Všichni byli zaměstnaní, a přitom se nikdo moc nepředřel. A i když se nikdo moc nepředřel, plán byl vždy nějak splněn. Ale i když byl plán třeba i přeplněn, obchody jsou poloprázdné. Ale i když byly obchody poloprázdné, všichni leccos měli – v realitě platila hesla „urob si sám“, „komu se nelení, tomu se zelení“, „kdo nekrade, okrádá rodinu“. A i když lidé leccos měli, na režim nadávali. Ale jakkoliv nadávali, ve volbách nikdo nevolil proti. Tak takové byly doby přestavby.
Cestou přestavby
Výdobytky socialistické společnosti popisoval poslední vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov vcelku zeširoka: Naše společnost vyřešila problémy plné zaměstnanosti obyvatelstva, zabezpečila sociální jistoty zásadního rázu, ale přitom jsme nemohli plně realizovat možnosti socialismu v uspokojování rostoucích potřeb a zlepšování životních podmínek lidí. A to nejen v kvalitě, ale často i v množství potravin, v moderní organizaci dopravy podle potřeb obyvatel, ve zdravotnické péči i v řešení jiných problémů, které přirozeně vznikaly ve vývoji naší společnosti.
(Gorbačov, 1987).
V 80. letech se hesla změnila. Odmítněme všechno, co zastaralo! Cesta měla vést přes demokratizaci, perestrojku (dobová doktrína reforem, realizace ekonomické přestavby), glasnosť (dobová politika otevřenosti a uvolnění cenzury) k lepším socialistickým zítřkům. Nové úkoly se musí řešit bez hotových receptů,
konstatoval Gorbačov. Budování socialismu a socialistické výstavby vstoupilo do etapy přestavby, perestrojky. I na nejvyšších místech Nejvyššího sovětu, nejvyšší rady SSSR, se tehdy připouštělo, že klasikové marxismu-leninismu nám odkázali základní, podstatné charakteristiky socialismu
a to, jaká má být nynější etapa, je naším úkolem
.
Socialismus jako společenské zřízení měl být schopný zdokonalování se. Sliby a prognózy? Slova rozcházející se s činy? Tak tomu měla být učiněna přítrž. Nikoliv ovšem až tak v Československu. Zde byla přestavba a glasnosť považována za přechodnou epizodu, která moc strany a vlády nijak neohrozí, aniž by se něco reformovalo. Gorbačov mohl být chápán jako odpadlík dogmatu marxismu-leninismu, rebel, který dříve či později narazí na odpor. Čekal se jeho pád a obnovení totality v SSSR v původních rozměrech. Tak nějak takto o reformních snahách 80. let pojednala dvojice slovenských autorů knihy Osudy ekonomiky po revolúcii.
Slon na hliněných nohou a porevoluční osudy
Osudy ekonomiky po revolúcii zní název díla Štefana Doláka a Jozefa Trojáka. Písemná vzpomínka na doby porevoluční z pera slovenských autorů je zřejmě psána s nadhledem a bez servítků. Sovětský svaz byl sice slon, ale stál na hliněných nohou. Podle oficiální propagandy Sovětský svaz vedl politiku míru a spolupráce, podával návrhy ozdravující mezinárodní situaci – za odstranění válek, proti horečnému zbrojení, za svět bez jaderných zbraní a zbavený násilí.
Zatímco oficiální heslo proklamovalo „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, věčné a nezničitelné přátelství bylo stvrzováno sdružováním československých občanů ve Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP), mezi lidmi se šeptalo „Se Sovětským svazem – padla bída na zem“.
Geopolitická situace vznikla po druhé světové válce. Hlavní roli hrály dvě vítězné mocnosti, Spojené táty a Sovětský svaz. Sféry vlivu byly určeny na konferencích na Jaltě a v Postupimi. Země spadající do zájmových sfér těchto mocností neměly po čtyři dekády od druhé světové války šanci vymanit se područí supervelmoci. Zemí náležející do zájmové sféry Sovětského svazu – satelity SSSR – si mohly nechat o svobodě, demokracii a tržní ekonomice zdát. Instalované státní režimy se krvavě vypořádaly s nepokoji v NDR, Maďarsku, Československu, Bulharsku i Rumunsku. Ekonomiku řídil plán, direktivy a směrnice z centra. Ve vztahu k Československu byla 23 let po druhé světové válce použita i armáda. Okupace roku 1968 potlačila dobové snahy o ekonomickou reformu. Takto nějak popisuje Dolák a Troják konstelaci v době po druhé světové válce.
Osudy ekonomiky po revoluci
Kniha Osudy ekonomiky po revolúcii je z doby polistopadové, z roku 1991. Bylo to v době, kdy politická garnitura popřevratového Československa hledala scénář ekonomické reformy a kdy se zdálo, že občané ztrácejí o reformu zájem
. Zatímco Václav Klaus a Vladimír Dlouhý se spoléhali na makroregulaci měnové a finanční politiky
, Vladimír Komárek navrhoval rozsáhlé zásahy z centra. To mělo rozhodovat třebas o otázkách struktury národního hospodářství. Autoři knihy Komárkův plánovitý přístup odmítli a ve vztahu k návrhu Klausem ordinované léčby vyjádřili nejednu připomínku.
Byla to doba plná demokratizačních přeměn. Liberalizace podnikání. Likvidace monopolu státního vlastnictví. Směřování bylo cestou „od diktatury k demokracii, od deficitu k přebytku“. Oslavné ódy skončily. Někdejší všude přítomné plakáty a nástěnky plné hesel, proklamací a slibů světlých zítřků socialistické společnosti zmizely. Nastoupila realita transformačního období. Do úspor se měla zakousnout inflace, všudypřítomný monopol státního vlastnictví měl skončit.
Slovenští autoři vzhlíželi k ekonomikám vyspělého světa taženým konzumem a orientací na spotřebitele. Konstatují, že životní úroveň měřená objemem osobní spotřeby na obyvatele se v západních zemích za železnou osobou zvýšila. Spotřebě, jejímu objemu a struktuře byl a je podřízen celý hospodářský život. Už žádné republice více práce, to je naše agitace
, ale konec monopolu státního vlastnictví, vlastnictví soukromé, uvolnění cen a regulace mezd, trh a konkurence.
Původně sovětský propagandistický plakát z doby po druhé světové válce. Dělník odolává spotřebnímu luxusu nabízeného západním kapitalistou, který nabízí alianci NATO – dokument skrývající pušku s bajonetem.
Napříč slovenskou knihou opakovaně zaznívá cosi o „pražském centralismu“. V době polistopadové nemělo jít jen o nacionalismus a separatismus, ale „boj proti pražskému přežitému i prohnilému byrokratickému centralismu“. Centrální řízení, rozhodování v ústředí, žádná samostatnost, to byly také charakteristiky předlistopadového systému řízení. V realitě sovětská centrála diktovala svým satelitním státům a jejich vlády diktovaly svým republikám, městům, obcím a lidem.
Polistopadová transformace
Socialistické hospodaření bylo dobou, kdy se z řízení ekonomiky vygumovaly zbožně-tržní vztahy. Země od Sovětského svazu okopírovávala model centralizovaného řízení, model plánu. Sovětský svaz, náš vzor, byl v rámci tehdejšího geopolitického uspořádání a rozdělení sfér vlivu supervelmocí.
V Československu vydaný stručný ekonomický slovník z pera sovětských autorů Kozlova a Pervušina z roku 1959 popisoval socialistickou dělbu práce v rámci Rady vzájemné pomoci (RVHP) takto:
Má zajišťovat koordinaci národohospodářských plánů v zájmu stálého zvyšování životní úrovně v zemích socialistické světové soustavy, podporovat oboustranný obrat zboží, vytvářet podmínky pro rozvoj dopravy a tranzitu, rozpracovávat měnové otázky a otázky finančního zúčtovávání mezi členskými zeměmi včetně clearingu a pomáhat rozvíjet ekonomickou a vědeckotechnickou spolupráci. RVHP je založena na zásadách naprosté rovnoprávnosti plně suverénních členských států a všestranné výhodnosti vzájemné spolupráce pro všechny zúčastněné země. (Koslov & Pervušin, 1991)
Vztahy v rámci socialistické Rady vzájemné pomoci (RVHP) ovšem v realitě nebyly tak výhodné, uvážené a rozvoj podporující, jak se psalo v dobových učebnicích a slovnících. Lidé si třebas šeptali, že RVHP byla založena na bulharské technice, kubánské pracovitosti, maďarském světovém jazyku a ruské demokracii. Nahlas se o čemsi takovém bez následků hovořit nemohlo. Rada vzájemné hospodářské pomoci vznikla, jak jinak, v Moskvě v lednu 1949.
Konec perestrojky, konec světa i plánované ekonomiky
V době polistopadové nakonec platilo, že se otřesená ekonomika Sovětského svazu stává nespolehlivým partnerem. Dvojstranné mezivládní dohody o výměnách zboží mezi státy bývalého RVHP a podniky se přestávají respektovat.
(Dolák & Troják, 1991). V Sovětském svazu bylo nakonec po sedmdesáti letech budování „vyspělé socialistické společnosti“ na jedné šestině světa odpískáno. Sovětský svaz se ukázal být slonem, který skutečně stál na hliněných nohou. Došlo i na nedostatek chleba v Moskvě, situace byla napjatá.
Ducha doby snad i trefně popisuje jeden dobový vtip:
To si Bůh povolá československého politika Miloše Jakeše, sovětského Michaila Gorbačova a amerického prezidenta Ronalda Reagana. Oznamuje jim, že za tři dny bude konec světa. Odešle je domů, ať vše zařídí.
Gorbačov svolává Nejvyššího sovětu Svazu sovětských socialistických republik a oznamuje: Soudruzi, mám dvě špatná sdělení. Bůh existuje a za tři dny bude konec světa.
To Reagan svolá Kongres Spojených států amerických a konstatuje: Mám jednu zprávu dobrou a jednu špatnou. Dobrá je, že Bůh existuje. Ta špatná říká, že za tři dny bude konec světa.
Jakeš svolá Ústřední výbor KSČ a vypráví: Soudruzi, mám pro dvě zprávy se shora. První je zjištění, že Gorbačov není Bůh. Ta druhá znamená, že za tři dny skončí perestrojka.
To už se ale schylovalo k bouřce. Ke změně geopolitické situace, kdy sběrem železa už nemělo být pomáháno bránit mír. Už se nemělo poroučet větru dešti. Ke slovu se měla dostat nabídka, poptávka a cena…
Reference:
Gorbačov, M.: Přestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět. Praha: Svoboda, 1987.
Kozlov, G., Pervušin, S.: Stručný ekonomický slovník, SNTL, 1959.
Dolák, Š., Troják, J.: Osudy ekonomiky po revolúcii, Neografie, 1991.
