Čím se řídí výše renty, když podnikáte po pracovním úrazu?

Pokud vykonáváte podnikatelskou činnost po pracovním úrazu, pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti může být rozhodující jen výdělek vámi skutečně dosahovaný, nikoli minimální započitatelný příjem z podnikání pro účely určení životního a existenčního minima, který nedosahujete.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné nebo částečné invalidity vám přísluší ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu. Nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného plného nebo částečného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení plného nebo částečného invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění ani k vašemu výdělku, kterého jste dosáhli zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.

Snižování renty pro snížené pracovní úsilí

Dosahujete-li ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci. Pokud bez vážných důvodů odmítnete nastoupit práci, kterou vám zaměstnavatel zajistil, přísluší vám náhrada za ztrátu na výdělku pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého jste mohli dosáhnout za práci, která vám byla zajištěna. Zaměstnavatel vám neuhradí škodu do výše částky, kterou jste si bez vážných důvodů opomenuli vydělat.

Místo zaměstnání podnikání

Vy coby poškozený zaměstnanec nemusíte svůj „výdělek po pracovním úrazu nebo zjištění nemoci z povolání vždy dosahovat“ za vykonanou práci v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru. Začnete-li vykonávat po pracovním úrazu nebo zjištění nemoci z povolání – místo nebo vedle činnosti konané v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru – soustavnou činnost jako podnikatel vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, představují vaše příjmy z podnikání rovněž výdělek po pracovním úrazu nebo zjištění nemoci z povolání. Také tyto příjmy totiž mohou být ovlivněny tím, že vaše pracovní schopnost byla následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání snížena, a že tedy nejste schopni při svém podnikání dosahovat pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání takové příjmy, které by odpovídaly výdělku, jehož jste dosahovali před poškozením.

Na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že výše příjmů z podnikání podnikatele – fyzické osoby je ovlivňována nejen tím, jaké úsilí podnikatel při svém podnikání sám vynaložil, ale i dalšími faktory (například poptávkou po výrobcích nebo službách, které vyrábíte nebo poskytujete, cenou výrobků nebo služeb a vynaloženými náklady a investicemi). Uvedené skutečnosti, ovlivňující výsledky podnikání, jsou s podnikáním nutně spojeny stejně jako to, že výše vašeho výdělku z pracovního poměru nebo z poměru obdobného pracovnímu poměru závisí nejen na vašem pracovním úsilí, ale i na poměrech vašeho zaměstnavatele (zejména na tom, jakou mzdu poskytuje svým zaměstnancům podle kolektivní, pracovní nebo jiné smlouvy, popřípadě jaký plat zaměstnancům náleží podle právních předpisů).

Ani v případě, že vykonáváte podnikatelskou činnost, není pro určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné nebo částečné invalidity bez dalšího vždy rozhodující výdělek, kterého skutečně dosahujete. Opomenete-li si jako osoba vykonávající podnikatelskou činnost bez vážných důvodů vydělat částku, kterou byste si s přihlédnutím ke své dosavadní kvalifikaci, zdravotnímu stavu, schopnostem a zkušenostem mohli vydělat, není zaměstnavatel povinen vám tuto ztrátu na výdělku nahradit.

Minimální započitatelný příjem pro určení životního minima a sociálních dávek

K závěru, že poškozený zaměstnanec vykonávající podnikatelskou činnost si bez vážných důvodů opomenul vydělat částku, kterou by si s přihlédnutím ke své dosavadní kvalifikaci, zdravotnímu stavu, schopnostem a zkušenostem mohl vydělat, je možné dospět pouze na základě konkrétních okolností případu svědčících o pasivním postoji poškozeného zaměstnance k možnostem dosahování vyššího výdělku při výkonu jeho podnikatelské činnosti. A nikoli jen na základě skutečnosti, že jeho výdělek je nižší než minimální příjem z podnikání stanovený zákonem č. 110/2006 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) pro účely určení životního a existenčního minima.

Za započitatelný příjem za kalendářní měsíc se u osoby, která má nebo měla příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v zákoně o daních z příjmů, považuje částka odpovídající měsíčnímu průměru těchto příjmů za období uvedené v daňovém přiznání za předchozí zdaňovací období. To zahrnuje kalendářní měsíce, v nichž byla alespoň po část měsíce vykonávána činnost, z níž měla osoba tyto příjmy, nejméně však částka ve výši 50 % měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok (zaokrouhlená na celé stokoruny dolů). Tu vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí na základě údajů Českého statistického úřadu sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů.

Účelem stanovení „minimálního započitatelného příjmu“ osob, které měly nebo mají příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v zákoně o daních z příjmů, je zamezení zneužívání systému dávek pomoci v hmotné nouzi. Jejich poskytováním stát napomáhá řešit situaci osob či rodin, které nemají dostatečné příjmy a jejichž celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost a současně si tyto příjmy nemohou z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svoji nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Vydělala jsi málo, tak ti rentu nezvýšíme, ale naopak snížíme, řekl soud prvního stupně

Ve sporu o náhradu za ztrátu na výdělku, který projednal Nejvyšší soud ČR pod spis. zn. 21 Cdo 2378/2014, soud prvního stupně vzhledem k tomu, že skutečné příjmy žalobkyně-zaměstnankyně z podnikání nedosahovaly částky ve výši 50 % měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství, která je vyhlašována Ministerstvem práce a sociálních věcí, vycházel při zjišťování výdělku žalobkyně po zjištění nemoci z povolání v rozhodném období z ust. § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. Ten považuje pro účely stanovení výše „sociálních dávek“ za započitatelný příjem osoby mající příjmy z podnikání nejméně částku ve výši 50 % měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství, která je vyhlašována Ministerstvem práce a sociálních věcí (minimální započitatelný příjem osoby mající příjmy z podnikání).

Soud prvního stupně uvedl, že se mu tento způsob výpočtu jeví jako logický i vzhledem k zabránění situacím, ve kterých osoby po pracovním úrazu či s nemocí z povolání zvolí dráhu osoby samostatně výdělečně činné a úmyslně vykazují nízké příjmy, aby měly nárok na vyšší náhradu za ztrátu na výdělku. Skutečnost, že výdělky žalobkyně byly bezpochyby ovlivněny tím, že její pracovní schopnost byla následkem nemoci z povolání snížena, a že žalobkyně tak nebyla schopna při svém podnikání dosahovat příjmy odpovídající výdělku, který měla před poškozením, shledal soud prvního stupně pro způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku nerozhodnou.

Posouzení případu Nejvyšším soudem ČR

Tento názor však naštěstí pro poškozenou bývalou zaměstnankyni nesdílel ani odvolací soud, ani Nejvyšší soud ČR, který uvedl ve svém usnesení ze dne 19. 1. 2016 následující:

„Minimální započitatelný příjem“ stanovený pro účely určení životního a existenčního minima se vztahuje – jak vyplývá z ust. § 8 zákona č. 110/2006 Sb. – i na podnikající nebo jinak samostatně výdělečně činné osoby, jejichž příjmy uvedeného minima nedosahují proto, že jejich pracovní schopnost byla následkem nemoci z povolání snížena.

Je-li účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) poskytnout přiměřené odškodnění vám coby zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením, nemůže být tento účel naplněn tím, že se při odškodnění bude přihlížet nikoli k výdělku, který skutečně dosahujete po zjištění nemoci z povolání a který odpovídá zbytku jeho pracovního potenciálu, nýbrž k výdělku („minimálnímu započitatelnému příjmu“ stanovenému pro účely určení životního a existenčního minima), který nedosahujete a s ohledem na snížení vašich pracovní schopnosti v důsledku nemoci z povolání ani dosahovat nemůžete.

Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že výdělkem zaměstnance, který vykonává podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost, po zjištění nemoci z povolání pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) příslušející tomuto zaměstnanci může být jen výdělek jím skutečně dosahovaný, popřípadě stanovený s přihlédnutím k částkám, které si bez vážných důvodů opomenul vydělat. Nikoli však minimální započitatelný příjem z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti stanovený v § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. pro účely určení životního a existenčního minima, který tento zaměstnanec nedosahuje.

V projednávané věci soud prvního stupně, jak už bylo uvedeno, považoval za výdělek žalobkyně po zjištění nemoci z povolání částku ve výši 50 % měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství vyhlašovanou Ministerstvem práce a sociálních věcí jako minimální započitatelný příjem z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti stanovený v § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. pro účely určení životního a existenčního minima. A to proto, že zjistil, že skutečné příjmy žalobkyně, která vykonávala podnikatelskou činnost za situace, kdy její pracovní schopnost z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla o 20 %, byly v rozhodném období nižší než tato částka. Shledal-li odvolací soud v napadeném usnesení tento právní názor soudu prvního stupně, který na základě něj zamítl žalobu, nesprávným, je tento závěr odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného – v souladu se zákonem. Nejvyšší soud ČR proto zamítl dovolání žalovaného zaměstnavatele proti usnesení odvolacího soudu.