Dříve nedotknutelný institut bankovního tajemství se hroutí pod náporem miliardových daňových úniků, které státní kasy nemohou tolerovat. Běžná informační výměna o kontech po celém světě je na spadnutí.
Je to velká, ale velmi dobře ukrytá změna. Někde na konci, pod bodem 21 závěrečné zprávy posledního summitu Evropské unie, se prezidenti a premiéři členských zemí shodli na úpravách zákona o úrocích a daních. Nová směrnice schválená Evropskou radou předkládá zejména automatickou výměnu informací mezi daňovými úřady. To de facto znamená konec jakéhokoliv bankovního tajemství v Evropě. Přísnější směrnice pro úroky a daně je rozhodující pro to, aby členské státy mohly lépe identifikovat a stíhat daňové podvodníky a mohly uzavírat daňové propasti,
nechal se slyšet evropský komisař pro daňovou oblast Algirdas Šemeta.
Rozhovory o daňové transparentnosti se vedou celé roky, ale dosud se v rámci Evropské unie mnoho prosadit nepodařilo. Zejména Rakousko a Lucembursko v pozadí velmi silně lobbovaly za uchování bankovního tajemství a proti směrnicím, které by ho jakýmkoliv způsobem nabourávaly. Jejich nejdůležitějším argumentem byla potřeba nejprve uzavřít příslušné dohody s nečlenskými státy Evropy, které kladou podobný důraz na bankovní tajemství, tedy zejména Švýcarskem a Lichtenštejnskem. Pokud by se postupovalo opačně, znamenalo by to oslabení EU jako finančního centra, znělo z Vídně a Lucemburku.
Ale evropská dluhová krize spolu se zprávami o miliardových offshore daňových rájích způsobily, že výrazně vzrostl tlak na větší průhlednost a kooperaci v této oblasti. Pro politiky po celé Evropě bylo totiž stále těžší vysvětlovat daňovým poplatníkům, proč je neustále zapotřebí sanovat banky miliardami daňových příjmů a přitom sledovat, jak ty samé banky pomáhají nadnárodním koncernům i soukromým osobám ukrývat majetek tak, aby z něj nebylo zapotřebí daně platit, respektive platit co nejméně. Pro větší společenský klid se o tom příliš nemluví, ale oficiální odhady Evropské unie hovoří o tom, že jen kvůli daňovým únikům přicházejí členské státy o bilion eur ročně.
Nyní se opravdu zdá, že se blýská na lepší časy běžnému daňovému poplatníkovi, kterému nezbývá nic než platit svůj díl příjmů. Naopak těm, kteří se pohybují přinejmenším v šedé zóně, začínají větší problémy s tím, kam peníze ukrýt. V Evropské unii, a kvůli tlaku na Švýcarsko ani v Evropě, už to tak jednoduché nebude. Rakousko a Lucembursko totiž už nedokázaly ustát politický tlak a opustily své tvrdě hájené pozice, které jim umožňovaly držet právo veta.
S tím, jak Švýcarsko začalo uvolňovat svou politiku bankovního tajemství (a také se stále častějšími úniky dat z bankovních domů, které si ochotně kupují finanční úřady), například v Německu o stovky procent přibylo udání na vlastní osobu ve věci daňových úniků (resp. nepřípustné optimalizace, jak to sami hříšníci nazývají), s cílem dosáhnout nižšího trestu, než kdyby na prohřešek přišel samotný finanční úřad.
Podobně uvažoval také Uni Hoeness, jeden z do té doby nejoceňovanějších německých podnikatelů, bývalý špičkový fotbalista a zároveň prezident sportovního klubu Bayern München, který je znám zejména svým fotbalovým mužstvem. Také on dorazil na finanční úřad přiznat se k tomu, že své výnosy z akciových obchodů nedeklaroval daňovým úřadům. Sám hovořil o prohřešcích ve výši nižších milionů EUR. V průběhu soudního stání se státní zástupkyni podařilo prokázat daňové úniky v hodnotě blížící se 30 milionům EUR. Hoenessovi nepomohlo ani vlastní přiznání. Soud trval pouhé čtyři dny a na jeho konci 13.3.2014 byl Uli Hoeness odsouzen ke 3,5 letům vězení. Proti rozsudku se neodvolal a trest nastoupil.
Jde o velmi důležitý průlom,
nechali se podle agentur slyšet evropští diplomaté. Také rakouské Ministerstvo financí může svůj krok obhajovat alespoň malým ústupkem, kterého se mu podařilo dosáhnout. Nová unijní směrnice by totiž měla platit pouze do roku 2017. S vědomím časového ohraničení nakonec Vídeň přeci jen kývla. V roce 2017 by unijní standard měla nahradit rozsáhlejší směrnice pro transparentnost Organizace pro hospodářský rozvoj (OECD). Prakticky ve stejné době, kdy se podařil průlom na půdě Evropské unie, se hned 44 států světa shodlo na podpoře tohoto standardu OECD. Poprvé se shodly na tom, že od roku 2017 najedou na automatickou výměnu informací podle vzoru OECD. V porovnání se zmíněnou směrnicí Evropské unie jde předpis OECD ještě o kus dál a předpokládá dokonce informační výměnu o dividendových výnosech.
Ministři financí největších zemí Evropské unie (Německo, Francie, Itálie, Španělsko a Velká Británie) si dali záležet na tom, aby bylo vidět, jak moc dohodu v rámci OECD podporují. Není divu, nepodepsali ji pouze oni a další země, které se proti daňovým únikům snaží bojovat. Ale překvapivě také země, které si na bankovním tajemství založily „byznys“. Nechybí mezi nimi Švýcarsko, ale ani Bermudské ostrovy, Kajmanské ostrovy, Lucembursko a Lichtenštejnsko. Kdo naopak chybí? Vedle Singapuru, ze kterého se stává finanční centrum celé Asie, kupodivu také Rakousko. Je to tedy právě náš jižní soused, kdo dnes patří mezi nejzavilejší ochránce bankovního tajemství, které má jistě své legitimní důvody, dnes je bohužel mnohem více spojeno s daňovými machinacemi, které ohrožují finanční stabilitu celých států. Jednoduše proto, že se placení vysokých daní snaží vyhýbat zejména korporace s obřími obraty a ti nejbohatší jedinci.
Skutečnost, že má Rakousko se standardem OECD problém, souvisí podle organizace Tax Justice Network s tím, že se Vídeň obává o obchody svých bank se zeměmi východní Evropy a rozvojovými zeměmi, kterým by otevřená výměna informací nemusela zrovna svědčit. Rakousko na svém bankovním systému závisí podobně jako Švýcarsko, pouze se o něm dosud tolik nemluvilo. Jeho bankám se navíc v posledních letech vůbec nedaří. Jejich expozice ve východní Evropě (Ukrajina, Rusko, Maďarsko) je silně zatěžuje. Na druhé straně to byly právě zvláštní finanční machinace, které přivedly před krach rakouskou banku Hypo Alpe-Adria Bank, která už si vyžádala pět miliard EUR státní pomoci a další bude potřebovat.
