Na pracovní cestě téměř oslepl, ale odškodnění se nedočkal

Ubytuje-li se zaměstnanec v obci, která je předmětem pracovní cesty (ať již v tuzemsku nebo v zahraničí), a z místa ubytování jde na pracoviště do budovy určené k plnění pracovních úkolů, pak poškození zdraví, které zaměstnanec utrpí cestou z místa ubytování na toto pracoviště nebo cestou zpět, nelze (podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR, spis. zn. 21 Cdo 4834/2010, ze dne 5. 1. 2012) považovat za pracovní úraz.

Skutkový základ sporného případu

Zaměstnanec se jako žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaměstnavatel na odškodnění pracovního úrazu zaplatil na náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění a „dalších výdajích spojených s pracovním úrazem“ celkem 3 378 537 Kč Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Čtete více: Úroky z prodlení se od července změní, život zkomplikují všem

Žalobu odůvodnil tím, že ho žalovaný, u něhož pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 2005 jako výzkumný pracovník, vyslal na pracovní cestu na zahraniční odbornou konferenci v telemedicíně konanou ve dnech 10. – 16. 6. 2006 v Norsku ve městě T. Ihned po příletu do T. a ubytování na hotelu žalobce „po dohodě se zaměstnavatelem“ ještě týž večer dne 10. 6. 2006 přibližně ve 21:00 hodin navštívil místo, kde se od následujícího dne měla konat konference, aby zde s jejími organizátory jednak vyřešil nesrovnalosti ohledně zaplaceného konferenčního poplatku a jednak, aby se domluvil na instalaci posteru druhý den ráno, a také, „aby si podle pokynů zaměstnavatele dobře zmapoval cestu mezi svým hotelem a místem konání konference tak, aby 11. 6. 2006 mohl na konferenci včas a řádně dorazit a splnit zde pracovní úkoly, které měl uloženy“. Na zpáteční cestě z místa konání konference do hotelu, kde byl ubytován, žalobce utrpěl úraz – poškození zdraví, když byl bezdůvodně zezadu napaden útočníkem, který ho patrně srazil na zem a pěstí ho udeřil do pravého oka. Čtete také: Kolegovi dal pěstí do hlavy ve svém volnu, ale zaměstnavatel ho chtěl vyhodit

Po příjezdu policie a záchranné služby byl žalobce odvezen do nemocnice v T., kde mu bylo 2× operováno pravé oko, a poté ve stabilizovaném stavu, ale (vzhledem k celoživotní tupozrakosti levého oka) „prakticky nevidomý“, se za pomoci manželky vrátil zpět do České republiky, kde se podrobil „další celé řadě lékařských zákroků včetně operace oka“. Protože v době, kdy došlo k jeho napadení a zranění, byl žalobce na zahraniční pracovní cestě a zde plnil pracovní úkoly, jedná se podle jeho názoru o pracovní úraz, za který „plně“ odpovídá žalovaný. Tip: Kdy máte nárok na tuzemské i zahraniční stravné?

Co zjistil a jak rozhodl soud prvního stupně

Soud prvního stupně žalobu zamítl. Soud prvního stupně z provedeného dokazování zjistil, že žalobce po příletu do místa konání zahraniční konference dne 10. 6. 2006, kam byl jako zaměstnanec žalovaného vyslán na pracovní cestu, „šel ve večerních hodinách navštívit konferenční centrum, aby vyjasnil platbu konferenčního poplatku a zmapoval si cestu do hotelu, kde byl ubytován“, a že „při návratu do hotelu nešel přímou cestou a zastavil se na nábřeží, kde fotografoval a přitom byl napaden“.

Protože pracovním úrazem je pouze takové poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, zabýval se soud prvního stupně tím, při jaké činnosti byl žalobce napaden, neboť – jak zdůraznil – „v praxi je zastáván názor“, že „je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu, nelze považovat veškerou jeho činnost po dobu pracovní cesty za úkony, jež souvisí s plněním pracovních úkolů, mající časový, místní a zejména věcný poměr k výkonu závislé práce“, nýbrž že „průběh pracovní cesty se štěpí na více úseků, které z hlediska vztahů k plnění pracovních úkolů, či přímé souvislosti s ním, nemohou být posuzovány totožně“.

Jestliže žalobce po příletu do místa konání konference navštívil kolem 22. hodiny konferenční centrum, pak „samotnou návštěvu konferenčního centra soud považuje za úkon potřebný k výkonu práce, který byl v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů“. K napadení žalobce však došlo ve 23.35 hodin na nábřeží „na místě, které se nachází zcela mimo směr, ve kterém byl jeho hotel“, a v okamžiku, kdy se žalobce „ve svém osobním volnu zabýval fotografováním zajímavého přírodního úkazu – bílé noci“, tedy „soukromou aktivitou, jež nesouvisela s plněním pracovních úkolů“. Proto podle názoru soudu prvního stupně „žaloba není důvodná, neboť úraz žalobce nelze považovat za úraz pracovní“.

Rozhodnutí odvolacího soudu

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobce, který byl vyslán zaměstnavatelem na pracovní cestu, přicestoval ve večerních hodinách do místa konání konference, a po ubytování v hotelu „se zhruba před 22.00 hodinou vydal na prohlídku města a navštívil i kongresové centrum“; při zpáteční cestě do hotelu byl napaden norským občanem K. J., který žalobci způsobil závažná mnohačetná poranění. Podle přesvědčení odvolacího soudu nelze incident považovat za pracovní úraz, neboť „od okamžiku, kdy se žalobce ubytoval v hotelu, do doby vstupu na určené místo konání konference, a to v den určený pro prezentaci účastníků (neděle 11. 6. 2006 od 10.00 hodin), nevykonával činnost související s výkonem jeho práce či předmětem jeho pracovní cesty“.

Následné tvrzení žalobce, že plnil příkaz zaměstnavatele a šel v pozdních nočních hodinách mapovat trasu a prokázat předem pořadatelům oprávněnost své účasti na konferenci, se odvolacímu soudu „jeví jako účelová reakce na negativní postoj vedlejšího účastníka (Kooperativa pojišťovna) k řešení pojistné události“, kdy navíc „se nepodává, že přímý nadřízený žalobci takový pokyn dal“, a „pokud právník žalovaného doporučil žalobci co nejdříve řešit nesrovnalosti s identifikací registračního poplatku, lze souhlasit s vedlejším účastníkem v tom, že nemohl mít na mysli, aby tak žalobce učinil bezprostředně po příletu, když pořadatelé konference vyhradili vyřizování veškerých formalit na neděli 10 až 18.00 hodin“.

Rovněž tvrzení žalobce, že „fotografování míst, kde se konference konala, měla přímou souvislost s plněním pracovních úkolů žalobce“, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že „u žalovaného se fotografie do zpráv o služebních cestách nezakládaly a tato činnost nebyla žalobci uložena“. Odvolací soud se „ztotožnil“ s právním názorem soudu prvního stupně, že „tato aktivita bezprostředně nesouvisela s plněním pracovního úkolu, kterým byl pověřen vedoucím zaměstnancem“, a uzavřel, že „veškeré konání žalobce před nešťastným incidentem nepovažuje za jednání v souvislosti s pracovní cestou“, a že „proto v případě úrazu žalobce nejde o pracovní úraz, na nějž by se vztahovalo zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu však Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Odpovědnost za pracovní úraz

Došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru. Čtete také: Na jaké odškodnění máte nárok, přihodí-li se vám pracovní úraz? 

Pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět. Plněním pracovních úkolů je výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty. Plněním pracovních úkolů je též činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace, rady zaměstnanců, popřípadě zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo ostatních zaměstnanců, popřípadě činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nevykonává proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, jakož i dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem.

V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele a dále vyšetření u poskytovatele zdravotních služeb prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k němu a zpět.

Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, vyšetření nebo ošetření u poskytovatele zdravotních služeb ani cesta k němu a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele. (V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů je rovněž školení zaměstnanců organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti.)

Cestou do zaměstnání a zpět se rozumí cesta z místa zaměstnancova bydliště (ubytování) do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět. Cesta z bydliště zaměstnance na pracoviště nebo do místa ubytování v jiné obci, která je cílem pracovní cesty, pokud není současně obcí jeho pravidelného pracoviště, a zpět se posuzuje jako nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení.

V posuzované věci žalobce utrpěl újmu na zdraví v průběhu pracovní cesty v zahraničí, na kterou byl vyslán svým zaměstnavatelem (žalovaným). Pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem na dobu nezbytné potřeby mimo sjednané místo výkonu práce za podmínky, že – tak jako tomu bylo i v případě žalobce – možnost vyslání zaměstnance na pracovní cestu byla dohodnuta v pracovní smlouvě. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal.

Soudům obou stupňů lze přisvědčit, že, je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu, nelze považovat veškerou činnost zaměstnance po dobu pracovní cesty za plnění pracovních úkolů nebo za úkony, jež souvisí s plněním pracovních úkolů. Ustálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že průběh pracovní cesty, ať jde o tuzemskou nebo zahraniční pracovní cestu konanou mimo území České republiky, se od svého počátku až do návratu z ní štěpí na více úseků, které z hlediska vztahu k plnění pracovních úkolů či přímé souvislosti s ním nemohou být posuzovány totožně. Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení projednávané věci je významné, v rámci jakého „úseku“ pracovní cesty žalobce úraz utrpěl.

Je mimo pochybnost, že předmětem pracovní cesty je výkon práce (za stanovených podmínek) mimo místo výkonu práce sjednaného pracovní smlouvou. Činnost, která je předmětem pracovní cesty, je vždy plněním pracovních úkolů. Z toho je zřejmé, že činnost zaměstnance, která je předmětem pracovní cesty, na vlastním pracovišti v místě, které je cílem pracovní cesty, je třeba považovat za plnění pracovních úkolů, a tedy výkon práce. Vedle této činnosti je třeba do rámce plnění pracovních úkolů na pracovní cestě zahrnout též jakoukoli jinou činnost, kterou zaměstnanec v průběhu pracovní cesty vykoná na příkaz zaměstnavatele, popřípadě i činnost, kterou vykoná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele.

Ohledně dalších „úseků“ pracovní cesty je v praxi zastáván názor, že cesta z bydliště zaměstnance k dopravnímu prostředku, jímž se pracovní cesta koná (automobil, autobus, vlak, letadlo), je považována za cestu do zaměstnání, která končí nástupem do dopravního prostředku, popř. vstupem do nádražní nebo letištní budovy. Samotná cesta určeným dopravním prostředkem z obce bydliště zaměstnance do místa, které je cílem pracovní cesty, a zpět je považována za úkon nutný před počátkem práce nebo po jejím skončení, a tedy úkon v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.

Jestliže se zaměstnanec v místě, kde bude vykonávat činnost, která je předmětem pracovní cesty, nejdříve ubytuje (např. v hotelu, v ubytovně zaměstnavatele či u příbuzných nebo přátel), končí tento „nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení“ vstupem do místa ubytování. Následná cesta k vlastnímu pracovišti, která končí vstupem do budovy určené k plnění pracovních úkolů, a cesta zpět do místa ubytování je pak – bez ohledu na to, zda jde o tuzemskou nebo zahraniční pracovní cestu – v praxi považována za cestu do zaměstnání a zpět.

Posouzení věci Nejvyšším soudem

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že žalobce poté, co se po příletu do místa, které bylo cílem jeho pracovní cesty (T. v N.), ubytoval v hotelu, nastoupil cestu do zaměstnání, kterou ukončil okamžikem, kdy vstoupil do budovy konferenčního centra. Vykonával-li žalobce v době návštěvy konferenčního centra (v den před vlastním zahájením konference) činnost v zájmu zaměstnavatele (lhostejno zda na jeho pokyn či z vlastní iniciativy, pokud k ní nepotřeboval zvláštní oprávnění nebo ji nekonal proti výslovnému zákazu zaměstnavatele), pak zde plnil pracovní úkoly.

Okamžikem východu z budovy konferenčního centra pak žalobce nastoupil cestu ze zaměstnání, kterou by ukončil vstupem do hotelu, kde byl ubytován. Jestliže byl žalobce na této cestě z konferenčního centra do hotelu (v okamžiku, kdy – jak zdůrazňuje dovolatel – „odcházel k místu, kde se nacházel hotel, kde byl ubytován“) napaden a utrpěl poškození zdraví, je za tohoto stavu – bez ohledu na to, zda žalobce při této cestě „zabloudil a odchýlil se od přímé trasy“ – odůvodněn závěr, že k jeho úrazu došlo při cestě ze zaměstnání, a tudíž že se nejedná o pracovní úraz.

Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce zamítl svým rozsudkem spis. zn. 21 Cdo 4834/2010, ze dne 5. 1. 2012.