Hlavní navigace

Jáchymovské stříbro objevil německý horník Öser

Autor: Depositphotos
Zbyněk Kalabis

Česko-saské Krušnohoří má velmi rozsáhlou a pestrou historii těžby stříbra a ražby drahých mincí, díky které bylo letos zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO.

Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Hornický region Erzgebirge v Krušnohoří byl 6. července 2019 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Rozhodl o tom výbor UNESCO na svém zasedání v ázerbájdžánském hlavním městě Baku. O zápis na seznam světového kulturního dědictví společně požádalo Německo a Česká republika. Oblast se staletou historií těžařství tvoří celkem 22 dílčích území, z nichž se 17 nachází na německém území, konkrétně v Sasku, a zbylých pět leží v České republice.

Dějiny saského stříbra

Zásadním předpokladem pro úspěšnou ražbu mincí v regionu byla možnost dolování drahých kovů. V Sasku bylo nalezeno stříbro už v rozmezí let 1168 či 1170 ve městě Freibergu, a to za vlády míšeňského markraběte Oty Bohatého (Otto der Reiche) z rodu Wettinů. Další bohaté naleziště stříbra bylo objeveno v roce 1350 ve Schneebergu. V roce 1470 se pak významná stříbrná ložiska našla na saské straně Krušných hor.

Wettinové již v průběhu 15. století předpokládali, že také na české straně Krušných hor mohou být bohatá ložiska stříbrné rudy, a proto projevovali živý zájem o některá území v této oblasti, zejména na Loketsku. Již v této době zde totiž skupiny prospektorů hledaly nové stříbrné žíly a občas i nějaké stříbro našly, ale nevyplácelo se jej těžit.

Koncem roku 1512 dva horníci, zřejmě německého původu, jménem Bach a Öser, objevili bohaté naleziště stříbrné rudy na území dnešního Jáchymova. K posouzení rentability budoucí předpokládané těžby byli pozváni důlní specialisté ze sousedního Saska, konkrétně Kašpar Morgenthal a Jiljí Bäuerlein.

Slavné tolary mají v názvu zkomoleninu Jáchymova

Takto nenápadně začala sláva jáchymovských šlikovských tolarů. Za zmínku stojí i skutečnost, že se obchody s těmito mincemi prováděly v Lipsku. Zde se „narodilo“ i jejich jméno. Místní písaři je nejprve označovali jako mince ze Sanctus-Jochmis-Thal, později tento dlouhý, a tudíž nepraktický název zkrátili na thaler.

Uvádí se, že mezi lety 1524–1850 bylo ze saských dolů vytěženo celkem 2716 tun stříbra. Dne 13. 11. 1765 byla ve Freiburgu založena Bergakademie (neboli Hornická akademie), která postupně pozvedla těžbu stříbra, respektive hornictví zejména v Sasku na vědeckou úroveň.

Historie saských mincí a mincoven

Na počátku mincovnictví v Míšni stojí denáry markraběte Ekkeharda, které byly raženy již kolem roku 1000, tedy ještě před nalezením vlastního saského stříbra ve Freiburgu.
Ve 12. a 13. století již bylo v Sasku provozováno mnoho mincoven, a to například ve městech Camburg, Weißenfels, Schkeuditz, Lipsko, Groitsch, Eilenburg, Grimma, Míšeň, Torgau nebo Freiberg.

Podle nejasných zmínek ve starých kronikách existovala v saském městě Lipsku mincovna pravděpodobně již v průběhu 12. století. První oficiální zmínka o ní je ale až z roku 1240, kdy Lipsko kontrolovalo kvalitu její ražby mincí. V roce 1275 pak Lipsko mincovnu koupilo od svého feudálního pána, kterým tehdy byl markrabě Otto der Reiche neboli Otto Bohatý, a to za 30 marek stříbra.

Friedrich II. okopíroval groše od krále Václava II.

Pozoruhodné je, že čtvercové nebo trojúhelníkové mince, se kterými se šlo v Lipsku v té době setkat, se nazývaly „klippen“. Tento pojem pochází ze skandinávské jazykové oblasti. V roce 1338, respektive 1339 zavedl markrabě Friedrich II. ražbu míšenských grošů. Vzorem mu byly pražské groše, ražené od roku 1300 v Kutné Hoře na základě měnové reformy českého krále Václava II. a jeho zákona Ius Regale Montanorum.

Mezi lety 1338–1470 byla provozována mincovna také ve městě Weimaru. Aby mohl vykonávat lepší kontrolu nad ražbou mincí, zřídil kurfiřt August von Sachsen (1526–1586) zemskou mincovnu v Drážďanech, a to nedaleko svého zámku Residezschloss. Byly zde raženy tzv. říšské tolary (Reichstaler). V roce 1737 pak byla tato mincovna přesunuta nedaleko Frauenkirche (neboli nedaleko kostela Panny Marie).

V roce 1556 ale musel zřídit hlavní zemskou mincovnu ve městě Freibergu, a to kvůli silným protestům místní městské rady. Mincovnu v Annabergu přeložil v roce 1557 nejprve do tamního kláštera, ve kterém byla umístěna do roku 1558. Poté ji opět přesunul a sjednotil s mincovnou v Drážďanech. Mincovna ve Schneebergu byla v provozu do roku 1571.

Smlouvy o mincovnictví

Mincovní dohody ze Zinny uzavřené v letech 1667/1668 a z Lipska pocházející z roku 1690, na kterých se mezi sebou dohodly německé teritoriální státy Sasko, Braniborsko a Braunschweig-Lüneburg, měly za cíl zhodnocení říšského tolaru (Reichstaler) a zavedení menší mince (Kuranttaler) do peněžního oběhu.

V roce 1763 Sasko převzalo, respektive začalo používat takzvaný konvenční tolar, který „vznikl“ díky naší císařovně Marii Terezii. V roce 1872 se v drážďanské mincovně začaly razit oběžné mince sjednoceného Německého císařství. „Saské“ mince a medaile byly od roku 1887 raženy v mincovně v Muldenhütten u Freibergu. Tato mincovna byla uzavřena až v roce 1953, tedy v době Německé demokratické republiky.

Slavní rytci a padělatelé spojení se saským mincovnictvím

Nejvýznamnějšími rytci mincí i medailí byli Max Barduleck (1846–1923) a Friedrich Wilhelm Hörnlein (1873–1945), který zemřel při proslulém spojeneckém náletu na Drážďany. Slavnými padělateli, jejichž „díla“ se šířila rovněž v Sasku, byli Ital Giovanni dal Cavino (1500–1570) a Karl Wilhelm Becker (1772–1830), který byl známý také jako „Antiken-Becker“.

Pamětní mince a medaile byly vždy prestižní záležitostí

Pamětní mince a medaile sloužily jako prostředek reprezentace nejenom saských panovníků. Jejich ražba se výrazně rozšiřuje od 16. století. Jejím účelem je osobní, respektive státní reprezentace a zdůraznění moci a bohatství jejich emitentů neboli vydavatelů.

Pokud máte zájem, můžete navštívit stále existující a veřejně přístupný mincovní kabinet (Münzkabinett) v Drážďanech a jeho reprezentační sbírku Georg der Bärtige (Jiří Bradatý, 1500–1539). Najdete zde i poklady, které byly nalezeny v Sasku. Nejčastěji se jedná o mince vyražené v době třicetileté války.

Provádění kontroly kvality vyrážených mincí

Nejenom vydávání peněz, ale také kontrola jejich správných, tedy úředně stanovených parametrů s určitou odchylkou neboli s tak zvanou „výhradou kventlíku“ bylo odedávna v rukou každého státu.

Ke kontrole vyrážených mincí byly používány především speciální certifikované váhy a také certifikovaná závaží. Tato kontrola byla prováděna úředně, a to buď

Diners tip zk2 Lupa

  • kontrolou určitého množství mincí při individuálních platbách neboli takzvanou metodou „al marco“
  • kontrolu jednotlivých mincí vyšších nominálních hodnot neboli takzvanou metodou „al pezzo“

V 17. i v 18. století jednotliví obchodníci používali speciální přenosné mincovní váhy, které byly uschovávány v krabici společně s celou sadou mincovních závaží. Pokud máte bližší zájem o v tomto článku popsanou problematiku saských mincí, medailí i řádů a pokud si je chcete také „na vlastní oči“ prohlédnout, doporučuji vám navštívit jejich expozici ve výše zmíněném „mincovním kabinetě“, který se nachází v drážďanském „Rezidenčním zámku“ Residenzschloss.

Více informací o výrobě mincí v Lipsku se dozvíte v Historickém muzeu města Lipska, které je umístěno ve Staré radnici neboli Stadtgeschichtliches Museum Leipzig, Altes Rathaus.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).