Právní úpravu manželského majetkového práva komplexně upravuje občanský zákoník. Co se týče platnosti sjednávání závazků jen jedním z manželů, v rámci uvedené problematiky záleží především na tom, zda mají manželé společné jmění, nebo zda mají sjednaný režim oddělených jmění.
V případě, kdy mají manželé režim oddělených jmění, nemůže nastat situace, že by sjednaná zápůjčka nepostihovala společné jmění manželů pro absenci souhlasu druhého manžela, jelikož manželé společným jměním jednoduše nedisponují.
V případě režimu společného jmění manželů k tomu však dojít může. Pojďme se blíže podívat na to, jaké okolnosti mohou ovlivnit uspokojitelnost zápůjčky, ujednané jen jedním z manželů, pokud mají manželé standardní zákonný režim společného jmění.
Jednání v záležitostech týkajících se společného jmění
V běžných záležitostech týkajících se společného jmění může každý z manželů právně jednat sám a druhý manžel o takovém jednání nemusí vědět a nemusí na něj být ani upozorněn. Rozlišení, kdy půjde o jednání v takovýchto „běžných záležitostech“ týkajících se společného jmění, bohužel není možné stanovit zcela jednoznačně.
Podle dosavadní soudní judikatury bylo za běžnou záležitost označeno například čerpání společných úspor manželů na úhradu potřeb jejich dítěte nebo nákup oblečení. Bezesporu by sem spadly také nákupy potravin nebo další každodenní úhrady spotřebního zboží v přiměřeném rozsahu.
Podle ustanovení § 714 občanského zákoníku nicméně v záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé buď společně, nebo jedná jen jeden z manželů, avšak vždy se souhlasem druhého manžela.
Sjednání zápůjčky jen jedním z manželů
Za nikoliv běžnou záležitost, kterou by mohl vyřešit jen jeden z manželů bez souhlasu toho druhého, by s největší pravděpodobností bylo považováno i sjednání zápůjčky za předpokladu, že by se nejednalo o zápůjčku ve zcela zanedbatelné výši.
Problematiku přebírání dluhů do společného jmění manželů nadto řeší i ustanovení § 710 občanského zákoníku, podle kterého jsou součástí společného jmění i dluhy převzaté za trvání manželství, s výjimkou těch, které převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého manžela, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.
Opět se zde dostáváme do roviny určitých běžných, každodenních záležitostí či potřeb, které může obstarávat jen jeden z manželů bez souhlasu či vědomí toho druhého – i v tomto ohledu jde především o pořizování běžných spotřebních věcí nutných pro chod rodiny, zejména pak nákupy potravin, paliva, elektřiny, hygienických prostředků atd. Jakmile však dojde k překročení této pomyslné hranice běžných záležitostí, jejíž „laťka“ je v praxi relativně nízká, bude vždy k platnosti jednání potřeba souhlasu druhého manžela.
Při sjednávání zápůjčky, jejíž výše překračuje míru běžných či každodenních záležitostí, jen jedním z manželů, bude pro poskytovatele zápůjčky důležité mít jistotu, že v případě exekuce bude schopen se uspokojit i na věcech spadajících do společného jmění manželů. Z toho důvodu bude zpravidla vyžadovat písemný souhlas druhého manžela s poskytnutím zápůjčky, a to ještě před jejím sjednáním a poskytnutím peněžních prostředků.
Udělení souhlasu se samozřejmě nevyžaduje v případě, kdy je smlouva sice sjednávána jen jedním z manželů, který s poskytovatelem zápůjčky celou dobu komunikuje sám, avšak v konečném důsledku dojde k jejímu uzavření oběma manžely. V takovém případě bude i druhý manžel přímým subjektem smlouvy o zápůjčce, čímž se udělení jeho souhlasu samozřejmě stává nadbytečné a bude se v takovém případě bez dalšího jednat o společný dluh.
Souhlas by správně měl být udělován vždy ve vztahu k druhému manželovi – pokud by byl nicméně souhlas adresován třetí osobě, se kterou je jednáno (např. věřiteli), mělo by být možné toto považovat za dostačující. Manžel sjednávající zápůjčku by však měl být o udělení takovéhoto souhlasu alespoň informován.
Přestože souhlas nemusí být ze zákona udělen písemně, a postačí tak jeho udělení např. ústně nebo konkludentně, pro jednoznačnou průkaznost udělení souhlasu nelze než doporučit jeho udělení v písemné formě, která činí souhlas takřka nezpochybnitelným – zejména pak s ohledem na možné budoucí spory.
Je zajímavé a poněkud paradoxní, že zatímco k jednání jen jednoho z manželů, které společné jmění manželů rozšiřuje o další majetek, souhlas druhého manžela vyžadován není, jednání, které společné jmění manželů zadlužuje, je ze zákona podmíněno souhlasem druhého manžela.
Příklad
Pokud si tedy například jen jeden z manželů vezme zápůjčku na nákup drahého auta, stane se takové auto součástí společného jmění manželů.
Pokud však ke sjednání zápůjčky tento manžel nedostane souhlas druhého z manželů, bude závazek ze zápůjčky výhradně jeho výlučným dluhem.
Závěr
Při sjednávání zápůjčky je třeba vzít v potaz problematiku manželského majetkového práva a pokud možno si jakožto věřitel předem zajistit získání souhlasu druhého manžela v případě, že dlužník je v manželském svazku.
Je pravdou, že pro věřitele bude obtížné si před poskytnutím zápůjčky věrohodně ověřit, zda dlužník je ve svazku manželském, nebo není, a pokud ano, jaký je režim majetkového práva dlužníka a jeho manžela.
Samotná platnost poskytnutí zápůjčky by v důsledku absence souhlasu druhého manžela, je-li takovéhoto souhlasu třeba, neměla být ohrožena, může se však v případě exekuce věřiteli výrazně zúžit možnost případného uspokojení, a to výhradně na majetek spadající do výlučného vlastnictví manžela sjednávajícího zápůjčku.
