Řekněme, že dlužník, který způsobil škodu, nebo jeho pojišťovna, uhradil poškozeným nějaké prostředky. I když druhá strana chtěla více peněz, dlužník platil náhradu v souladu se zákonem a také jeho (v dané době) přijímaným výkladem. Zaplatil částku, kterou měl uhradit, i když poškození chtěli více.
Jenomže soudy v průběhu soudního řízení změnily názor. Jinak řečeno: změnila se tzv. soudní judikatura čili závazný (soudní) výklad. A jak známo, autoritativní (závazný) výklad zákonů provádějí právě soudy.
Původní soudní rozhodnutí tak byla zrušena a nahrazena novým rozhodnutím, podle nějž má strana dlužnická uhradit věřitelům více peněz. Ale co úroky z prodlení?
Ve sporu, který vede Nejvyšší soud ČR pod spis. zn. 25 Cdo 2340/2024, už nešlo o výši toho, co musí strana dlužnická zaplatit věřitelům, ale právě o úroky z prodlení z dané částky. Musejí být zaplaceny z oné vyšší částky? Nebo postačí úroky z prodlení vypočítané z původní nižší částky?
Dlužník uhradil zprvu jen to, co musel uhradit
Strana dlužnická se logicky bránila povinnosti zaplatit úroky z prodlení z vyšší částky, když byla v souladu s dřívějším výkladem zákona ochotna plnit nižší částku odškodnění. (V našem článku se nebudeme zabývat věcnou otázkou, o jaké odškodnění a za co šlo. Jen ve zkratce uvádíme, že šlo o odškodnění za tzv. nemajetkovou újmu. Kdokoliv se může s věcnou stránkou problému seznámit nastudováním textu rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 25 Cdo 2340/2024, ze dne 23. 7. 2025.)
Strana dlužnická, která má platit, se obrátila ohledně otázky placení úroků z prodlení (jednak z vyšší částky a jednak za delší dobu) na Nejvyšší soud. (Soudní řízení se vleklo, různé soudy, včetně Nejvyššího soudu rozhodovaly ve věci opakovaně, poškození se domohli určení výše odškodnění až 9 let po škodné události.)
Namítla nesprávné právní posouzení věci, zejména výklad § 1968 a § 1970 občanského zákoníku (o. z.).
Základní pravidla pro úroky z prodlení podle zákona
Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat podle § 1970 o. z. zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.
Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
Argumenty proti placení vyšších úroků z vyšší částky a za delší dobu
Strana dlužnická předložila Nejvyššímu soudu k posouzení otázku, zda zakládá změna judikatury (t.j. změna soudního výkladu) v době po plnění dlužníka, v jejímž světle se jeho původně řádné (dostatečné) plnění změnilo v plnění nikoliv řádné (nedostatečné), prodlení dlužníka zpětně a jeho povinnost platit úroky z prodlení.
Argumentuje vcelku logicky tím, že není spravedlivé, aby nesla následky v podobě úroků z prodlení jen kvůli pozdější změně judikatury, kterou tehdy nemohla znát. Nezpochybňuje přitom, jak už jsme si řekli, zvýšené částky přiznané žalobcům (které musí zaplatit).
Dlužník dále vyjádřil přesvědčení, že žádná sankce (např. právě úroky z prodlení) ani motivace ji v roce 2015 nemohla přimět vyplatit plnění odpovídající judikatuře, která vznikla až v roce 2019. (A nyní, kdy soud spor vyřešil, je už rok 2025.) Co k tomu řekl Nejvyšší soud?
Kdy je v prodlení věřitel a kdy dlužník
Jediným důvodem, pro který není dlužník povinen úroky zaplatit, je prodlení věřitele.
Prodlení dlužníka nastává objektivně, jestliže nesplní svůj závazek včas a řádně. Jeho prodlení nenastává jen v případě, že nemohl splnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele. Pokud tedy plnění znemožňují jiné okolnosti, dostává se dlužník do prodlení bez ohledu na to, zda tyto okolnosti vznikly nebo nevznikly na jeho straně, zda jim mohl nebo nemohl předejít nebo je ovlivnit. (Věřitel je pak v prodlení, jestliže nepřijal dlužníkem řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl v době plnění součinnost potřebnou ke splnění dluhu.)
Věřitel v prodlení nebyl, vlastně svým způsobem ani dlužník
V posuzované věci žádné okolnosti, jež by svědčily o prodlení žalobců (jako věřitelů), nebyly prokázány a strana žalovaná ani nic v tomto smyslu netvrdila.
Ostatně z obsahu spisu je zřejmé, že žalobci se naopak dlouhá léta domáhali svých nároků. (Problém ovšem je, dodáváme, to rozsudek soudu neříká, že i soudům trvalo, než spor vyřešily.) Jestliže nebylo zjištěno, že do prodlení se žalovaní dostali v důsledku prodlení věřitelů, je nárok na úroky z prodlení dán.
Námitka, že není spravedlivé, aby platící strana platila žalobcům úroky z prodlení za situace, kdy bylo zprvu plněno v souladu s tehdejší judikaturou a až pozdější změny judikatury způsobily, že žalobcům bylo přiznáno plnění v podstatně větším rozsahu a tím vznikly další náklady s úroky z prodlení, není důvodná.
Takže dlužník musí uhradit vyšší úroky, a to může být vlastně rád, že jde jen o změnu judikatury, která se vyvíjela, že nemusí platit více kvůli chybám a neznalosti soudců. O tom jsme psali dříve v jiném článku. (Ten, kdo spor prohraje, pyká třeba v otázce úroků z prodlení právě i za to, že některý ze soudů rozhodl nesprávně a jeho rozhodnutí muselo být zrušeno nadřízeným soudem, přičemž se celý spor protáhl.)
Se změnou soudního výkladu zákonů mají lidé a firmy počítat
Nejvyšší soud dál řekl, že žalovaní neměli s ohledem na nový občanský zákoník počítat s tím, že existuje ustálená judikatura v dané věci. Naopak měli předpokládat, že bude teprve vytvářena, bude se vyvíjet. (To je sice pravda, ale čím se tedy mají adresáti právních norem řídit?)
V probíhajícím soudním sporu se žalovaní aktivně bránili (což je přirozeně jejich právo), přičemž byli (měli být) srozuměni s tím, že v případě neúspěchu budou nuceni nést případné následky svého procesního postupu včetně zaplacení úroků z prodlení. (A to zaplacení úroků z prodlení za delší dobu. Chce tím snad soud popřít ono právo žalovaných, kteří mají platit, se bránit výši požadované částky? Nebylo by lepší, aby stát usiloval o jasnější výklad právních předpisů? Aby normotvůrci tvořili srozumitelné a jasné právní předpisy a soudy je jednotně vykládaly?)
A dále Nejvyšší soud dodává všeobecně známou věc, na kterou se ovšem v praxi dost často zapomíná, že každý soudní spor s sebou nese možnost neúspěchu, s čímž musí účastník řízení počítat.
(Proto je vždy lepší usilovat o mimosoudní řešení věci, o narovnání.) O jednom takovém aktuálním případu sousedského sporu jsme psali i v nedávném článku.
Změna judikatury může ovlivnit povinnost hradit úrok z prodlení
Důvodem k nepřiznání úroku z prodlení úspěšnému žalobci může být jen jeho prodlení (§ 1968 věty druhá o. z.), nikoliv okolnost, že se v průběhu soudního sporu teprve vytváří či mění soudní judikatura (právní výklad) k novému právnímu institutu, vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 25 Cdo 2340/2024, ze dne 23. 7. 2025.
ČLÁNKY DO MAILU