Odvolací soud nesmí zhoršit předchozí výsledek sporu u prvostupňového soudu pro toho účastníka řízení, který se odvolal sám. To platí jak pro řešení věci, tak pro náhradu nákladů řízení. Horší může být výsledek jen tehdy, pokud se odvolala i protistrana, jejíž výsledek se naopak zlepšil. Soud ale nesmí přezkoumávat a měnit více, než žádají účastníci sporu.
Jednou ze základních zásad, která charakterizuje občanské sporné řízení, je zásada dispoziční. Spočívá v možnosti procesních stran (účastníků soudního řízení) disponovat řízením a jeho předmětem. Zásada dispoziční v procesu znamená, že procesní aktivita je dána do rukou účastníků, nikoli soudu nebo jiných subjektů.
Dispoziční zásada bývá označována také jako návrhový princip. Je tím vyjádřeno, že bez návrhu v podobě žaloby nemůže být civilní sporné řízení zahájeno a že žalobou je také vymezen předmět sporu, jímž je soud vázán. Účastníci civilního řízení podáním žaloby rozhodnou o tom, že je proces zahájen, zpětvzetím žaloby způsobí zastavení (skončení) řízení.
V průběhu procesu mohou účastníci využít dalších prostředků procesní ochrany k dispozici s předmětem řízení, například rozšíření žaloby či uzavření soudního smíru. Jsou jimi, kromě podání žaloby, zpětvzetí žaloby, změna žaloby a uzavření smíru, např. i podání vzájemné žaloby, podání odvolání, dovolání či žaloby na obnovu řízení nebo žaloby pro zmatečnost.
Dispoziční či návrhový princip by měl platit také pro odvolací řízení. Jeho zahájení by opět mělo být v rukou stran a také jenom na odvolání by mělo záviset vymezení předmětu odvolacího řízení. Ten je dán rozsahem odvolání, odvolacími důvody a odvolacím návrhem.
Odvolávající se účastník řízení nesmí být v dalším procesu poškozen, leda by se odvolal i jeho soupeř
Projevem dispoziční zásady v opravných řízeních (např. v odvolacím řízení vedeném v důsledku podání odvolání) je mimo jiné zákaz změny opravným prostředkem napadeného soudního rozhodnutí k horšímu. Tedy v neprospěch účastníka řízení, který podal opravný prostředek (pokud opravný prostředek uplatnil právě on, a ne druhá strana).
Je tak podpořena svoboda práva podat opravný prostředek, neboť jen při jeho uplatnění se osoba podávající opravný prostředek nemusí obávat, že v důsledku podání opravného prostředku ve svůj prospěch dojde k zhoršení jejího postavení.
Zákaz změny k horšímu (reformatio in peius) tedy znamená, že ten, kdo využil opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu horší postavení, než jaké mu přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. odvolací soud nesmí napadené rozhodnutí (soudu prvního stupně) změnit k tíži (v neprospěch) odvolatele, odvolal-li se jen on sám. Pokud podaly odvolání obě strany, může se rozhodnutí odvolacího soudu pohybovat jen v rámci vymezeném odvoláními obou stran.
Příklad
Věřitel se domáhal žalobou proti dlužníkovi zaplacení částky 100 000 Kč, ale bylo mu přiznáno pouze 50 000 Kč. Pokud podá odvolání jen věřitel, nesmí soud rozhodnout, že mu přiznává méně než 50 000 Kč. Odvolací soud může potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně a přiznat věřiteli též jen 50 000 Kč, nebo mu může přiznat více, např. 60 000 Kč.
Pokud podají odvolání obě strany, dlužník i věřitel, tak pak může být věřiteli přiznáno méně. Pokud by se však dlužník odvolal jen co do částky 20 000 Kč, pak může být věřiteli přiznáno méně jen o 20 000 Kč (tedy vždy aspoň 30 000 Kč).
Zákaz změny k horšímu je tedy adresovaný soudu, který by jinak byl v řízení o opravném prostředku oprávněn způsobit změnu procesního postavení určitého účastníka k horšímu.
Zákaz změny k horšímu znáte spíše z trestního řízení
Zákaz změny k horšímu pro trestní řízení výslovně obsahuje trestní řád v § 259 odst. 4 ve vztahu k odvolacímu řízení a v § 265r odst. 1 ve vztahu k dovolacímu řízení. Samotná okolnost, že obdobná výslovná úprava není v občanském soudním řádu obsažena, neznamená, že se tento zákaz v civilním procesu neuplatní.
Zásada zákazu změny k horšímu není sice výslovně vyjádřena v zákoně (občanském soudním řádu – o. s. ř.), vychází však z teorie práva a soudní praxe. Nicméně dle výslovného znění § 212 o. s. ř. odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí (s výjimkami dále stanovenými).
Smyslem zásady zákazu změny k horšímu je v co nejširší míře garantovat účastníkům řízení svobodné rozhodnutí napadnout odvoláním „vadný“ rozsudek soudu prvního stupně (svobodu práva podat opravný prostředek) a přezkoumat ho odvolacím soudem, aniž by se obával rizika zhoršení své situace. Zákaz změny k horšímu je třeba chápat jako garanci svobody odvolacího práva.
Zákaz změny k horšímu platí i pro rozhodnutí o nákladech řízení
Napadne-li účastník řízení odvoláním pouze výrok ve věci samé (tj. výrok soudu, kterým řeší předmět sporu), je odvolací soud povinen z úřední povinnosti přezkoumat i nákladový výrok (o tom, v jakém rozsahu hradí neúspěšný účastník sporu náhradu nákladů soudního řízení úspěšnému účastníkovi řízení).
Jak se určuje náhrada nákladů řízení pro vítězného účastníka sporu, už jsme v minulosti vysvětlovali v článcích:
Kolik zaplatíte protistraně, když prohrajete soudní spor?
O výši náhrady nákladů soudního řízení rozhodují i přisouzené úroky z prodlení
Odvolací soud může za této situace rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnit, přičemž změna se promítne i do závislého výroku o nákladech prvostupňového řízení, neboť podle § 224 odst. 2 o. s. ř., změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne i o nákladech řízení u soudu prvního stupně.
O obou výrocích (výroku ve věci samé i o nákladech) by však měl odvolací soud v duchu zásady zákazu změny k horšímu rozhodnout pouze ve prospěch odvolatele. Soud tedy může rozhodnout jen ve prospěch odvolatele (neodvolala-li se současně protistrana), a to i jde-li o rozhodování o nákladech prvostupňového řízení.
Odvolací soud v takovém případě přezkoumá nákladový výrok jako (na výroku ve věci samé) závislý výrok, ačkoli nebyl odvoláním napaden, avšak může jej změnit pouze ve prospěch odvolatele společně s výrokem ve věci samé.
Potvrdí-li však odvolací soud výrok rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, není již důvod přezkoumávat nákladový výrok jako závislý výrok. Z povahy věci totiž plyne, že by se odvolací soud již neměl správností nákladového výroku prvostupňového rozhodnutí zabývat (srov. § 224 odst. 2 o. s. ř.), neprojevila-li k tomu svou vůli protistrana svým dispozičním úkonem.
Bez změny soudního výroku řešícího spor není důvod měnit výrok o nákladech řízení
V nálezu ze dne 8. 7. 1999 Ústavní soud dovodil, že pokud odvolací soud bez návrhu účastníků změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, aniž změnil odvoláním napadené rozhodnutí, učinil tak v rozporu s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. a na úkor zásady dispoziční, čímž porušil právo tehdejšího stěžovatele na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 ústavní Listiny základních práv a svobod (spis. zn. III. ÚS 87/99).
V nálezu ze dne 10. 7. 2024 se zabývá Ústavní soud úspěšnou stížností proti rozhodnutí krajského soudu, který pouze na základě odvolání podané samotnou účastnicí řízení proti výroku rozsudku městského soudu ve věci samé změnil pouze nákladový výrok prvostupňového rozhodnutí, a to v neprospěch stěžovatelky. Šlo sice o rozhodování o nákladech řízení státu, avšak Ústavní soud je toho názoru, že není důvod, aby stát byl oproti ostatním účastníkům jakkoli privilegován (spis. zn. II. ÚS 1145/24).
Přezkoumá-li tedy odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v rozporu s procesními předpisy v širším rozsahu, než odvolatel navrhoval, a v rozporu se zásadou zákazu zhoršení v neprospěch účastníka řízení pouze na podkladě účastníkem řízení podaného odvolání jeho procesní postavení zhorší, překročí tím protiústavně svoji pravomoc.
Shrnutí a příklad na závěr
Zákaz změny k horšímu se v civilním sporném řízení projevuje v tom, že strana, která využila opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí opravného soudu horší postavení, než jaké jí přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. prvostupňové rozhodnutí nesmí odvolací soud změnit k tíži odvolatele.
Pokud podaly odvolání obě strany, může se rozhodnutí odvolacího soudu pohybovat jenom v rámci vymezeném odvoláními obou stran. V této situaci může dojít ke změně k horšímu, nikoliv však na základě odvolání toho, k jehož tíži změna jde, ale proto, že se odvolala i protistrana. Zákaz změny k horšímu je tím zachován, protože straně nejde k tíži vlastní procesní jednání, ale procesní jednání jejího odpůrce.
Pokud by se např. žalobce domáhal zaplacení 100 000 Kč, soud by jeho žalobě vyhověl co do 75 000 Kč a co do 25 000 Kč by žalobu zamítl, a žalobce by se odvolal proti nevyhovujícímu výroku, zatímco žalovaný nikoliv, odkladný účinek by se dotkl předmětu sporu jenom v rozsahu 25 000 Kč. Ohledně zbývajících 75 000 Kč by se rozhodnutí stalo pravomocným.
Pokud by odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá, nebo že se žalobci přiznává jenom 50 000 Kč a co do zbývajících 50 000 Kč se žaloba zamítá, zatížil by tím řízení zmatečnostní vadou, neboť by zasáhl do té části prvoinstančního rozsudku, která již nabyla právní moci.
I kdyby odvolací soud dospěl k závěru, že je žaloba nedůvodná ve větším rozsahu než co do napadeného rozsahu, nemohlo by odvolací řízení skončit jinak než potvrzením prvoinstančního rozsudku ve vztahu k napadenému výroku ohledně 25 000 Kč.
(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 22 Cdo 2258/2021, ze dne 26. 1. 2023)
ČLÁNKY DO MAILU