GLOSA
Již delší čas žiji v depresi. I když jsem ještě nedosáhl ani na tři desítky let strávených na tomto světě, obávám se důchodu. Z informací, které jsem v posledních letech naabsorboval a které v důsledku volebního boje ve mně začaly nekontrolovaně vířit, jsem nabyl dojmu, že bude lepší včas umřít než žít za nuzný důchod. Ten by podle aktuálních výpočtů měl v době mého důchodového věku reálně odpovídat zhruba polovině toho současného. A už s tím dnešním důchodci vyžívají horko těžko.
Ani to, že si platím penzijní připojištění, mě v poslední době nijak neuklidnilo. Těch pár tisícovek, které s přispěním státu za rok naspořím, projím během měsíce. Když se pak pročítám diskusemi, jsem na odstřel. V budoucnosti, ne tak vzdálené, aby se mi vyhnula, zaručeně přijde nějaká měnová reforma, a s naspořenými penězi si tak půjdu koupit maximálně brambůrky.
Nadějí by pro mě, podle všeobecné nálady, měla být momentální povolební situace. Prý totiž vznikne proreformní vláda, která mimo jiné předělá penzijní systém. Pokud jí na to ovšem zbude vedle boje s korupcí síla. Za minulé čtyři roky, kdy byly priority stran podobné, se mnoho síly nenašlo (povedlo se jen částečně nastartovat důchodovou reformu). Jenomže co nového mi reforma může přinést? Zmenší mi státní důchod a bude mě více motivovat k soukromému spoření, přesněji mi to zřejmě z části nařídí. Ano, je to třeba, pro státní kasu je současný stav neúnosný, ale že by mi pocit prosperující státní kasy vynahradil malý důchod, to tedy ne.
Z krize jsem se dostal dnes. Dík patří analytikům společnosti Allianz. Přišli totiž na to, že v letošním roce poprvé v Evropské unii dochází k tomu, že počet čerstvých důchodců převyšuje čerstvé uchazeče o pracovní místa. Jaká radost, vždyť to je temná zvěst, řeknete si možná. Ale kdeže. Jen začátek nového trendu. V Evropě bude pracující populace průběžně stárnout (na což demografové upozorňují již dlouho), až se stane to, že za třicet, čtyřicet let, kdy se budu chystat do důchodu, bude běžné zaměstnávat lidi v důchodovém věku.
Rovnou tedy předesílám, že na osm hodin práce to ve svých sedmdesáti nevidím, ale když se poštěstí a hlava a tělo budou ještě sloužit, tak si na částečný úvazek rád přivydělám. Nejen, že si tak přilepším k mizernému důchodu a k nicotným úsporám, ale ještě se, stejně jako Zdeněk Svěrák ve filmu Vratné lahve, budu těšit při návratu z práce na svou ženu. Jsem totiž také vítací typ.
Proto žádám politiky, ať při reformním úsilí myslí také na legislativu upravující zaměstnávání důchodců. Proč bych například jako důchodce měl u jednoho zaměstnavatele pracovat maximálně 2 roky v kuse?
Zdroj: Allianz penzijní fond
