Lidské příběhy a osudy mohou být různé. I ty bankovní však skýtají různé perličky. Podívejte se, jak chtěl klient založit účet, ovšem odmítal se identifikovat, protože přece nic neprovedl.
Život v bankách opravdu není nudný, ale naopak – je skutečně velmi rozmanitý. O perličkách ze života klientů bank jsme již psali v článku Příběhy klientů: v rámci testování bezpečnosti vyloupili banku. V tomto článku vás proto chci seznámit s několika dalšími příběhy z bankovního života – jsou jednak trochu úsměvné, jednak také trochu poučné, takže doufám, že vás zaujmou.
V první příběhu se přeneseme do druhé poloviny osmdesátých let minulého století, tedy do doby socialismu. V této době dostala pobočka Státní banky československé (tj. tehdejšího hybridu centrální a obchodní banky) v severočeském městě Most zvláštní dopis. Z poštovních razítek na jeho obálce bylo patrné, že putoval přes rok a že obletěl celý svět.
Když jej bankovní úředníci otevřeli, byli velmi překvapeni jeho obsahem. Jestli se dobře pamatuji, tak nějaká pákistánská obchodní banka v něm u indické obchodní banky urgovala proplacení šeku ve výši zhruba čtyř amerických dolarů.
A proč a jak se vlastně takovýto dopis dostal až do československého města Most? Odpověď byla jednoduchá – na obálce byla místo správné adresy napsána pouze dvě slova – MOST URGENT.
I tento příběh se odehrál ve druhé polovině dvacátého století. Státní banka československá poskytla jedné obci investiční úvěr na výstavbu malého mostu přes místní říčku nebo spíše větší potok. Banka tehdy (a věřím, že tomu tak je i v současnosti) kontrolovala průběh staveb, na které poskytla úvěr.
Protože se nejednalo o stavbu nejvyšší důležitosti, bankovní úředník se na kontrolu výstavby můstku vydal až zhruba po roce. Když otevřel dveře předsedy místního národního výboru (což byl název funkce tehdejšího starosty), byl překvapen první větou místního hodnostáře. Jednalo se o to, že na stavbě ještě nezačali pracovat.
Jistě to byl světový rekord v délce
bankovní dohlídky…
A nyní se přesuneme do současnosti. Každá banka je povinna identifikovat svoje klienty, a to na základě např. jejich občanského průkazu. Tato povinnost souvisí s pojištěním vkladů u bank a s bojem bank proti legalizaci výnosů z trestné činnosti.
Policie zadržela pachatele významné trestné činnosti a zjistili, že se prokazoval odcizeným občanským průkazem (jeho původnímu majiteli byl totiž velmi podobný). Zjistilo se, že výnosy svojí trestné činnosti ukládal na účet, který si na ukradený občanský průkaz založil na jedné malé bankovní pobočce.
Policisté se proto vypravili na onu pobočku a zeptali se, jak tohoto klienta identifikovali. Bankovní úřednice odpověděla, že tuto kontrolu provedla v plném rozsahu a že se na tohoto klienta pamatuje, protože jí byl velmi sympatický. Policistovi ovšem tato odpověď nestačila a po bankovní úřednici chtěl, ať to dokáže. Když se jí zastala její kolegyně, že se na tohoto klienta pamatuje, protože jí připomínal jejího syna, tak si jako odpověď od policisty vyslechla větu Vy jste se domluvily
.
Důležitou zákonnou povinností obchodních bank je sledovat jeho tzv. obvyklé obchody – souvisí to s bojem proti legalizaci výnosů z trestné činnosti.
Jednomu klientovi (fyzické osobě – občanovi) byla ve prospěch jeho běžného účtu pravidelně připisována stejná (a poměrně vysoká) částka. Protože ovšem nedocházelo v obratech na tomto účtu k žádným výrazným výkyvům, jednalo se pro bankovní úředníky o obvyklé klientovy obchody
.
Bohužel se však jednalo o člena zločinecké skupiny, který takto pral
výdělky ze svojí kriminální činnosti. Když se policisté zeptali bankovních úředníků, zda jim opravdu nebylo divné, že tento mladý muž (který byl střídavě nezaměstnaný a střídavě pracoval za nízký plat) má tak vysoké příjmy, museli jim odpovědět, že podle zákona na ochranu osobních údajů jim klienti nemusejí sdělovat, kde jsou zaměstnáni a ani jako pracovní pozici vykonávají.
Jak jsem již uvedl v jednom z výše uvedených příběhů, banky jsou povinny identifikovat svoje klienty. Jednou ovšem přišel do banky klient, který odmítl předložit svůj občanský průkaz a zdůvodnil to tím, že existuje ochrana osobních údajů a že bance do jeho osobních údajů nic není. Když mu bankovní úřednice sdělil, že jej musí identifikovat podle zákona proti praní špinavých peněz, tak se urazil, že není žádný kriminálník.
S tímto přístupem ovšem jistě dodnes nemá žádný bankovní účet.
Jedny noviny vydávaly jedenkrát týdně sešit s televizním programem na následující období. Vedle vlastního televizního programu tato příloha obsahovala také nejrůznější informace o hercích a filmech. Na první straně pak vždy byla vytištěna fotografie s humorným textem (např. že poslanci stříhají svým kolegyním copy).
Jednou zde byla zobrazena fotografie tehdejšího guvernéra naší centrální banky, jak ukazuje dvousetkorunovou bankovku. Pod touto fotografií byl text, že se připravuje měnová reforma, a aby se ušetřilo za tisk nových bankovek, tak všechny stávající bankovky budou mít hodnotu desetkrát vyšší, tj. z dvoustovky se stane dvoutisícovka.
Můj tehdejší kolega z banky (profesí správce počítačové sítě) bydlel v rodinném domku na okraji Prahy. V den, když vyšel uvedený článek, na něj po návratu domů z práce čekala sousedka – starší velice čiperná a milá paní. Tentokrát byla opravdu velmi vyděšená a ptala se jej, kdy bude opravdu spuštěna ta měnová reforma. A nenechala si vymluvit, že k ní nedojde a že se jednalo o pouhý vtip.
Tento příběh není opravdu vymyšlený, skutečně se stal těsně po útoku Al-Kaidy na dvojčata
v New Yorku. V této době totiž začal platit zákon na ochranu osobních údajů a banky posílaly svým klientům dopisy, kterými je informovali o jeho ustanoveních.
Na centrálu jedné z bank v této době volala okresní policie z jižní Moravy, že jim banka posílá dopisy z anthraxem neboli snětí slezinnou, protože od ní žádný dopis nečekají.
