Nostalgie je však střídána nepříjemnou vzpomínkou na dlouhé fronty, kdy koupit čerstvý chleba bylo otázkou buď velmi dobrého přátelství s pekařem, nebo trpělivosti vystát si brzy ráno dlouhou řadu na chleba, který byl stejně již po 12 hodinách nepoživatelný.
Zpochybnit dobu před rokem 1989 jako časy levných nákupů není zase až tak obtížné. Cena 0,30 Kčs za rohlík, se možná zdá lákavá, mnohem hůře však zní tehdejší průměrný plat, který v roce 1989 dosahoval výše 3170 korun československých. To průměrná mzda z roku 2008, která činila 23 542 korun českých, zní už mnohem lépe a dokazuje, že od roku 1989 vzrostla průměrná mzda několikanásobně.
Srovnání mezd tehdy a nyní
Stejně jako dnes, i tehdy se mzdy lišily především podle odvětví. Nepříznivé v porovnání s dneškem byly mzdy především k ženám, které měly v roce 1989 o polovinu nižší příjmy než muži. Nejzajímavější výplatní pásky domů nosili především horníci, dělníci zaměstnaní v hutnickém průmyslu, ve stavebnictví nebo dokonce zemědělci. Všichni tito dosahovali průměrné měsíční mzdy 4000 Kčs, ale například zmiňovaný horník, přinesl domů často až 8000 Kčs.
Naproti tomu dnes je nejlépe placeným oborem peněžnictví a pojišťovnictví, kde průměrná mzda dosahuje 44 475 Kč. Následuje IT s průměrnou mzdou 41 631 Kč. Zatímco za komunismu měli často řadoví pracovníci vyšší plat než jejich nadřízení, dnes jsou v průměru nejlépe placené právě cizojazyčně nazvané pozice, nejlépe manažeři. Naopak zemědělství, které před rokem 1989 patřilo k nejlépe placenému odvětví, se dnes řadí k nejhůře výdělečným činnostem. Průměrná mzda dnešního zemědělce je 17 016 Kč. O něco lépe si dnes vedou administrativní a podpůrné činnosti, které dosahují průměrné mzdy 16 376 Kč, nejhůře jsou na tom snad zaměstnanci v oboru ubytování a stravování, kteří si průměrně sáhnou pouze na 13 041 Kč.
V roce 1989 mezi nejméně výdělečné činnosti patřily obory ve školství, výzkumu a zdravotnictví. Je pravdou, že i dnes odvětví jako je školství nebo zdravotnictví, nepatří zrovna k nejlépe placeným oborům. Lékař si v roce 1989 vydělal 3000 korun, učitel 2800 korun. Kupodivu velmi zle na tom byli herci, jejichž plat se pohyboval kolem 2000 korun. Dnes si lidé ve zdravotnictví vydělají v průměru 22 394 Kč a učitelé 22 638 Kč. Nutno podotknout, že nízká průměrná mzda zdravotníků je ovlivněna především nízkým příjmem sester a nižšího zdravotního personálu.
Zálohy vymřely
Rozdíl není pouze ve výši mzdy, ale také v její podobě a způsobu vyplacení. Zatímco dnes nám zaměstnavatel pohodlně zasílá mzdu na účet, před revolucí si zaměstnanec poslušně vystál frontu u okýnka, kde dostal mzdu v hotovosti. A zatímco nám v peněžence šustí většinou bankovky a minimum minci, v roce 1989 jsme si mohli přímo pořídit pytlík na haléře. Trvalo však nějakou dobu, než haléřům definitivně odzvonilo. V roce 1993 jsme se rozloučili s pětihaléřem, rok 2003 se stal osudným desetihaléři a dvacetihaléři. A teprve nedávno jsme přestali používat poslední hodnotu haléře, tzv. padesátníky. Z psychologického hlediska se může také zdát být lákavá vidina, kdy zaměstnancům za komunistů byl vyplacen plat dvakrát v měsíci. Bohužel jeho výška však nebyla dvojnásobná, pouze se rozdělila na dvě části. Pokud byla průměrná mzda 3170 Kčs, pak zaměstnanec na konci měsíce dostal zálohu ve výši 500 až 700 Kčs a v první polovině měsíce si přišel vyzvednout druhou zbývající část.
Srovnání cen
Český statistický úřad na svých stránkách zveřejnil průměrné ceny zboží v roce 1989. Každý si tak snadno spočítá, že si nyní může koupit více spotřebního zboží než před revolucí. Například tolik oblíbený televizor stál v roce 1985 15 200 korun, loni šlo pořídit televizor s úhlopříčkou 70 cm cca. za 9087 korun. Nedostatkovým zbožím byly také pračky. Zatímco v roce 1985 taková pračka stála jeden tehdejší průměrný plat, loni si za průměrnou mzdu mohli lidé koupit pračky hned dvě.
Našli bychom jenom málo surovin nebo zboží, které by dnes v konečném důsledku bylo k mání za vyšší cenu než v roce 1989. Výjimka ale potvrzuje pravidlo – a v tomto případě je tou výjimkou mléko. Zatímco v roce 1989 jsme si mohli koupit za jeden průměrný plat 1585 litrů mléka, v loňském roce jsme za průměrný plat pořídili pouze 1354 litrů mléka.
K poklesu cen došlo také v oblasti cestování. Cena zájezdu do Bulharska se v roce 1989 pohybovala mezi 3000 až 5000 korunami. Dnes si pohodlně zaletíte do Bulharska už za 15 000 korun. Cestování, před rokem 1989 a po něm, je však téma na samostatnou kapitolu. Na rozdíl od doby komunismu, dnes již turisté cestují do mnoha zajímavějších a vzdálenějších lokalit než je Bulharsko. Hlavní rozdíl je v naprosté svobodě pohybu. Pokud máte dostatek peněz na účtu a shovívavého nadřízeného, který vám bez problému dá dovolenou, kdy si přejete, můžete v podstatě okamžitě vycestovat. To před rokem 1989 jste jakoukoliv cestu mimo území Bulharska, Polska, Maďarska, Rumunska a Německé demokratické republiky, museli plánovat téměř rok dopředu a o svém odjezdu jste stejně neměli dlouho jasno. Vycestovat jsme mohli jen s povolením od Státní banky československé a to na základě vystavení devizového příslibu. O něj jsme si mohli požádat do konce února a teprve na jaře banka rozhodla, jestli vám bude udělen. K tomu, aby vám byl devizový příslib udělen, jste také často potřebovali doporučení ze škol, od zaměstnavatele nebo z uličního výboru. A ani tak jste si nemohli být jisti, zdali na jaře sbalíte kufry či ne.
Paradoxní byly i ceny v autobazaru, které byly mnohdy vyšší než za nová vozidla. Nejoblíbenějším autem byla Škoda 100 nebo 105. Vůz stál zhruba 64 600 korun, což mohlo být až 20 průměrných platů. Srovnatelným s tímto vozem je dnešní Škoda Fabia, na kterou musíme šetřit v průměru o polovinu méně. Nové auto si nemohl dovolit téměř nikdo, prakticky každý kupoval ojetinu. Ojetinou je myšleno auto starší pět let, auto vyrobené před rokem bychom v bazaru jen těžko hledali. Co bychom tam naopak našli snadno a téměř každý den, byly dlouhé fronty. Zvláštní, již zmíněnou anomálií, byly ceny za ojeté automobily, které často přesahovaly nové vozy. Bylo to dáno tím, že stejný typ vozu se vyráběl i deset let a postupně zdražoval.
Co nám (ne)chybí?
Dlouhé fronty na nekvalitní avšak nedostatkové zboží, prázdné regály v obchodech, skvělé vztahy s prodejci, pokud jste nechtěli na pračku čekat i několik let a samozřejmě nezapomenutelné barevné igelitky ze západu, které dnes dostáváme většinu zdarma k nákupu a po použití je vyhazujeme. V roce 1989 se k nákupu využívaly plátěné tašky a barevné igelitky s potisky byly dováženy ze západu. Snem každé hospodyňky bylo mít tuto tzv. igelitku sladěnou s oblečením jako módní doplněk.
Ještě jedna věc se změnila. Dnes už víme, že mandarinky nerostou pouze na Vánoce
ČLÁNKY DO MAILU