Institut promlčení představuje oslabení nároku na uplatnění práva v důsledku marného uplynutí času – tzv. promlčecí lhůty. Naproti tomu institut prekluze má za následek úplný zánik (tj. propadnutí) určitého práva v důsledku jeho nevykonání ve stanovené lhůtě.
Instituty promlčení a prekluze práv jsou komplexně upraveny v ustanoveních § 609 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku v platném znění (dále jen „občanský zákoník“).
Prekluze vs. promlčení práva
Účel prekluze spočívá především v zajištění právní jistoty a vytvoření tlaku na strany, aby svá vzájemná práva vykonaly v přiměřené lhůtě, a tím umožnily rychlé řešení případně vzniklého sporu. Prekluzi určitého práva způsobuje skutečnost, která se skládá ze dvou základních prvků:
- a) uplynutí prekluzivní lhůty a
- b) nevykonání práva v této lhůtě.
Prekluze nastává, pokud právo nebylo v předepsané lhůtě (platně) vykonáno – ať už se jedná např. o podání návrhu na zahájení soudního řízení či řízení u orgánu veřejné moci. Prekludovat mohou práva majetková i práva osobní – pouze však v případě, kdy tak výslovně stanoví zákon.
Hlavní rozdíl mezi promlčením a prekluzí určitého práva spočívá v tom, že v důsledku promlčení se pouze oslabuje,a po případném uplatnění námitky promlčení dokonce zaniká nárok na uplatnění určitého práva s tím, že právo jako takové nadále trvá. Zatímco v případě prekluze právo bez dalšího zaniká.
Na rozdíl od promlčeného práva tudíž prekludované právo nepřetrvává ani jako tzv. naturální obligace a plnění na prekludovaný dluh tak představuje plnění bez právního důvodu, v důsledku čehož vzniká nárok na vrácení poskytnutých hodnot (jakožto bezdůvodného obohacení).
Toto se u promlčeného práva neuplatní, jelikož u promlčení právo jako takové nezaniká, a pokud dlužník na promlčené právo plní a nevznese včas námitku promlčení, bude jeho plnění považováno za plnění „po právu“, při němž nárok na vydání bezdůvodného obohacení nevzniká.
Další rozdíl mezi promlčením a prekluzí práva spočívá v tom, že zatímco promlčení soud zohlední jen na základě výslovné námitky dlužníka, k zániku práva v důsledku prekluze je soud povinen přihlédnout i z úřední povinnosti (ex officio) – tedy i když existenci prekluze účastník výslovně nenamítne.
Účastník soudního sporu (tj. zpravidla dlužník) se proto nemusí prekluze nijak zvlášť dovolávat, na rozdíl od promlčení. Není však povinností soudu zachování či uplynutí prekluzivní lhůty z moci úřední nějak důkladně vyšetřovat. Soud tak bude zpravidla právo pokládat za prekludované, pouze pokud bylo marné uplynutí prekluzivní lhůty prokázáno účastníky řízení nebo vyšlo-li jiným způsobem v řízení najevo.
Rozdíl mezi promlčenou a prekludovanou pohledávkou existuje také v rovině způsobilosti k započtení. Zatímco promlčená pohledávka je aktivně a za určitých okolností i pasivně započitatelná, prekludovanou pohledávku z podstaty věci započíst nelze.
Naopak prekludovaný i promlčený dluh je možné uznat dle příslušných ustanovení občanského zákoníku, jelikož neexistence uznaného dluhu nečiní jeho uznání neplatným.
Námitka promlčení, délka a běh promlčecí lhůty
Zní to možná trochu překvapivě, ale i promlčený dluh je možné úspěšně vymáhat v soudním řízení. Pokud totiž dlužník před soudem včas nevznese námitku promlčení, soud promlčený nárok věřiteli v plném rozsahu přizná. U institutu promlčení je však potřeba odlišovat tzv. subjektivní a objektivní promlčecí lhůtu. U subjektivní promlčecí lhůty je počátek jejího běhu odvislý od okamžiku, kdy mohlo být právo uplatněno u orgánu veřejné moci (např. u soudu) poprvé – resp. v momentě, kdy se oprávněný o možnosti takovéhoto uplatnění práva dozvěděl. Naopak počátek objektivní promlčecí lhůty se počítá již ode dne samotného vzniku příslušného práva.
Subjektivní promlčecí lhůta pak zpravidla plyne v rámci objektivní promlčecí lhůty, přičemž délku promlčecí lhůty je možné sjednat i odchylně od zákona a ujednat si kratší nebo delší promlčecí lhůtu, která ovšem nikdy nesmí být kratší než 1 rok a delší než 15 let.
Nedojde-li však k ujednání odchylnému od zákona, je obecná subjektivní promlčecí lhůta 3letá a obecná objektivní promlčecí lhůta 10letá.
U vybraných typů subjektivních práv zákon stanovuje speciální délky promlčecích lhůt (např. právo z uznaného dluhu se promlčí za 10 let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo, nebo v případě, kdy určité subjektivní právo bylo zapsáno do veřejného seznamu, promlčí se za 10 let ode dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé).
Závěr
Podle občanského zákoníku se promlčují všechna majetková práva, s výjimkou případů výslovně stanovených zákonem. Promlčení nepodléhá například právo vlastnické, právo na výživné (zde se promlčují pouze práva na jednotlivé opakující se dávky výživného), jakož i práva týkající se ochrany osobnosti.
Znalost institutů promlčení a prekluze je v každém případě velmi důležitá a může být užitečná především v soudních sporech, kdy marné uplynutý promlčecí či prekluzivní lhůty může mít na výsledek soudního sporu mnohdy i rozhodující vliv.
Chcete mít každé ráno v mailu přehled aktuálních článků z Měšce? Objednejte si náš mailový servis a žádná důležitá informace vám neuteče. Objednat si lze i týdenní přehled nebo také newsletter To hlavní, páteční souhrn nejdůležitějších článků ze všech našich serverů. Newslettery si můžete objednat na této stránce.
ČLÁNKY DO MAILU