Odkud pochází výnosy konzervativních penzijních fondů?

V posledních několika měsících v souvislostí s působením Komise pro spravedlivé důchody je téma zhodnocení fondů vzhledem k inflaci aktuální i v průběhu roku. V rozhovoru s Danuší Nerudovou, stojící v čele Komise pro spravedlivé důchody, v deníku E15 z 29. 8. 2019 se dočteme, že panuje dost široká shoda na tom, že třetí pilíř nefunguje, mimo jiné proto, že konzervativní fondy (hlavně ty transformované) mají výnosy, které nedosahují ani inflace.

Výnosy naruby

Na úvod několik novinových titulku z poslední doby: „Ano, ani já tomu nerozumím. Navíc jsem tvrdil, že to možné není“. Napsal v srpnu tohoto roku hlavní ekonom třetí největší Dánské banky (Jyske Bank) Mikkel Høegh v doprovodném dopise k nabídce záporného úročení minus 0,5 % p.a. pro hypotéku se sedmi- a desetiletou fixací. V červnu tohoto roku přišla Švýcarská UBS s prohlášením, že od listopadu 2019 uvalí záporný úrok ve výší 0,75 % p.a. na účty se zůstatkem větším než 2 mil. CHF. Záporné výnosy německých a slovenských státních dluhopisů, ploché až inversní výnosové křivky jsou dalšími důkazy, že od konce roku 2015 žijeme v období velice nízkých až záporných úrokových sazeb.

Tato selskému rozumu a ekonomickým modelům odporující realita zásadním způsobem nabourává rozhodovací proces homo economicuse. Místo úvahy odložím dnešní spotřebu ve prospěch spotřeby budoucí a za to dostanu zaplaceno přichází úvaha kolik mě bude stát odložit dnešní spotřebu ve prospěch spotřeby v budoucnu?. Politika ECB spolu s dalšími centrálními bankami států EU nás zkrátka nabádají k tomu, abychom utráceli raději tady a teď než spořili. Tento makroekonomický paradox má neblahé následky v první řadě pro finanční produkty, podstatou kterých je dlouhodobé spoření. Jedním z nich je spoření na penzi v tzv. účastnických fondech (Doplňkové penzijní spoření).

Dopad na konzervativní střadatele

Nejvíce na nízké sazby doplácejí konzervativní účastnické fondy včetně těch transformovaných (smlouvy o penzijním připojištěny uzavírané do roku 2012). Právě v těchto fondech se nachází až 90 % prostředků, které Češi spoří na stáří. Co znamená, že německé nebo slovenské dluhopisy mají zápory výnos, nebo že se výnosy českých státních dluhopisů dlouhodobě pohybují na historických minimech (v ČR už naštěstí nad nulou, ale stále velmi nízko)? A proč by to mělo zajímat lidi, kteří ve třetím důchodovém pilíři spoří na stáří?

Překoná-li fond inflaci, či nikoliv, se pochopitelně odvíjí od toho, do jakých tříd aktiv se investuje. Penzijní fondy shromažďují prostředky účastníků a investují je na finančních trzích. Vzhledem k regulačním omezením drtivá většina těchto investic směřuje do státních dluhopisů (u velmi konzervativních fondů až 90 % portfolia). Jinými slovy fondy vybrané peníze půjčují státu. Fond je věřitel a stát je dlužník. Kolik dlužník (stát) za půjčku věřiteli (fondu) zaplatí, záleží mimo jiné hlavně na kvalitě dlužníka a také na tom, kolik subjektů na trhu je ochotno tomuto dlužníkovi půjčit.

Oba faktory nahrávají velmi nízkým (hluboce pod úrovní inflace) sazbám, za které si může český stát půjčovat. Jednoduše řečeno, statní rozpočty většiny evropských zemí si pomáhají na úkor konzervativních střadatelů. Důvodem jsou extrémně nízké výnosy v eurozóně a politika záporných sazeb ECB, která má základní sazbu nastavenou na −0,4 %.

Autor: ČSOB

Na grafu je vidět, jak v roce 2016 nastává zlom v souboji konzervativních (transformovaných) fondů s inflací. Pravé tento rok byl jako první po celou dobu poznamenán zápornými výnosy v ČR.

Jaké plynou závěry po penzijní společnosti, účastníky a stát?

Penzijní společnosti by měly ve svojí komunikaci ohledně zhodnocení konzervativních fondů vzít v úvahu i tento aspekt. Poukázat na to, že porovnávat výkonnost konzervativních fondů s inflací je nekorektní vzhledem k výše popsaným skutečnostem. A zaměřit se na porovnání s výnosností alternativních konzervativních strategií spoření.

Jaké jsou tedy alternativy? Můžeme utrácet, jakmile něco vyděláme, tím si nejlépe vyhneme inflaci, je to ale také nejlepší cesta, jak nemít žádnou rezervu, ať už na stáří, nebo na cokoli jiného. Co tedy má v nabídce průměrný konzervativní investor, který se rozhodl nehledě na související náklady upřednostnit budoucí spotřebu vůči té současné? Může spořit v bance, což určitou alternativou k penzijnímu spoření je. Banky sice na spořicích účtech nabízí srovnatelný úrok (zpravidla na omezenou výši vkladu), ale bez statní podpory v podobě státních příspěvků a daňových úlev.

Investiční životní pojištění je také jednou z možností. Zhodnocením sice odpovídá výkonům konzervativních penzijních fondů (investuji totiž do stejných finančních instrumentů), ale vzhledem k absenci státních příspěvků nemůže životko penzijním fondům v celkovém zhodnocení konkurovat. Obdobné je to i u stavebního spoření. Účastníkům nezbývá nic jiného než přijmout novou ekonomickou realitu a přizpůsobit jí svoje chovaní. Buď akceptovat zhodnocení pod inflací a vnímat ho jako cenu za zajištění na stáří (vzhledem ke zpomalení ekonomik se s výraznějším růstem úrokových sazeb v nejbližší době počítat nedá), anebo se poohlédnout po dynamičtějších investicích, případně zvážit prostřední cestu v podobě strategií životního cyklu.

Statní podpora za současné makroekonomické situace je klíčová pro rozvoj třetího penzijního pilíře. Otázkou zůstává valorizace státních příspěvků vzhledem k inflaci. Inspiraci bychom mohli najít například v Izraeli, kde stát emituje speciální (určené výhradně penzijním fondům) dluhopisy garantující pevný výnos navýšený o inflaci.