Důchod jako noční můra aneb Kde vzít a nekrást

Hned na úvod se sluší říct, že náš státní penzijní systém je v hluboké, velmi hluboké krizi! Trošku uklidnit nás může fakt, že v tom nejsme sami. Způsob financování PAYG (pay-as-you-go) nastavený v naší ekonomice je v dnešní podobě dlouhodobě neudržitelný. S podobným problémem se potýká mnoho zemí vyspělého světa. Tolik fakta. Kdo vám bude tvrdit opak, ví o zázračném elixíru, který jeho pohled na věc otupil optikou růžových brýlí, nebo lže, jako když tiskne!

První manipulace s čísly. Systém PAYG znamená, že lidé v produktivním věku (pracující) financují penze spoluobčanů v důchodovém věku. Málokdo u nás už ale ví, kolik skutečně do systému přispívá ze své mzdy. Na výplatní pásce se nám objevuje, že příspěvek na důchodové pojištění činí 6,5 %. Dobrá, řeknete si, to dokážu unést. Jenže dalších 19,5 % z vaší hrubé mzdy za vás platí zaměstnavatel.

Příklad:
Při výdělku 10.000 Kč hrubého (údaj z výplatní pásky), zaplatíte vy na důchodové pojištění 650 Kč a zaměstnavatel dalších 1.950 Kč. Celkově jste přispěli do důchodového systému 2.600 Kč z celkové mzdy 13.500 (hrubá mzda + 35 % – zaměstnavatel za vás do státního rozpočtu odvedl 3.500 Kč, ale de facto je to vaše daň), tedy 19,26 %.

Druhá častá manipulace s čísly. Tento systém momentálně poskytuje důchody ve výši 44 % průměrné hrubé mzdy, resp. 57 % průměrné čisté mzdy. Část politického spektra se občas uchýlí k argumentaci, že příspěvky do penzijního systému by se měly zvýšit, protože důchody činí jen 44 % hrubé mzdy, a ze srovnání s jinými státy tak vycházíme špatně. Jenže Česko je snad jediná země, kde se důchody fakticky nedaní, takže když srovnáváme čísla na mezinárodní úrovni, poměřujeme jablka s hruškami. Ve světě tento poměr totiž představuje hrubý důchod/průměrná hrubá mzda, kdežto u nás čistý důchod/průměrná hrubá mzda. Touto poznámkou se ani v nejmenším nesnažím naznačit, že 57 % je dostačující cifra!

Další problémy stávajícího státního penzijního systému v ČR:
Problém zvýhodnění OSVČ (osob samostatně výdělečně činných) při placení pojistného. U těchto osob totiž existuje tzv. strop pro placení příspěvků, jenž je výraznou měrou zvýhodňuje oproti „zaměstnancům“. To znamená, že od určité výše se s růstem příjmů OSVČ jejich příspěvek do penzijního systému nezvyšuje, což je dle mého názoru neodůvodnitelná výhoda oproti zaměstnancům. Námitka, že tento prvek podporuje drobné podnikatele, neobstojí, protože podnikatel, který se se svým ročním příjmem dotkne tohoto stropu (486.000 Kč, tedy 40.500 měsíčně), už není „drobný“, a přesto je velmi zvýhodňován.

Problém rozsáhlých tzv. náhradních dob pojištění, kterými jsou studium na vysoké škole, vojenská služba, mateřská dovolená, „přihlášená“ nezaměstnanost aj. Tyto doby se započítávají do produktivního věku pro výpočet penze a jsou příčinou velké části dnešních deficitů. Je sice pravda, že demografický faktor je do budoucna největší strašák státního penzijního systému, ale s jeho negativními dopady se budeme podle studií (ČNB) potýkat nejdříve za 7–10 let. Na současných deficitech u nás se podílejí právě problémy tohoto typu.

Problém nadměrné míry redistribuce, jak mezigenerační (nevýhodnost systému pro mladší a budoucí generace), tak i vnitrogenerační. Vnitrogenerační redistribuce (viz tabulka) znamená, že vyplácené důchody zdaleka neodpovídají způsobu rozdělení příjmů obyvatelstva v ekonomicky aktivním věku. Vždyť 50 % vyplácených důchodů se pohybuje v rozmezí 6.300–7.600 Kč. S trochou nadsázky se dá tato paušalizace popsat heslem: Jsi důchodce, tak už nás nezajímá, kolik jsi vydělával a do systému příspíval, tady máš 7.000 Kč a mlč.

Problém předčasných odchodů do důchodu. Náš systém podléhá populistickým politickým rozhodnutím. Politicky těžko průchodné zvýšení věku pro odchod do důchodu (novela zákona z r. 1995) bylo „změkčeno“ usnadněním předčasného odchodu do důchodu. Situace dospěla tak daleko, že předčasných odchodů je mnohem více než „normálních odchodů“ (www.mpsv.cz).

Problém atypického daňového ošetření státního penzijního systému. Pojistné na důchodové pojištění je daňově odečitatelnou položkou ze základu daně pro daň z příjmů fyzických osob, ovšem vyplácené důchody se v podstatě nedaní. Jak už bylo uvedeno dříve, tento princip je „českou raritou“.

Hlavní problém – státní penzijní systém jako jediný významný pilíř financování důchodů. Zvlášť ve světle uvedených problémů stávajícího systému se zdá sebevražedný fakt, že nic jiného v naší ekonomice lepší zítřky neslibuje. Systém penzijního připojištění je sice více či méně úspěšně nastartovaný, ale celková aktiva penzijních fondů (55 mld. Kč v roce 2001) představují 2.6 % HDP a byla naakumulovaná za 7–8 let existence fondů, zatímco roční výdaje na státní systém se pohybují okolo 10 % HDP. Z čehož plyne, že aktiva penzijních fondů jsou jen kapka v moři „důchodových financí“.

Co říci závěrem? Výrazná (nebál bych se slova radikální) reforma penzijního systému je nutná a bude velmi drahá! Čím více se ale bude odkládat, tím více se prodraží. Škoda, že vlády po r. 1989 prošustrovaly porevoluční nadšení obyvatel a příjmy z privatizace, ze kterých by bylo možné reformu částečně financovat, utopily a utápí v běžných výdajích rozpočtu (ovšem, po bitvě, každý generál…).