Nejednou jsem se setkal s myšlenkou u osamělých a bezdětných lidí, ale i u těch, kteří mají nezdárné děti, které vydědili, že odkážou svůj majetek až někomu, kdo se o ně bude ve stáří hezky starat. Pečlivé zdravotní sestřičce, ochotnému vlídnému pečovateli, nebo nějaké instituci, která takové služby pro staré a nemocné lidi poskytuje. Jenže to není možné, respektive taková možnost je velmi výrazně omezena.
Není to novinka, omezení platí již déle, ale moc se o něm neví
Jestliže nový občanský zákoník vyšel ve Sbírce zákonů již před více než 10 lety a brzy, 1. ledna 2023, tomu bude 9 let, co jako účinný předpis působí v praxi, těžko hovořit o novinkách. Mnohým čtenářům se také nelíbí, když i nyní někdy hovoříme o novém občanském zákoníku, prý jsme zaspali dobu. A tak raději označujeme, jak činí odborná literatura a judikatura soudů, dřívější, starý, již zrušený občanský zákoník zkratkou „obč. zák.“ a současný, dovolíte-li: nový, občanský zákoník zkratkou „o. z.“.
Psali jsme také: Vydědění: Musí se dědici bát svých nových prohřešků a musí zůstavitelé přepisovat vydědění
Ovšem shora naznačené omezení testamentární volnosti klientů a pacientů zdravotnických zařízení a zařízení sociální péče opravdu novinkou v o. z. je, podobné omezení obč. zák. neobsahoval.
Již nás několikrát napadlo o této zajímavé a podstatné změně informovat, ale nikdy to nevydalo na celý článek. Takový článek by byl příliš krátký. Chyběl by nám pravdivý ilustrativní příběh, příklad ze života, ze soudní praxe. Až jsme se divili, že se v praxi neudál nějaký zajímavý případ, kdy o podobném omezení zůstavitel (ten, kdo píše závěť a o dědění jehož majetku jde) nevěděl, a vznikl tak následný spor o dědictví, který by vešel ve všeobecnou známost.
Až tu máme případ, který projednával Nejvyšší soud ČR, jenž se vyjadřuje v dané souvislosti též k platnosti povolání náhradního dědice k dědění (spis. zn. 24 Cdo 1600/2022 ze dne 18. 8. 2022).
Kdo nesmí dědit na základě závěti v podobě soukromé listiny
Pořídil-li zůstavitel pro případ smrti v době, kdy byl v péči zařízení, kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby, nebo kdy jinak přijímal jeho služby, a povolal-li za dědice nebo odkazovníka osobu, která takové zařízení spravuje nebo je v něm zaměstnána nebo v něm jinak působí, je povolání těchto osob za dědice nebo odkazovníka neplatné, ledaže se tak stalo závětí učiněnou ve formě veřejné listiny (ust. § 1493 odst. 1 o. z.).
Znamená to tedy, že nelze platně napsat vlastní rukou nebo i v jiné formě pořídit závěť (např. na psacím stroji či na počítači sepsat a na tiskárně vytisknout a posléze za přítomnosti svědků podepsat) ve prospěch osob, které poskytují zdravotnické, pečovatelské nebo sociální služby zůstaviteli.
Dědit podle takové závěti nesmí ani konkrétní člověk, ani organizace – právnická osoba, např. spolek, nezisková organizace a podobně. Aby dědit mohly, musela by závěť být pořízena ve formě notářského zápisu. Nicméně, když už jsme u notářského zápisu, třeba takový notář však smí dědit na základě závěti, kterou sám pro klienta – zůstavitele sepsal. (Jistě jste slyšeli o případu kdysi čelního politika, opakovaně člena vlády ČR, který je profesí notář.)
Majetek byl odkázán pracovnici sociálního zařízení pečujícího o zůstavitele
V daném případě zůstavitel pořídil závěť a odkázal majetek právě takové osobě zaměstnané ve zdravotnicko-pečovatelském zařízení, jehož služby využíval, která dědit za podmínek ust. § 1493 odst. 1. o. z. nesmí, a to vyhotovené za pomocí výpočetní techniky a osvědčené 2 svědky.
Přesto to nestačilo. Závěť je neplatná. Jenže v závěti byl současně určen i náhradní dědic, a to syn uvedené osoby, syn pracovnice pečovatelského zařízení. Zjevný pokus obejít omezení daná výše uvedeným paragrafem.
Ovšem formálně podle zákona: Zůstavitel může pro případ, že dědictví nenabude osoba, kterou povolal za dědice, povolat této osobě náhradníka (podle ust. § 1507 věty první o. z.).
Ale čistě teoreticky by v jiném případě mohla být jako dědic určena instituce – třeba nemocnice či hospic (a ne fyzická osoba, člověk, který je jiným podezřelý) a jako náhradní dědic třeba obec. A problém by musely soudy řešit podobně, jak učinily.
Co dědici namítali proti pečovatelce
Aby to nebylo tak úplně jednoduché a abychom naznačili, proč takové omezení pro zůstavitele je v o. z., tak další účastníci soudního řízení – v úvahu přicházející dědici podle zákona (3 sourozenci zůstavitele), kteří bojovali o dědictví, namítali kromě formálního nedostatku závěti, že není pořízena jako notářský zápis a že vůbec nebyla podepsána před svědky, také to, že v závěti povolaná pracovnice zneužila důvěry zůstavitele, zneužila jeho platební karty. Zůstavitel neměl být schopný rozpoznat význam a následky svého jednání, a to i třeba proto, že byl předávkován léky, byl celkově uveden v omyl.
Proč omezení dědictví pro pečovatele a zdravotníky
Dřívější právní úpravy dědického práva ustanovení obdobné nynějšímu ust. § 1493 o. z. neobsahovaly. Důvodová zpráva k návrhu o. z. k tomuto ustanovení o. z. uvádí, že právní důsledky pořízení pro případ smrti, lidské i majetkové, vyžadují projev poslední vůle učiněný v klidu, po zralé úvaze a s rozvahou, svobodně a bez závislosti na jiných osobách.
Z těchto důvodů se navrhuje stanovit, že neplatné je povolání za dědice osoby, která spravuje zařízení poskytující zdravotnické nebo sociální služby, nebo která je v něm zaměstnána. Také, stalo-li se tak pořízením pro případ smrti učiněným v době, kdy se zůstavitel nalézal v péči takového zařízení, nebo kdy jinak přijímal jeho služby, a že se navrhuje výjimka pro případ pořízení ve formě veřejné listiny, protože taková závěť je výlučným projevem vůle zůstavitele a osoba, která sepisuje veřejnou listinu o závěti, má povinnost přesvědčit se, zda se projev poslední vůle děje s rozvahou, vážně a bez donucení, proto odpadá obava z nepřípustného zůstavitelova ovlivňování.
Odborná literatura pak k tomuto ustanovení uvádí, že jeho účelem je působit preventivně a předcházet případům zneužití závislosti zůstavitele na osobě, již povolává za svého dědice nebo odkazovníka.
I náhradní dědic nastupuje jen na základě platné závěti
Nejvyšší soud ČR ve svém výše citovaném rozsudku připomenul, že dědit lze jen na základě platného dědického titulu (dědická smlouva, závěť, zákon), proto aby dědil náhradní dědic (který má nastoupit na místo povolaného dědice), závěť zůstavitele, kterou byl kromě dědice k dědění povolán i náhradní dědic, musí být platným právním jednáním. Pokud tomu tak není, nelze podle takové závěti dědit.
Je přitom nerozhodné, z jakého důvodu je závěť neplatná; zda proto, že se příčí dobrým mravům nebo odporuje zákonu (ust. § 580 o. z.), pro nedostatek svéprávnosti zůstavitele nebo jednání zůstavitele v duševní poruše (ust. § 581 o. z.), jednání v omylu (ust. § 583 o. z.), nebo nebyla-li učiněna ve formě stanovené zákonem (ust. § 582 o. z.).
Řešení sporného případu
Pokud v projednávané věci pořídil zůstavitel závěť ve prospěch sociální pracovnice, jež je osobou vyjmenovanou v ust. § 1493 odst. 1 o. z., které zůstavitele omezuje v jeho testovací volnosti ve prospěch takové osoby tím, že závěť může pořídit pouze ve formě veřejné listiny, tj. zejména notářským zápisem (viz ust. § 3026 odst. 2 o. z.), a tato zákonem stanovená forma nebyla dodržena (když jde o závěť pořízenou soukromou listinou ve smyslu ust. § 1534 o. z.), nelze učinit jiný závěr, než že je závěť neplatná, rozhodl Nejvyšší soud.
Skutečnost, že závěť obsahuje i povolání náhradního dědice, nemůže na tomto závěru ničeho změnit. Považovat podle ust. § 576 o. z. za neplatnou pouze tu část závěti, kterou bylo pořízeno ve prospěch sociální pracovnice, jak žádal její syn, který se obrátil na Nejvyšší soud, na místě není, neboť jejím oddělením od zbývající části, tj. povolání právě jeho jako náhradního dědice, by tato zbývající část sama o sobě (když chybí dědic – rozumějme prvotní dědic) nedávala žádný smysl.
Obejít zákon však jde
Oddělit část závěti týkající se syna sociální pracovnice by mohlo přicházet v úvahu pouze v případě, že by nebyl povolán za dědice náhradního, ale za dědice společně se svou matkou – sociální pracovnicí (vyjádřením určitého dědického podílu nebo určitého majetku), s tím, že by pak bylo třeba posuzovat platnost tohoto odděleného právního jednání jak z hlediska formy, tak (poté případně) i z hlediska zákonem stanovených důvodů neplatnosti právního jednání.
O takový případ však nejde, když syn byl povolán k dědění výslovně jen jako dědic náhradní. Nedědí tak ani sociální pracovnice, která byla ve styku se zůstavitelem, ani její syn.
Nižší soudy, které neumožnily dědit ani matce, ani synovi, tak postupovaly správně, zhodnotil Nejvyšší soud. Ten odmítl i námitku, že soudy nepřihlédly k ust. § 1494 odst. 2 o. z., podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Výkladové pravidlo obsažené v tomto ustanovení, kterého se syn v boji o dědictví domáhal, je v o. z. umístěno ihned za omezujícím pravidlem dle ust. § 1494 odst. 1 o. z. V daném případě nebyl důvod přihlédnout ani k ust. § 574 o. z., které stanoví, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako neplatné.
