Hlavní navigace

Na dani z nemovitostí platíme málo, ukazuje srovnání. Je to na městech, vzkazuje ministerstvo

Autor: Depositphotos
Jiří Hovorka

Stejně nízký nebo ještě nižší výnos jako v Česku mají už jen ve Švýcarsku, Rakousku či Lucembursku. Ministerstvo financí změny zákona nechystá. Podle něj města nevyužívají současných možností.

Doba čtení: 6 minut

Češi na dani z nemovitých věcí odvedou ročně zhruba jedenáct miliard korun. Patří s tím mezi zeměmi vyspělého světa k podprůměru. Řečeno přímo: ve srovnání s jinými zeměmi OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj má nyní 35 členů včetně USA, Německa nebo Japonska) odvádí Češi na dani z nemovitých věcí podstatně méně.

Ministerstvo financí to ví, ale nechystá změny, které by měly v příštích letech daň z nemovitostí zvyšovat. Příjem z této daně totiž stoprocentně spadá do rozpočtů jednotlivých obcí. A ty mají již dnes možnosti, jak výběr daně z nemovitých věcí zvýšit. Těchto možností ale využívá jen malá část z nich.

S lednem končí termín pro přiznání k dani z nemovitých věcí. Podat ho musejí ti, kdo se loni nově stali majiteli některé nemovitosti. Přiznání ale podávají i ti majitelé nemovitostí, u nichž se změnily „okolnosti rozhodné pro vyměření daně“. Typicky jde o kolaudaci stavby, dobudování přístavby k rodinnému domu, změnu rozlohy pozemku nebo prodej jedné z několika vlastněných nemovitostí.

Česko vybírá málo

Například v diskusích ke článkům informujících o povinnostech k dani z nemovitých věcí se ta výtka opakuje často. Někteří lidé nechápou, proč musí platit daň z majetku, na který si vydělali už dříve zdaněnými příjmy. Zdůvodnění se nabízí: nemovitosti nestojí uprostřed ničeho a města či obce se musejí postarat například o chodníky nebo silnice, které k nim vedou. Smysl daně z nemovitých věcí je především v doplnění části příjmu obecních pokladen, říká Petr Hána, odborník na nemovitosti společnosti Deloitte.

Podle dat OECD za rok 2016 se v Česku na dani z nemovitých věcí vybralo 0,22 procenta zdejšího hrubého domácího produktu. Stejný nebo menší podíl mají jen tři další země – Lucembursko, Rakousko a Švýcarsko. Největší podíl na HDP má tato daň v Británii a Kanadě, kde se pohybuje nad třemi procenty.

Porovnání výběru daně z nemovitých věcí ve vybraných zemích (data OECD za rok 2016)
Země Podíl vybrané výše daně z nemovitostí na HDP
Británie 3,11 %
Kanada 3,06 %
Francie 2,65 %
USA 2,48 %
Izrael 1,99 %
Itálie 1,27 %
Polsko 1,23 %
Španělsko 1,15 %
Nizozemsko 0,94 %
Finsko 0,76 %
Švédsko 0,74 %
Norsko 0,44 %
Německo 0,43 %
Slovensko 0,43 %
Rakousko 0,22 %
Česko 0,22 %
Švýcarsko 0,18 %
Lucembursko 0,07 %

Ekonomové oslovení serverem Měšec.cz si proto dokáží představit, že by výběr daně z nemovitých věcí rostl. Obecně je tato daň stále vnímána spíše jako ‚spící‘. Základ této daně a výše sazeb, ovlivnitelná individuálně jednotlivými obcemi, zatím nevyužívá výnosového potenciálu, říká Petr Hána.

Podle hlavního ekonoma UniCredit Bank Pavla Sobíška by dávalo smysl posílit význam daně z nemovitých věcí na úkor zdanění práce, což podepírá několika důvody. Za prvé, jedná se o velmi stabilní příjem pro veřejné rozpočty. Nemovité věci jsou snadno dohledatelné, což ztěžuje daňové úniky v porovnání třeba se zdaněním práce či zisků. Za druhé, vláda může nastavením daně z nemovitých věcí ovlivňovat, k jakému účelu se využívají různé typy pozemků. Za třetí, příjem z této daně jde stoprocentně obcím, v jejichž katastru se nemovitosti nacházejí, a slouží tedy jako motivační nástroj politiky místních samospráv, argumentuje Sobíšek.

Na závěr dodává, že v rámci celkové struktury daní není nezanedbatelné, že vlastníky soukromých nemovitostí bývají ve větší míře bohatší lidé. Daň z nemovitých věcí tedy přispívá k daňové progresi, a to nenásilným způsobem, uzavírá svou úvahu ekonom.

Podobně uvažuje i Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank. Samozřejmě, že je nepopulární zdaňovat majetek nabytý z příjmů, které už zdaněny byly. Svým způsobem se jedná o dvojí zdanění. Ale daň z nemovitostí patří mezi legitimní daně a v okamžiku, kdy diskutujeme, kde daně snížit a kde zvýšit, je správné se ptát, jestli by našemu blahobytu, výkonnosti ekonomiky a motivaci lidí usilovat o vyšší příjem a o nezávislost na sociálních dávkách nepomohlo přesunutí daňové zátěže z daně z příjmů a odvodů na sociální a zdravotní pojištění třeba právě na majetkové daně, říká.

Ekonomice jako celku a lidem s nižšími příjmy škodí podle Horské spíše vysoké odvodové zatížení práce než majetkové daně. Ty podle ní postihují především výšepříjmové obyvatelstvo, které vyšší zdanění majetku od jeho pořízení stejně neodradí.

Ekonomové tedy mají jasno. Stát by měl více vybírat na dani z nemovitých věcí a naopak lidem a firmám ulevit u zdanění práce. Ta je naopak v Česku daněna více, než je běžné v dalších zemích OECD.

K tomu je ale třeba dodat, že aby se výpadek státního rozpočtu za případné snížení zdanění práce podařilo nahradit vyšším výběrem daně z nemovitostí, musela by tato daň výrazně vzrůst. Zatímco totiž příjem z daně z příjmů fyzických osob a ze sociálního pojištění loni přesáhl hranici půl bilionu korun, na dani z nemovitých věcí loni Češi zaplatili „jen“ zhruba 10,7 miliardy korun.

Je to na městech

Server Měšec.cz se v reakci na názory ekonomů na ministerstvu financí ptal, zda se připravuje nějaká změna u daně z nemovitých věcí, která by výběr daně z nemovitých věcí zvýšila. Ministerstvo nic takového nechystá.

Výnos z této daně, který je stoprocentním příjmem místních rozpočtů, by mohl být vyšší, pokud by obce více využívaly své oprávnění, které jim zákon o dani z nemovitých věcí dává, spočívající v zavedení některého z takzvaných koeficientů, říká Zdeněk Vojtěch, mluvčí ministerstva financí.

K nejvýznamnějšímu nástroji, který umožňuje dnes obcím zvýšit výnos daně z nemovitých věcí, patří oprávnění obce zavést obecně závaznou vyhláškou jeden místní koeficient pro území celé obce. Místní koeficient mají obce možnost zvyšovat, a tím si zvýšit příjem z daně z nemovitostí, od roku 2008. Místním koeficientem se násobí výsledná daň. Obce mohou přes tento koeficient zvýšit daňovou povinnost svých obyvatel až na pětinásobek oproti původnímu stavu.

Zatím toho ale využívá jen malá část z nich. Z počtu cca 6250 obcí stanovilo pro zdaňovací období roku 2018 místní koeficient pouze 593 obcí, přičemž převažuje místní koeficient ve výši 2, jenž byl stanoven ve 492 obcích. Pouze méně než 20 obcí využilo možnosti stanovit koeficient 5, říká Vojtěch. 

Obce mohou hýbat i s dalšími koeficienty. Koeficient stanovený podle počtu obyvatel se rovněž pohybuje od jedné do pěti. Obce mohou obecně závaznou vyhláškou tento koeficient zvýšit pro jednotlivé části obce o jednu kategorii, nebo jej o jednu až tři kategorie snížit. Prostřednictvím tohoto koeficientu může obec zohlednit například atraktivnost lokality, vysvětluje ministerský mluvčí.

FIN18_tip_v_clanku_obecny2

Závaznou vyhláškou mohou obce také stanovit koeficient ve výši 1,5 pro celou obec u zákonem stanovených druhů staveb. Jde například o budovy pro rodinnou rekreaci, samostatně vystavěné garáže nebo jednotky užívané pro podnikání.

Podle názoru ministerstva financí tak obce mají dostatečný prostor, aby v případě zájmu mohly navýšit příjem z daně z nemovitých věcí. Z údajů, které máme k dispozici, však vyplývá, že obce těchto zákonných možností využívají velmi málo, dodává Vojtěch.

Našli jste v článku chybu?