Hlavní navigace

Dozvěděl se, že děti nejsou jeho. Tak manželku zažaloval

Autor: Depositphotos
Tomáš Zilvar

Manželka mu řekla, že děti nejsou jeho. Má žena zaplatit muži za způsobenou újmu, když ten zjistí, že děti nejsou jeho? Je to dost kruté, bezohledné a nemravné, jak stanoví zákon, aby mu musela zaplatit?

Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Se žalobami na odškodnění morální újmy jako by se v poslední době roztrhl pytel. Důvodem asi bude možnost uplatňovat zvýšené nároky. Už jsme vám přiblížili několik zajímavých případů.

Mnohdy jsme k požadavkům, a možno říci přepjatým požadavkům, poškozených žalobců zaujali kritický postoj, tentokrát tomu bude naopak. Jenže zrovna v popisovaném případě poškozený žalobce s požadavkem na náhradu morální újmy neuspěl. Autor článku má pro žalobce plné pochopení, ale třeba jde jen o projev pouhé mužské solidarity. Vždyť to, co muže potkalo, je potkává od nepaměti. Ne nadarmo ve Starém Římě říkali: Mater certa, pater incertus est. Matka je jistá, otec nejistý. Nuže, posuďte dále sami.

Manželé jsou povinni být si věrni

Muž se domáhal po své bývalé manželce zaplacení částky 200 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout tím, že žalovaná za trvání manželství porušila povinnost manželské věrnosti (zakotvenou § 18 již zrušeného zákona o rodině).

Možná vás to překvapí a mně se s takovou informací o v právním řádu zakotvené povinnosti skutečně vždy podařilo každého, kdo nestudoval práva, překvapit, zaskočit, ale zákon skutečně ukládal manželům povinnost být si věrni. (A ukládá jim to i nyní.)

Ovšem byla to právním řádem uložená povinnost bez možnosti trestu za její nedodržení. Právní úprava do 31. 12. 2013 neobsahovala ustanovení, které by sankcionovalo porušení manželské věrnosti či umožňovalo rozhodnout o povinnosti manžela, jenž věrnost porušil, k náhradě nemajetkové újmy poškozenému manželu.

Jako by mu děti zemřely

Mužova manželka se intimně stýkala s jiným mužem, počala s ním dvě děti (narozené v roce 2010 a 2011), o nichž byl její manžel přesvědčen, že jsou jeho vlastními dětmi. Ovšem dne 15. 12. 2013 se dozvěděl přímo od jejich matky pravdu, že nejsou jeho, ale milence. Tím mělo podle názoru muže dojít k zásahu do jeho práva na rodinný život, a to v obdobné intenzitě, jako by obě jeho děti zemřely. (Pevně doufám, že tohle bylo uvedeno jen pro účely soudního řízení, že ve skutečnosti nepřestal mít děti rád – ostatně muž sám odůvodňoval svůj požadavek tím, že si k dětem vytvořil vztah jako k vlastním – a jeho veškerý hněv se obrátil vůči ženě, alespoň tak bych se nejspíš zachoval v jeho situaci já.)

Žalobu soud prvního stupně zamítl a ještě uložil žalujícímu mužovi uhradit žalované ženě náklady soudního řízení. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a přidal mu k placení i náklady odvolacího řízení. Pravomocné rozhodnutí se muž pokusil zvrátit podáním dovolání k Nejvyššímu soudu. Už jsme naznačili, že to nedopadlo dobře. Muž musí uhradit ženě i náklady dovolacího řízení.

Kdy má poškozený větší práva?

Při posuzování nároku na náhradu nemajetkové (morální) újmy vzniklé v době do 31. 12. 2013 protiprávním zásahem do přirozených práv člověka (zde práva na rodinný život) se uplatní § 3079 NOZ.

Třetí podmínkou pro použití pozdějšího předpisu (právě občanský zákoník, který je vůči poškozeným mnohem velkorysejší než předchozí právní úprava) je existence mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, kdy setrvání na dosavadní (předchozí) právní úpravě by ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

Podmínkou tedy není jen to, aby samo jednání, které vedlo ke škodě, bylo nemravné, zavrženíhodné a urážející obyčejné lidské cítění, ale též aby posouzení uplatněného nároku podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

Použití nové (pro poškozeného, resp. dotčeného výhodnější, příznivější) právní úpravy by tedy v zásadě mohlo přijít v úvahu jen tehdy, pokud by dosavadní právní předpisy právu, zasaženému protiprávním jednáním, neposkytovaly dostatečnou ochranu, a to do té míry, že by se tento deficit jevil nemravným až krutým (Nejvyšší soud ČR, 25 Cdo 2308/2018, ze dne 3. 9. 2019).

V daném případě se žalobce domáhal náhrady újmy, způsobené zásahem do jeho práva na rodinný život tím, že žalovaná manželka za trvání manželství počala dvě děti s jiným mužem a jemu tuto skutečnost sdělila poté, co si již k nim vytvořil vztah jako k dětem vlastním. Právo na rodinný život, jakožto součást soukromého života člověka, bylo již chráněno. Žalobci tedy mohlo být poskytnuto zadostiučinění za porušení jeho práva na rodinný život, případně i náhrada nemajetkové újmy v penězích, pokud by bylo prokázáno protiprávní jednání a vznik závažné újmy na straně žalobce.

Od 1. 1. 2014 ochranu práva na rodinný život jako jednoho z přirozených práv člověka podle § 81 OZ poskytuje § 2956 OZ v zásadě za splnění obdobných podmínek, tedy jen v případě prokázání závažné újmy na straně poškozeného, vzniklé v příčinné souvislosti s protiprávním zásahem do realizace jeho rodinného života.

 dan_z_prijmu

Proto Nejvyšší soud ČR uzavřel, že výklad a užití předchozího právního předpisu v posuzovaném případě není v rozporu s dobrými mravy ani nevede ke krutosti a bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Tudíž nebyly splněny mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu přechodného § 3079 odst. 2 pro posouzení věci podle občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014.

Mužovo dovolání bylo zamítnuto.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).