Zaměstnavatel zažaloval svou pracovnici, aby mu zaplatila 2 358 953 Kč. Požadovaná částka představuje výši bezdůvodného obohacení (za měsíce květen 2015 až červen 2017) žalované zaměstnankyně – konkrétně mzdu za práci, kterou nevykonala, a zaplacené „odvody“ na sociální a zdravotní pojištění.
Zaměstnavatel s ní uzavřel pracovní smlouvu, na jejímž základě pro něho měla vykonávat práci na pozici sales manager. Avšak nikdy se k výkonu práce na pracoviště nedostavila, práci pro něj nikdy nezačala vykonávat a ani mu nesdělila důvody takového jednání.
Zaměstnavatel však vyplácel žalované mnoho měsíců mzdu ve výši 100 000 Kč a hradil za ni i svou část odvodů na sociální a zdravotní pojištění. Až za hodně dlouho byla „chyba“ odhalena a pracovní poměr s žalovanou byl pro neomluvenou absenci ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru.
Je chyba jen „administrativním nedopatřením“?
Zaměstnavatel tuto situaci nazývá ve své žalobě „administrativním nedopatřením“. To je poměrně kulantní vyjádření, že? Opravdu může dojít k takovému administrativnímu nedopatření? Nemohlo jít třeba o fiktivní zaměstnávání, na kterém se dohodla zaměstnankyně s někým z vedení firmy?
To se z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2024 (spis. zn. 21 Cdo 1993/2024) nedozvíme. Není ani zmiňováno, že by věc řešily orgány činné v trestním řízení, pokud by snad mělo jít o podvod či pokus o něj.
I některé další okolnosti případu jsou poněkud zvláštní a nestandardní, čemuž nasvědčuje skutečnost, že v průběhu řízení došlo ke zpětvzetí žaloby, či spíše pokusu o něj.
Soud mu ovšem nevyhověl, protože při „realizaci zpětvzetí“ došlo ke zneužití datové schránky žalující firmy, a podle soudu tak „nelze uzavřít, že tento úkon byl učiněn osobou k tomu oprávněnou“ (viz bod č. 4 rozsudku Nejvyššího soudu).
Prý pracovala, i když ji nikdo neviděl, nebyla na poradách, nemluvila se šéfem
Žalovaná zaměstnankyně uvedla, že práci vykonávala v souladu s požadavky zaměstnavatele a zadáním a že vznik a existenci pracovního poměru původní žalobce po celou dobu jeho trvání ani jednou nezpochybnil, když sám pracovní poměr zrušil na základě její údajné absence.
Zajímavé ovšem je, že zaměstnankyně žádné výsledky své práce nepředložila ani nepopsala. A to je vskutku zvláštní – dělník by dokázal říci, na kterém stroji pracoval, zedník, na které stavbě, právník, na kterém případě, lékař by si vzpomněl na pacienty a jejich obtíže apod.
Soudy daly za pravdu zaměstnavateli, jenže po něm nechtěly, aby dokazoval, jak má
Soud prvního stupně vyhověl žalobě, když přiznal firmě částku 1 854 490 Kč a co do částky 504 463 Kč ji zamítl. Soud logicky zamítl žalobu v rozsahu představujícím platby na zdravotní a sociální pojištění zaměstnavatele, neboť v tomto rozsahu se zaměstnankyně na úkor zaměstnavatele bezdůvodně neobohatila.
Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že pracovní poměr mezi účastníky platně vznikl a že zanikl jeho okamžitým zrušením a že „žalovaná nikdy svoji činnost nezačala vykonávat, na pracovišti ji nikdo neznal, nepřevzala pracovní pomůcky, neměla e-mailovou služební adresu, služební telefon, neúčastnila se pravidelných pracovních porad ani nereportovala výsledky činnosti nadřízenému pracovníkovi“.
Případ se ale dostal ještě k Nejvyššímu soudu.
Co je to bezdůvodné obohacení
Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku (o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (Ochuzeným je v našem případě zaměstnavatel, obohaceným zaměstnankyně.)
Bezdůvodně se podle § 2991 odst. 2 o. z. obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.
V pracovněprávních vztazích se může zaměstnanec bezdůvodně obohatit na úkor zaměstnavatele také tím, že mu byla vyplacena mzda, na kterou nevzniklo právo.
V takovém případě jde o plnění bez právního důvodu, jehož vydání (vrácení neprávem vyplacených částek) může zaměstnavatel požadovat jen za podmínky, že zaměstnanec věděl (nebo musel z okolností předpokládat), že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty (§ 331 zákoníku práce).
O bezdůvodném obohacení zaměstnanců a kdy musejí a kdy nemusejí jim omylem nebo neprávem vyplacené peníze vrátit, jsme psali už dříve.
Vždy záleží na tom, zda si zaměstnanec uvědomoval či mohl uvědomovat (předpokládat), že mu peníze nemají náležet, totiž že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené.
Mzda se nevyplácí za pouhou existenci pracovního poměru, ale za vykonanou práci
Protože mzda – jak vyplývá z § 109 odst. 1 a 2 zákoníku práce – je plněním poskytovaným zaměstnavatelem zaměstnanci za vykonanou práci, je vznik práva na mzdu podmíněn skutečným výkonem práce zaměstnance, a nikoliv jen pouhým pracovním poměrem mezi ním a zaměstnavatelem.
Okolnost, že zaměstnanec, kterému byla vyplacena mzda, práci, za kterou mu měla příslušet, pro zaměstnavatele ve skutečnosti nevykonal, je proto jednou ze skutečností významných pro rozhodnutí sporu o vydání bezdůvodného obohacení, které jsou jeho účastníci povinni tvrdit k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení [§ 101 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (o. s. ř.)], a k jejichž prokázání jsou povinni označit důkazy (§ 120 odst. 1 věty první o. s. ř.).
K prokázání toho, že zaměstnanec nevykonal danou práci, slouží zejména evidence odpracované doby, kterou je zaměstnavatel povinen vést u jednotlivých lidí podle § 96 odst. 1 písm. a) zákoníku práce a která je jedním ze základních podkladů pro výpočet mzdy zaměstnance.
Co znamená „neunést důkazní břemeno“?
Vzhledem k tomu, že ve sporném soudním řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru.
Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů.
Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka.
Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 2 o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování.
Účastník soudu musí být upozorněn na svou povinnost navrhovat a předkládat důkazy
Zamítnout žalobu nebo jinak rozhodnout v neprospěch účastníka proto, že neunesl za řízení břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, lze však až poté, co účastníku bylo podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poskytnuto řádné poučení o jeho povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a povinnosti tyto skutečnosti prokázat.
Kdo co ve sporu o bezdůvodné obohacení dokazuje
Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku obecně platí, že důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného tíží ochuzeného, zatímco důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění (právního důvodu opravňujícího příjemce si plnění ponechat, respektive je plátci nevrátit) pak zatěžuje jeho příjemce čili obohaceného.
Co musí zaměstnavatel u soudu zvládnout, aby musel zaměstnanec vrátit mzdu?
Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení vyplývajícího z pracovněprávních vztahů, které se řídí občanským zákoníkem jen podpůrně (nelze-li použít zákoník práce), a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů (§ 4 zákoníku práce), však z úpravy obsažené v § 331 zákoníku práce vyplývá, že ochuzeného zaměstnavatele nezatěžuje jen důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného, ale – jde-li o peněžité plnění – i k prokázání tvrzení o skutečnostech, z nichž dovozuje, že peněžité částky, jejichž vrácení se domáhá, byly zaměstnanci vyplaceny neprávem.
Je-li takovou tvrzenou skutečností okolnost, že zaměstnanec, kterému byla na základě pracovní smlouvy vyplacena mzda, práci, kterou měl vykonat a za kterou by mu měla být mzda poskytnuta, ve skutečnosti nevykonal, zatěžuje důkazní břemeno k jejímu prokázání zaměstnavatele.
Pro zaměstnavatele – má-li mít ve sporu úspěch – tak vyvstává povinnost označit důkazy potřebné k prokázání jeho tvrzení, že zaměstnanec nevykonal práci, za kterou mu byla neprávem vyplacena mzda, a jeho procesní odpovědnost za to, že toto tvrzení nebude v řízení u soudu prokázáno, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 10. 12. 2024 (spis. zn. 21 Cdo 1993/2024).
Posouzení případu Nejvyšším soudem ve prospěch zaměstnankyně
V projednávané věci žalobce dovozuje své právo na vrácení mzdy vyplacené žalované za období měsíců května 2015 až června 2017, kdy mezi nimi trval pracovní poměr, z jím tvrzené skutečnosti, že žalovaná práci sales managera, sjednanou v pracovní smlouvě, v uvedeném období nevykonávala.
K tomuto svému tvrzení proto byl povinen označit důkazy a měl procesní odpovědnost za to, že toto tvrzení nebude v řízení před soudy prokázáno (důkazní břemeno).
Právní názor odvolacího soudu, že důkazní břemeno naopak zatěžovalo žalovanou k jejímu tvrzení (na němž zakládala svou obranu), že práci pro původního žalobce v uvedeném období vykonávala, a že toto důkazní břemeno neunesla, na němž je založen jeho rozsudek, proto není správný, posoudil Nejvyšší soud.
Závěr odvolacího soudu o povinnosti žalované vrátit žalobci vyplacenou mzdu z důvodu bezdůvodného obohacení nemůže (zatím) obstát.
A tak spor bude pokračovat. Zaměstnankyně tak, ačkoliv není schopna vysvětlit a prokázat, jakou práci, kdy a kde pro zaměstnavatele vykonala, si tak zatím může peníze ponechat. A neunese-li zaměstnavatel ono důkazní břemeno, tedy nepředloží-li soudu důkazy, které by jej přesvědčily, bude si moci peníze ponechat trvale, žalobce nebude úspěšný.
A žalobce to bude mít vskutku těžké, protože původní zaměstnavatel a žalobce zanikl z důvodu fúze. V soudním řízení pokračovala firma, na kterou přešlo jmění původního žalobce (zaměstnavatele). A ta možná nemá všechny podklady od bývalého zaměstnavatele k dispozici. (A i proto je soudu nepředložila, ačkoliv se očekává, že každý účastník předloží všechny důkazy ve svůj prospěch, kterými disponuje.)
Navíc se žalující firma pokusila převést pohledávku na firmu zabývající se odkupem pohledávek. Smlouva byla uzavřena, ale nebyly splněny podmínky pro vstup firmy zabývající se odkupem pohledávek do soudního řízení.
ČLÁNKY DO MAILU