Jednatel spolku propuštěný pro závažné porušování pracovní kázně chce po bývalém chlebodárci odstupné ve výši 10 platů. Pokud byl zaměstnancem, dostane ho.
Pracovní poměr zaměstnance skončil výpovědí ze strany zaměstnavatele z důvodu podle ust. § 52 písm. g) zákoníku práce. Tedy pro závažné porušení povinností zaměstnance vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Pracovní poměr skončil ke dni 30. 11. 2010 na základě výpovědi z 30. 9. 2010. Zaměstnanec přesto požadoval, aby mu zaměstnavatel uhradil odstupné ve výši desetinásobku průměrného měsíčního výdělku, protože v dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 1. 2008 bylo mezi stranami pracovního poměru neobvykle sjednáno, že zaměstnavatel je povinen při skončení pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele vyplatit zaměstnanci odstupné ve výši desetinásobku průměrného měsíčního výdělku. To zaměstnanec vypočetl na 229 696,14 Kč s úroky z prodlení.
Nižší soudy řekly, že je to v rozporu s dobrými mravy
Soud prvního stupně žalobu zamítl, když shledal, že uplatnění nároku na odstupné žalobcem je v rozporu s dobrými mravy, neboť zaměstnavatel ukončil pracovní poměr výpovědí z důvodu zaviněného závažného porušení povinností ze strany zaměstnance. Ten si vysoké odstupné „nechal přislíbit“ v době, kdy byl jednatelem zaměstnavatele, který byl zřízen jako občanské sdružení. Činnost sdružení má nepodnikatelský charakter a zčásti jde o aktivitu veřejně prospěšnou, založenou zvláště na dobrovolné práci jeho členů, a přiznání odstupného by proto nepřiměřeně zvýhodnilo zaměstnance nejen na úkor zaměstnavatele, ale též ve vztahu k ostatním členům. Uzavřel, že zaměstnanec, který krátce před ukončením pracovního poměru skončil s výkonem funkce statutárního orgánu a jehož odchod byl vyvolán rozpory mezi skupinami členů s různými pohledy na další směřování žalovaného
, skutečně zneužívá své právo na odstupné k určitému zvýhodnění svého postavení v rámci spolku způsobem, který je vzhledem k okolnostem nepřípustný a je též v rozporu s dobrými mravy
. Stejně dopadl zaměstnanec u odvolacího soudu, který konstatoval, že žalobce nesledoval dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou dosáhnout jednorázového peněžitého plnění představujícího určitou formu odškodnění zaměstnance zaměstnavatelem za zpravidla nezaviněnou ztrátu zaměstnání, ale byl veden úmyslem způsobit mu určitou újmu, ať už materiální, či v poloze jisté i morální satisfakce za způsob ukončení pracovního poměru
.
Zaměstnanec si tedy podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Zde již uspěl, ale odstupné zatím nezískal. Ještě o něj bude muset bojovat.
Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku spis. zn. 21 Cdo 1193/2015, ze dne 15. 3. 2016, zrekapituloval skutkový stav případu. Zaměstnavatel a zaměstnanec, který byl jeho jednatelem do 24. 4. 2010, kdy se této funkce vzdal, uzavřeli dne 1. 12. 2006 pracovní smlouvu, která „nahradila“ pracovní smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 1. 1. 1999. V ní se žalobce zavázal vykonávat práci vedoucího provozu, v dodatku č. 2 k pracovní smlouvě uzavřeném dne 1. 1. 2008 si zaměstnanec a zaměstnavatel ujednali, že při skončení pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele vyplatí zaměstnanec žalobci odstupné ve výši desetinásobku průměrného měsíčního výdělku. Pracovní poměr žalobce u zaměstnavatele skončil dne 30. 11. 2010 na základě výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dne 30. 9. 2010 podle ust. § 52 písm. g) zákoníku práce. Oproti požadavku žalobce na zaplacení odstupného zaměstnavatel namítl, že uplatnění takového nároku je v rozporu s dobrými mravy.
Odstupné z jakéhokoli důvodu
Nejvyšší soud ČR již dříve dospěl k závěru, že poskytování odstupného při rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem může být – na rozdíl od právní úpravy poskytování odstupného účinné do 31. 12. 2006, tedy podle starého zákoníku práce – upraveno (smlouvou nebo vnitřním předpisem) odchylně od zákona, bude-li tím založeno právo zaměstnance na odstupné v dalších případech (z jiných důvodů), než které jsou stanoveny v ust. § 67 odst. 1 zákoníku práce. Právo žalobce na odstupné proto mohlo být v dodatku č. 2 k pracovní smlouvě sjednáno též pro případ rozvázání pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele podle ust. § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci. A to přesto, že ust. § 67 odst. 1 zákoníku práce s tímto důvodem rozvázání pracovního poměru vznik práva na odstupné nespojuje.
V tom, že žalobce požadoval po žalovaném odstupné ve výši desetinásobku průměrného měsíčního výdělku, které mu náleželo (by mu mělo náležet) na základě dodatku č. 2 k pracovní smlouvě, protože pracovní poměr mezi ním a žalovaným skončil výpovědí žalovaného, nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy. Žalobce postupoval v souladu se zákonem a v případné majetkové nebo nemajetkové újmě, která by tím vznikla (mohla vzniknout) žalovanému zaměstnavateli, lze spatřovat jen vedlejší následek, který je právem dovolený. Z okolností případu nelze úspěšně dovozovat, že by cílem právního jednání žalobce nebylo dosažení zaplacení jeho pohledávky, ale – aniž by žalobce sledoval smysl a účel splnění dluhu žalovaného – přímý úmysl způsobit žalovanému újmu.
Odstupné ovšem může dostat jenom zaměstnanec
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že uplatnění nároku žalobce na odstupné podle dodatku č. 2 k pracovní smlouvě je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, není správný. Veden tímto nesprávným právním názorem se odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval tím, zda žalobce vykonával u žalovaného činnost v pracovněprávním vztahu. Přestože bylo v řízení zjištěno, že byl až do 24. 4. 2010 statutárním orgánem žalovaného (jeho jednatelem), který vznikl jako občanské sdružení a který se od 1. 1. 2014 považuje za spolek podle nového občanského zákoníku.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR činnost statutárního orgánu občanského sdružení nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, neboť výkon funkce statutárního orgánu občanského sdružení není druhem práce ve smyslu ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) zákoníku práce a vznik, zánik ani obsah tohoto právního vztahu nejsou upraveny pracovněprávními předpisy, nýbrž stanovami občanského sdružení. Ledaže by stanovami bylo určeno, že jmenováním na vedoucí pracovní místo se zakládá pracovní poměr. Právní předpisy ani povaha občanského sdružení však nebrání tomu, aby fyzické osoby vykonávající funkci statutárního orgánu uskutečňovaly jiné činnosti pro toto sdružení na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu.
Byl-li náplní pracovního poměru žalobce u žalovaného výkon činnosti statutárního orgánu (jednatele), aniž by výkon této činnosti v pracovním poměru určovaly stanovy žalovaného, byla by pracovní smlouva, kterou měl být pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným založen, neplatným právním úkonem. Na jeho základě by mezi účastníky nemohl vzniknout pracovněprávní vztah. Nebyl-li mezi žalobcem a žalovaným pracovní poměr, nemohlo by dojít ani k jeho skončení, a žalobci by proto nemohlo vzniknout právo na odstupné, které bylo podmíněno skončením (v době uzavření tohoto dodatku již založeného) pracovního poměru výpovědí ze strany žalovaného. Vznikl-li platně pracovní poměr mezi účastníky (na základě pracovní smlouvy nebo jmenování na vedoucí pracovní místo) poté, co se žalobce dne 24. 4. 2010 vzdal funkce jednatele žalovaného, mohl by mít právo na odstupné ve výši desetinásobku průměrného měsíčního výdělku, kterého se v této věci domáhá, jen v případě, že by právo žalobce na takové plnění bylo dohodnuto v rámci podmínek tohoto pracovního poměru.
Nejvyšší soud ČR tedy zrušil rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu. Žalobce musí v dalším řízení prokázat, že byl zaměstnancem, a pak odstupné, přestože s ním byl ukončen pracovní poměr pro porušování pracovní kázně, získá; pokud soudy zjistí, že zaměstnancem nebyl, odstupné nedostane.
