Hlavní navigace

Případ mrtvého koně: Kdy jste chráněni jako spotřebitelé, i když podnikáte?

23. 11. 2023
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

 Autor: Dalibor Z. Chvátal
Ochrana spotřebitele spočívá i v tom, že se nepřihlíží k dohodám vylučujícím nebo omezujícím jeho práva na náhradu újmy, i když je spotřebitel odsouhlasil ve smlouvě, kterou podepsal.

Tentokrát raději začneme tak trochu odzadu, když hned na začátku popíšeme, jak dopadl spor před Nejvyšším soudem, který si přiblížíme, a jaké z něho plyne všeobecné poučení a výkladové pravidlo. Proč?

Varování pro milovníky koní

Protože jde o soudně řešený případ zraněného a následně utraceného koně. Za největšího přítele člověka je považován pes, a proto je také asi nejčastějším domácím mazlíčkem, i když mu co do počtu chovaných zvířat udatně šlapou na paty, abychom tak řekli, kočky. Chovat koně si může dovolit málokdo. Chov koně je opravdu náročný a drahý koníček, přesto nikoliv výjimečný. Chovatelé a příznivci koní a zdá se, že mezi nimi převažují ženy (pohlaví nikoliv slabší, ale citově více založené), jsou často mnohem útlocitnější než chovatelé psů a koček a jiných domácích zvířátek, mezi nimiž panuje zhruba parita mezi muži a ženami.

OSVČ může nakupovat jako podnikatel i jako spotřebitel

Takže k oněm právním závěrům: Nejvyšší soud ČR, resp. jeho příslušný orgán, schválil 8. listopadu 2023 následující závěr, který bude pro svůj význam zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí NS. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že: Spotřebitelem může být nejen nepodnikající fyzická osoba, ale též fyzická osoba – podnikatel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti. K ujednání omezujícímu či vylučujícímu práva spotřebitele na náhradu újmy se nepřihlíží i v případě, že s podnikatelem uzavřel smlouvu jiný podnikatel mimo rámec své podnikatelské činnosti. (Rozsudek ze dne 15. února 2023, spis. zn. 25 Cdo 3497/2021)

Náhrada škody vzniklá zraněním a utracením koně

V soudním sporu šlo o náhradu škody, která měla žalobcům vzniknout úrazem, léčením a následným utracením jejich koně ustájeného ve stájích žalovaného. Chtěli, aby jim žalovaný zaplatil za léčení koně 119 186 Kč, také jeho hodnotou ve výši 983 000 Kč a ušlý zisk, jehož by mohli dosáhnout účastí koně v soutěžích (200 000 Kč). 

Žalobci jako kupující podepsali 13. srpna 2017 kupní smlouvu o koupi koně, a to šestiletého valacha, kterého nechali ustájit ve stájích žalovaného na základě smlouvy, jež obsahovala ujednání vylučující odpovědnost žalovaného za případné jím nezaviněné zranění či úhyn koně. 

Kůň si však 1. října 2017 zaklínil levou pánevní končetinu do mezery mezi spodní částí vrat svého boxu a podlahou, čímž se zranil, a následně navzdory žalobcem účelně vynaloženým nákladům na léčení ve výši 119 186 Kč musel být utracen. Box, v němž se kůň nacházel, byl opatřen posuvnými vraty. V případě, že by vrata byla řádně zavřena, zajištěna a nevykazovala žádné neodborné zásahy či úpravy, nahodilá či cílená poškození, se noha koně pod vrata nemohla dostat. 

Soudy tak dospěly k závěru, že ocitla-li se noha koně pod posuvnými vraty, muselo k tomu dojít proto, že vrata nebyla dovřena či dostatečně zajištěna. Soudy jednoznačně rozhodly o nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů na léčení koně. O ostatních žalobních nárocích se ještě bude rozhodovat.

Kdo v čem podniká

Žalobce (spolumajitel utraceného koně) je nositelem živnostenského oprávnění a současně společníkem ve společnosti s ručením omezeným v oboru výroba, obchod a služby a provádění staveb, jejich změn a odstraňování. Žalovaný, tedy majitel stáje, při uzavření smlouvy o ustájení vystupoval jako podnikatel s předmětem podnikání „chov zvířat pro zájmový chov“. 

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považoval žalobce při uzavírání smlouvy o ustájení koně s žalovaným za spotřebitele (ust. § 419 občanského zákoníku), eventuálně za slabší stranu smluvního vztahu (ust. § 433 odst. 2 o. z.), protože při uzavírání smlouvy o ustájení vystupoval mimo souvislost s vlastním podnikáním. Rovnocenný podnikatelský vztah mezi žalobcem a žalovaným nemohl být založen ani úmyslem žalobců využít koně k soutěžím, protože případné teoretické zisky by ani zdaleka nepokryly náklady na jeho chov. Daný kůň by mohl v následujících deseti letech v soutěžích získat ceny do 20 000 Kč ročně, které by však ani zdaleka nepokryly roční náklady na jeho ustájení a péči o něj.

Kůň jako zvíře již není věc, ale ohledně náhrady škody může být za převzatou věc považován

K ujednání o omezení odpovědnosti za škodu ve smlouvě o ustájení s odkazem na ust. § 1812 odst. 2 a § 1814 písm. a), resp. § 2898 občanského zákoníku (o. z.) soud nepřihlížel. Podle ust. § 2944 o. z. ve spojení s ust. § 2970 o. z. shledal žalovaného odpovědným za poranění zvířete a za škodu spočívající v nákladech spojených s léčením zraněného koně. Povaze koně (byť jde o živou bytost) neodporuje, aby byl nárok na náhradu škody způsobené jeho poraněním posouzen podle ustanovení upravujících náhradu škody na věcech převzatých v souvislosti s plněním závazku. 

Podle ust. § 494 o. z. má živé zvíře zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.

Počítali s ušlým ziskem, který měl zajistit kůň? Pak jsou to podnikatelé, bránil se majitel stájí

Toho, že žalobci (majitelé koně) v žalobě počítali i s ušlým ziskem, využil žalovaný majitel stáje, který chtěl rozhodnutí nižších soudů zvrátit, aby dostal svůj případ před Nejvyšší soud. Položil Nejvyššímu soudu otázku, zda lze vlastníka koně při uzavírání smlouvy o jeho ustájení pokládat ve vztahu k provozovateli stáje za slabší smluvní stranu, či dokonce za spotřebitele. Domníval se, že ne, nesouhlasil tedy s nižšími soudy. 

Podle názoru žalovaného měl být vzájemný vztah založený smlouvou o ustájení koně posouzen jako vztah rovnocenných podnikatelských subjektů, neboť žalobce je osobou s živnostenskými oprávněními a podnikatelskými cíli a žalobou uplatnil mimo jiné i ušlý zisk, jehož hodlal dosáhnout s koněm v soutěžích. Proto měl soud vycházet z omezení odpovědnosti žalovaného za škodu, sjednaného ve smlouvě o ustájení koně. Žalovaný se tedy domníval, že žalobce neměl nárok na ochranu jako spotřebitel.

Kdo je spotřebitel a jak je chráněn ve vztahu s podnikatelem-profesionálem

  • Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná (ust. § 419 o. z.).
  • Spotřebitelem se rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání (§ 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele).
  • K ujednáním odchylujícím se v neprospěch spotřebitele od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje (ust. § 1812 odst. 2 o. z.).
  • Zneužívající jsou vždy ujednání, která vylučují nebo omezují spotřebitelova práva z vadného plnění nebo na náhradu újmy (ust. § 1814 odst. 1 písm. a) o. z.).

Pokud se podnikatel nechová jako podnikatel, je chráněn jako spotřebitel

Nejvyšší soud zhodnotil, že ze samotné definice spotřebitele, jímž je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná, vyplývá, že spotřebitelem může být nejen nepodnikající fyzická osoba, ale též fyzická osoba – podnikatel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti. 

Ustanovení na ochranu spotřebitele mají být aplikována i na vztahy, v nichž vystupuje fyzická osoba, jež má podnikatelské oprávnění, avšak v těchto vztazích se jako podnikatel nechová. K ujednání omezujícímu či vylučujícímu práva spotřebitele na náhradu újmy se proto nepřihlíží i v případě, že s podnikatelem uzavřel smlouvu jiný podnikatel mimo rámec své podnikatelské činnosti. 

Odvolací soud proto podle názoru Nejvyššího soudu posoudil pozici žalobce – majitele koně správně, protože uzavřel se žalovaným smlouvu o ustájení koně zcela mimo rámec své podnikatelské činnosti. Předmětem jeho podnikání byla stavební činnost, nikoli chov koní. Proto má být v daném smluvním vztahu pokládán za spotřebitele a k ujednání omezujícímu jeho právo na náhradu újmy se nepřihlédne. 

skoleni_15_5

Povinnost žalovaného (provozovatele stájí) k náhradě škody způsobené zraněním a následným úhynem koně je dána podle ust. § 2944 o. z., podle něhož každý, kdo od jiného převzal věc, která má být předmětem jeho závazku, nahradí její poškození, ztrátu nebo zničení, a to bez ohledu na to, zda žalovaný porušil svou povinnost, či nikoli. 

Proto žalovaný majitel stájí musí uhradit účelně vynaložené náklady na léčení koně ve výši 119 186 Kč s úrokem z prodlení. O dalších nárocích se ještě, jak už jsme uvedli, bude před soudy rozhodovat.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Nenadávejte právníkům, zákony netvoří zdaleka jen oni. Oni je pak jen zašmodrchávají ve prospěch svých klientů, třeba zrovna vás. Budu se však snažit vám je vysvětlovat.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).