že je možné ty tři tisíce mít, ale pracovník musí uzavřít nějakou smlouvu o půjčce. Jednu může mít i na sebe. To "půjčku na sebe" je hlavní účel celého zaměstnání. Teď vstoupí do dění ta druhá firma. Uzavře se zaměstnancem smlouvu o půjčce, že mu bude vyplácet měsíčně tři tisíce a zaměstnanec bude odvádět věřitelské společnosti celou čistou mzdu. Zaměstnavatel obdrží od státu osm a půl tisíce na zaměstnance. Tři tisíce dá zaměstnanci, zhruba dva tisíce a něco spolknou odvody státu a zbytek připadne té druhé firmě. Ta takto získané prostředky věnuje na činnost neziskové organizace. Měli by být všichni spokojeni. Invalida má své tři tisíce, stát je rád, že někdo invalidu zaměstnal a vlastník ekonomických subjektů má zaručen pohodlný příjem. Stačí takto zaměstnat padesát lidí a přibližně sto tisíc měsíčně je doma. To nevadí, že ten invalida sedí každé dopoledne u počítače a nemá do čeho ruce vrazit, protože měsíčně pošle maximálně pět, ale spíče dva až tři e maily. Nebudu konkrétní. Jen bych rád upozornil ty zdravotně postižené, kterým se obdobné praktiky zajídají, aby si na podobné nabídky dali pozor. Není nic horšího, než pocit, že jsem byl vlasně zneužit pro něčí zisk. Rád se budu zabývat nějakou smysluplnou prací. Například zhromažďování jinak roztroušených informací pro někoho, kdo takové informace pro svoji činnost potřebuje, a to o čemkoli. Třeba o veřejných sbírkách, veřejných zakázkách, veřejných dluzích, nebo veřejném životě vůbec. Nejen lidé by si měli dávat pozor, na co a komu přispívají. Stát je donátorem značně čilým a štědrým. Není však ten z nejprozíravějších. Nebo že by to byl vlasně účel, jak přelít finanční prostředky do podnikatelské sféry pomocí invalidních občanů, a pak jim ve finále ještě přiškrtit těch několik výhod, co ještě mají?
Odpověděl bych dříve, ale nějak se mi přestal ten měšec zobrazovat. Mám za to, že tento článek je hlavně o zneužívání důvěry lidí lidmi. Tak si myslím, že to k tématu přeci jen tak nějak patří. Ano, umím si představit tuto reakci pod docela jiným článkem. Pokud se ale v diskusi k tomuto článku probírala i morální stránka věci, daňové úniky a získávání peněz k jinému účelu, než je deklarovaný a žádoucí, není moje připomínka až tak od věci. Chtěl jsem tím jern naznačit, že tato oblast si zaslouží komplexnější pozornost. Děkuji za pochopení.