Hlavní navigace

Jak moc můžete kritizovat zaměstnavatele, aniž by vás mohl vyhodit?

Autor: Depositphotos
Richard W. Fetter

Televizní redaktor, jemuž začali schvalovat plán reportáží, kritizoval na internetu totalitní poměry a cenzuru u zaměstnavatele, Nejvyšší soud při rozhodování jeho sporu určil pravidla pro oprávněnou kritiku.

Doba čtení: 5 minut

Jako zaměstnanci máte stejně jako každý člověk právo na svobodu projevu. Na druhou stranu zaměstnavatele chrání vaše povinnost jako zaměstnance nejednat v rozporu s jeho oprávněnými zájmy. Co je víc? Jak řešit střet obou práv Podle čl. 17 odst. 1 ústavní Listiny základních práv a svobod (Listina) svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu (čl. 17 odst. 2 Listiny).

Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti (čl. 17 odst. 4).

Současně podle čl. 10 Listiny každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

Jak to vidí soudy čili judikatura

Případ dalšího zaměstnance, který byl propuštěn z práce za kritiku zaměstnavatele (o předchozích jsme psali v článku Můžete bez nepříjemných následků kritizovat svého zaměstnavatele?) se také dostal k Nejvyššímu soudu. Ten v odůvodnění svého rozhodnutí, kterým případ uzavřel, shrnul dosavadní judikaturu – výkladovou praxi soudů:

Právo na zachování dobré pověsti jak fyzické, tak právnické osoby a právo každého na svobodný projev a informace, které v sobě zahrnuje i právo kritiky, patří mezi základní, ústavně zaručená práva. Právní praxe v zásadě vychází z principu rovnosti základních práv, podle kterého žádné ústavně zaručené základní právo není samo o sobě nadřazeno jinému (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997, spis. zn. II. ÚS 357/96).

Při posuzování otázky (ne)oprávněného zásahu do dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby formou zveřejnění difamující informace (kritiky) se zpravidla dostává právo na zachování dobré pověsti a právo na svobodu projevu do střetu. V případě jejich kolize je vždy třeba zvažovat konkurující si základní práva s ohledem na konkrétně skutkově utvořený základ a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, spis. zn. IV. ÚS 23/05).

To znamená, že svoboda projevu a právo na informace nejsou neomezené a bezbřehé, a to ani v případech, kdy se dotýkají otázky vážného veřejného zájmu. Přestože je kritika jako součást svobody projevu a široké a veřejné informovanosti nepochybně důležitým nástrojem demokracie ve společnosti, musí mít i svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku, v demokratické společnosti své meze (srov. čl. 17 odst. 4 Listiny) tak, aby nedocházelo k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti (včetně práva na zachování dobré pověsti) kritizovaných osob.

Sporný případ

Šlo o případ zaměstnance (redaktora a reportéra) zpravodajství TV Barrandov, který přirovnal interní poměry v televizi k totalitnímu režimu, když kritizoval, že je z pozice redaktora-reportéra povinen vedení předem posílat plán reportáží, aby mohlo rozhodnout, které budou realizovány a vysílány. Tyto skutečnosti byly popsány v článku TV Barrandov mění editoriální politiku zpráv, na protest odchází editor Jiří Pánek na internetovém portálu DigiZone.cz, na což zaměstnavatel reagoval okamžitým zrušením pracovního poměru.

Nejvyšší soud ČR ve sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměr dal ve svém rozsudku spis. zn. 21 Cdo 1043/2016, ze dne 20. 3. 2017, za pravdu zaměstnavateli, když shledal zaměstnancovu kritiku neoprávněnou. Zdůraznil, že kriteriem oprávněnosti kritiky (popř. přípustného zveřejněného negativního hodnotícího úsudku) jsou pravdivé podklady, v daném případě se však tvrzení zaměstnance o nepřípustném zasahování vedení televize do zpravodajství a o cenzuře neprokázalo. Proto nešlo o přípustnou kritiku a zaměstnanec porušil povinnosti nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu ust. § 301 zákoníku práce.

NS ČR shledal v jednání zaměstnance porušení pracovní kázně v nejvyšší míře intenzity (zvlášť hrubým způsobem), když zohlednil závažnost a intenzitu zveřejněných difamujících informací, které zajisté mohly (byly objektivně způsobilé), tím spíše z pozice redaktora-reportéra, vyvolat u veřejnosti dojem o narušení objektivity a vyváženosti informací poskytovaných ve zpravodajských pořadech a zásadním způsobem tak zasáhnout do dobré pověsti dané televize.

Jaká kritika je přípustná

NS ČR vyložil střet práv a východiska řešení takto: Při výkonu základního práva na svobodu projevu může dojít k zásahu do práva na zachování dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby nejen zveřejněním nepravdivých (nepodložených) znevažujících (difamujících) skutkových tvrzení, která jsou objektivně způsobilá ohrozit či poškodit dobrou pověst dotčené osoby, ale i zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o určité osobě.

K neoprávněnému zásahu do dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby nedojde jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. Má-li jít o kritiku přípustnou (oprávněnou), musí být věcná a konkrétní a současně přiměřená co do obsahu, formy i místa, tj. že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle (tedy – řečeno jinak – nesmí být vzhledem k cílům kritiky přemrštěná, přehnaná).

Věcnost kritiky vyžaduje, aby vycházela z pravdivých (podložených) skutkových tvrzení, resp. z pravdivých podkladů jako premis pro hodnotící úsudek, z nichž jsou současně dovozovány odpovídající závěry. Nejsou-li skutková tvrzení, resp. podklady pro hodnotící úsudek, pravdivé a jsou-li difamující, nelze kritiku považovat za přípustnou. Při posouzení toho, zda se jedná o přípustnou kritiku, je vždy třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem daného případu.

Jestliže kritika v konkrétním případě vybočí z mezí její přípustnosti, není namístě upřednostňovat právo na svobodný projev před právem na ochranu dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby. Jedná se o exces, který představuje neoprávněný zásah do dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby se všemi s tím spojenými následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se takového zásahu dopustila.

Kritizujte opatrně

Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku spis. zn. 21 Cdo 1043/2016, ze dne 20. 3. 2017, uzavřel, že jakýkoli neoprávněný zásah do dobré pověsti zaměstnavatele formou nepřípustné (neoprávněné) kritiky z vaší strany znamená porušení vaší povinnosti nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu ust. § 301 písm. d) zákoníku práce.

NS ČR současně formuloval kriteria, která má splňovat oprávněná kritika zaměstnavatele z vaší strany a která lze shrnout takto: musí být založena na pravdivých skutkových tvrzeních a pravdivých podkladech. I zveřejněný negativní hodnotící úsudek o určité osobě, aby byl právně přípustný, musí vycházet z pravdivých podkladů. Nicméně nesmíte zapomenout na to, že zaměstnance lze postihnout i za jinak oprávněnou kritiku, která ovšem zaměstnavatele poškozuje, jak jsme se o tomto přesvědčili v případě, který jsme popsali v článku Zaměstnavatele můžete nahlásit, ale ne pomlouvat. Takže se slovy na adresu zaměstnavatele raději uvážlivě a opatrně.

Našli jste v článku chybu?