GLOSA
Počasí se nám ve volebním týdnu umoudřilo, a tak projít náměstím a nepotkat politika takřka nelze. I mně se to včera podařilo. Nejprve jsem na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad zahlídnul policejní hlídku, pak oranžový stánek a nakonec i prominentního politika. Začal ve mně hlodat červík a více než novinář se ve mně probouzel občan. Občan, pro něhož tu politici jsou.
Dostal jsem chuť získat informaci o volebních plánech možného vítěze voleb přímo „od zdroje“. Napoprvé jsem kolem ministra vnitra jen prošel. Přece jenom tvář z obrazovky na člověka působí magicky. Prostě jsem lehce znervózněl. Asi po deseti metrech ve mě definitivně zvítězila zvědavost, otočil jsem se a vyrazil jsem Martinu Pecinovi vstříc. Ten zaregistroval, že se stal cílem mého zájmu a jako potenciálnímu voliči mi vyrazila jeho pravice vstříc. Hezké gesto, nervozita byla pryč.
Síla dobře zvoleného slova
Začal jsem se ptát na 13. důchody. Ty mě totiž fascinují. Hlavně to, co se za nimi skrývá. Když se řekne 13. důchod či plat, tak si za to dosadím nekrácenou částku, ve stejné výši, jakou dostávám v jednotlivých měsících. Místo toho ČSSD nabízí jen zhruba čtvrtinu průměrného důchodu. Proč? Prostě proto, že 13. důchod zní lépe než zpětná valorizace. Nově angažovaný úřednický ministr zřejmě ještě není prosáklý stranickou ideologií, odpovídá velice bezelstně. 13. důchod je totiž opravdu pouhou zpětnou valorizací (ta neproběhla v rámci Janotova úsporného balíčku). Nic víc, nic míň. Přiznává to i můj partner v diskusi. Když to na plakátu spojíte s tím, že 13. důchod vyplatíte ze zisků (nenáviděného) ČEZu, máte skvělý marketingový tahák. Tahák, který vyvolává dojem podstatného navýšení příjmů. Že podstatné není, tedy už víme.
Druhý dojem, který z takového plakátu vyvodíte, je, že 13. důchod budete pobírat každý rok. Nikde se totiž na billboardu nedočtete (a pohříchu bohužel minimálně i v médiích), že jde o jednorázový příspěvek, jak uvádí volební program a v rozhovoru s voličem (se mnou) také ministr.
Pokud jste tedy důchodce, vidíte takový plakát, a nepodíváte-li se následně do volebního programu (nerad podceňuji voliče, ale nevím kolik z nich prostuduje volební programy – desetina?), máte pocit, že se s ČSSD budete mít lépe a dáte jí hlas. Jak se pak podivíte, když na konci roku dostanete jen čtvrtinu 13. důchodu. A divit se budete i dál, když zjistíte, že to bylo vše a příští rok ani ta čtvrtina. Možná, že váš údiv přejde v naštvání a v následujících volbách budete opatrnější a budete volit jinak.
Mnoho povyku pro nic
Co když ale sociální demokraté s takovou situací vůbec nepočítají? Co když jde pouze o další pragmatický kalkul? Vždyť již přelom let 2009 a 2010 ukázal, že 13. důchody prosadí ve sněmovně stěží. V prosinci minulého roku totiž poslanci ČSSD návrh na toto opatření (jako reakci na Janotův balíček) do poslanecké sněmovny předložili. V lednu byli přehlasováni. Ani po letošních volbách nelze předpokládat, že k tomuto kroku najdou dostatečný počet spojenců. Vždyť vedle komunistů by podpora 13. důchodů mohla přijít snad jen od nečitelných Věcí veřejných.
Co když sociální demokraté hrají s voliči pouze klamavou hru, na jejímž konci budou moci na své politické protivníky ukazovat jako na takové, kteří nepřejí obyčejným lidem? 13. důchody ale neslouží jen ideologii na levé straně českého politického spektra. Představitelé ODS či TOP 09 si právě z tohoto tématu udělali zhmotnělého strašáka státního bankrotu. Přitom musí vědět, že návrh ČSSD je koncipován jako jednorázový a státní kasu přijde na jednotky miliard (což je nepříjemné, ale rozhodně ne zdrcující).
Tak se ale bohužel u nás dělá politika. Spousta humbuku pro nic, vždy je třeba být vymezen vůči svému sokovi. Mnohem prospěšnější by ale bylo najít kompromis ve velkých tématech, jako je fungování státních zakázek či důchodová reforma. Až se politici naučí, že politika není o osobních (a stranických) úspěších, až budou schopni hledat a přijímat rozumné návrhy svých politických soupeřů a až budou problémy řešit věcně, budeme se mít všichni lépe. I bez 13. důchodů.