Hlavní navigace

Ochrana spotřebitele je polovičatá, nechrání před zásahy státu v důchodovém spoření

28. 12. 2022
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

 Autor: Depositphotos
Už roky zde máme zákon na „ochranu“ spotřebitele. V mnoha případech je kontraproduktivní, nicméně aspoň definuje nějaké principy. Bohužel tyto principy se aplikují polovičatě. Jakmile principy poruší stát, je tento zákon bezzubý. Není na čase to změnit?

Ministerstvo financí v srpnu 2022 předložilo novelu zákona o doplňkovém penzijním spoření (DPS), podle které stát v budoucnu sníží příspěvky, pokud nebudete investovat dostatečně vysokou měsíční částku. Příspěvky se změní, tedy v zásadě se sníží. Stát opět mění podmínky dlouhodobých smluv za chodu.

Sice zde máme ochranu spotřebitelů před soukromými firmami, bohužel zde však nemáme ochranu před samotným státem. A ten svého postavení čím dál častěji zneužívá, zvláště po precedentu v oblasti stavebního spoření, kdy se snížila státní podpora i pro stávající smlouvy ze 4500 Kč (tj. z 25 %) na 2000 Kč (tj. na 15 %) a zavedla daň z úroku.

Příspěvky na penzijko se sníží. Pokud nebudete spořit dost, dostanete méně Přečtěte si také:

Příspěvky na penzijko se sníží. Pokud nebudete spořit dost, dostanete méně

Pokud si někdo spořil 300 Kč měsíčně a spoléhal na státní podporu 90 Kč, asi měl nějaký důvod. Co má dělat? Nechat se přinutit vkládat víc? V tuto chvíli, kdy většina domácností hledá, odkud by přesměrovaly prostředky na platby za energie.

Dál vkládat peníze bez státního příspěvku? No, aspoň už do DPS nemusíme vkládat minimálně 300 Kč, stačí 100 Kč, ale kde je kompenzace za sníženou likviditu oproti odpovídajícímu fondu?

Sice mohu smlouvu o DPS ukončit, nicméně ochrana klienta (spotřebitele) se vztahuje jen směrem k penzijní společnosti. Ta vyplatí veškeré výnosy a vložené prostředky, na rozdíl od státu ale nemůže nevyplatit výnosy za celou dobu trvání smlouvy, jako to stát může udělat se státními příspěvky, ani „jen“ za 10 let, jako to stát dělá v oblasti dodaňování odečtených částek z daní.

Jednostranná změna by u soukromé firmy neprošla

Podívejme se do zákona o DPS a posuzujme ho optikou nepolovičaté ochrany spotřebitele, respektive posuzujme ho, jako kdyby ten zákon byl text smlouvy se soukromou společností. Dovolili bychom soukromé společnosti takovou jednostrannou změnu pravidel za takových možností pro spotřebitele?

Jaké nám tu stát jako spotřebitelům nabízí možnosti? Pokud by člověk jako reakci na změnu příspěvků DPS zrušil, dodaňuje a vrací ve většině případů státní příspěvky. A to už DPS má v sobě nevýhodu ve formě zdanění výnosů oproti tříletému testu u fondů mimo systém DPS. Umožnili bychom to soukromé společnosti?

A navíc je v tuto chvíli velmi nevýhodné odejít, protože smlouva byla koncipována jako dlouhodobá, mnohé smlouvy investují do akcií, které kolísají, nyní jsou akcie slabě ohodnoceny a zrušením smlouvy by účastníci utrpěli ztráty, např. 15 % oproti vrcholu před pár měsíci.

A to pominu, že v zákoně o DPS je schováno, avšak implicitně uvedeno snižování reálné výše státních příspěvků i daňových odpočtů. A to o inflaci, kterou do značné míry má stát ve své moci, ať už přímo zákon o České národní bance, který nařizuje ČNB vyvíjet úsilí, například ve formě „tisknutí“ peněz, abychom tu měli inflaci cca 2%, tzv. inflační cíl, či nepřímo ve formě všech zákonů, které ve svém důsledku ovlivní inflaci. A je úplně jedno, jestli s daným zákonem souhlasíte, či ne, prostě přistoupit na sankce vůči Rusku znamená ovlivnit inflaci a tím své závazky z jiných smluv, například právě ve formě státních příspěvků na DPS.

Další příklady bezprecedentních jednostranných změn

Stále se zapomíná, že mnohé, ne-li všechny smlouvy nejsou dvoustranné, ale trojstranné. Když uzavíráte smlouvu o DPS, penzijní společnost se zavazuje investovat vaše peníze, vyplatit je, nicméně stát slibuje vyplácet státní příspěvky, odečítat si vklady z daní. Můžeme sice formálně obhajovat změny podmínek za chodu jakkoliv, velkou invenci prokázali právníci při obhajování prvního snížení státního příspěvku u stavebního spoření, realita vnímání spotřebitelů je jasná.

A od té doby se tohle nemorální monopolní chování státu stalo další realitou. Aplikovalo se vícekrát u stavebního spoření, také vícekrát u DPS, objevilo se také u dotací na fotovoltaické elektrárny (aniž bych v prvé řadě souhlasil s dotacemi, je nemorální je měnit ex post, i když „jen“ ve formě zdanění).

Aplikuje se často také na změny manželství (natolik, že máme překročenu metu, více než polovina dětí se rodí mimo manželství). Jistě k tomu nějakou částí přispívá i to, že změny trojstranné smlouvy stát-manžel-manželka se dělají nejen na nově uzavřená manželství, ale na všechna zpětně, například ve vztahu k exekutorům.

Nebo taková změna minimální mzdy je nevítaná jednostranná změna ze strany státu, aniž bychom dali možnost reagovat slabší straně (v tomto případě zaměstnavateli) na změnu podmínek (minimální mzdy) zrušením pracovní smlouvy. A pak samozřejmě závazky z toho plynoucí, například ve formě odstupného, by měly dopadnout na stranu, která způsobila odstoupení zaměstnavatele z pracovního vztahu, tedy jinak na stát.

Samozřejmě právníci státu to tehdy „řádně právně“ odůvodnili (to je paradox, že spotřebitelé si ve formě daní zaplatili právníky, kteří umožnili snížení státního příspěvku u stavebního spoření). V zákonech už jsem doslova narazil i na předefinování pojmu v jeho opak pro konkrétní případ. Takže k právu přistupuji jako k matematice. Pokud je v matematice či v právu byť jen jediné pravidlo nekonzistentní, dokážu z této nekonzistentní skupiny pravidel cokoliv. Pro matematiku to bylo dokázáno a pečlivě se řeší každá nekonzistentnost.

Inspirace ze soukromého sektoru

Jakákoliv jednostranná změna podmínek nikdy není ideální, ale chápu, že někdy jsou nutné. Nicméně stát by se měl inspirovat od podmínek v soukromém sektoru. Třeba u pojišťoven je normální, že změní pojistné podmínky pro nové smlouvy, popřípadě nikdo jim nebrání měnit v jednoznačný prospěch klientů i stávající smlouvy. Starší pojistky, i mnoho let staré, jsou stále platné.

Samozřejmě, že udržovat mnoho různých pojistných produktů je drahé, proto pojišťovny přesvědčují klienty, aby přešli na nové podmínky. Existují metody lepší, jako je vysvětlování výhod nového produktu či slevy na nové produkty. Existují metody horší, jako je nadstandardní provize pro zprostředkovatele za přechod smluv nebo znemožnění jakýchkoliv technických změn na staré smlouvě (netechnické, jako změna kontaktní adresy, jsou umožněny i tak), klient si třeba nemůže připojistit na starou smlouvu nové riziko nebo věc.

Stejně tak pojišťovny mají vyřešenu inflaci, běžně umožňují automatickou valorizaci jak pojistného, tak pojistné částky o inflaci, navíc často s možností odmítnout valorizaci klientem. Nicméně jsme zde i s metodami horšími morálně na vyšší úrovni než u jednorázových změn u státu.

Vezměte si třeba také záruční podmínky nebo prodlouženou záruku. Dovedete si představit, že by nějaký výrobce mohl změnit záruční podmínky v průběhu záruky? Nebo dokonce, když bychom nesouhlasili s novými podmínkami, by člověk musel zpětně proplatit firmě dosud vyplacené peníze na již realizované záruční opravy? Ne? A proč nám přijde něco podobného u státu normální?

Jak by měly vypadat podmínky jednostranných změn

Ať si stát změní výši státních příspěvků u DPS, ale pokud je to směrem dolů, byť u jedné konkrétní výše příspěvku, tak ať tedy spotřebitel může odstoupit od smlouvy bez jakékoliv sankce. Neboli u DPS chybí možnost ve smyslu: OK, nech, milý státe, státní příspěvky bez dodanění či jiné formy závazků, když jednostranně měníš podmínky existujících smluv. Jako je to naprosto normální u smluv se soukromými firmami.

Změní firma cenu? Dobře, mohu odejít a nedodržet dobu určitou k datu změny ceny. Změní podmínky? Mohu se změnou podmínek nesouhlasit a odejít. Samozřejmě nejlepší varianta by byla mít možnost odmítnout změny jako celek a mít možnost pokračovat ve smlouvě ve stávající podobě, jako je to normální u pojištění.

Výzva pro zákonodárce

Ochranu před soukromými společnostmi nepotřebuji, často je navíc kontraproduktivní. Víc mě trápí kombinace „ochrany“ spotřebitele v kombinaci s džunglí zákonů, kde někde v hloubce je předefinované slovo, které se uplatní i pro soukromoprávní vztahy.

skoleni_18_3

A především potřebuji ochranu před samotným státem, monopolně postavenou organizací, která zneužívá svého postavení téměř každým dnem, prosazuje a upevňuje monopoly soukromých, státních či polostátních společností (jako je monopol Ochranného svazu autorského nebo České pošty), a to vše nedobrovolně platím. Schválení změny DPS je toho dalším příkladem.

Rozšiřme zákon o ochraně spotřebitele o pasáže chránící ho před jednostrannými změnami ze stranu státu, alespoň na takové úrovni, jako ho chráníme před konkurujícími si soukromými společnostmi.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je finančním poradcem firmy OK Klient a předseda zájmové skupiny SIG Peníze v Mense ČR.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).