Dost bylo útoků na měnu. Takto nějak by mohl znít vzkaz ze záhrobí vyslovující proroctví o bankovním zlatě. Věhlasný ekonom John Keynes si nelámal hlavu pouze nad zaměstnaností, penězi a úrokovými sazbami. Chtěl prosadit bancor, bankovní zlato a tak trochu jiný peněžní systém. Jenže kapři si sami rybník nevypustí, a tak měnové problémy přetrvaly a přetrvávají do dnešních dnů.
Druhá světová válka pomalu končila a finančníkům i politikům bylo jasné, že mezinárodní měnový systém bude po trpkých zkušenostech vyžadovat rekonstrukci. Leccos se mělo dělat jinak. John M. Keynes (1883–1946) strávil mnoho bezesných nocí, kdy se trápil nad tím, že volný obchod, mobilita těkavého kapitálu přecházejícího přes mezinárodní hranice nemusí být slučitelná s cílem celosvětově plné zaměstnanosti a hospodářského růstu.
Keynes svůj převratný plán Návrhu pro mezinárodní zúčtovací unii (Proposal for an International Clearing Union) představil ještě v době války. Šlo o řešení otázky stability mezinárodního měnového systému, aniž by se tento opíral o zlato nebo různě významné světové měny, jako byla britská libra nebo americký dolar. Plán vyšel v podobě bílé knihy, zprávy nastiňující řešení měnových problémů vznikajících v souvislosti s měnovými válkami.
Více práce pro naše lidi se hodí, exportovat nezaměstnanost se vyplatí. Nejde jen o obrázek reality dnešních dnů. Podobně neblaze fungoval pod taktovkou měnových válek svět i ve třicátých letech minulého století. Keynes tehdy pod vlivem tehdejšího zmaru začal o likviditě a devizových rezervách přemýšlet jinak. Navrhl mechanismus, který by řešil palčivé obchodní a mezinárodní platební nerovnováhy a zároveň podporoval globální zaměstnanost, růst i stabilní mezinárodní standard hodnoty.
Brettonwoodské řešení a dolar středobodem
Systém nastavený způsobem, který by zabránil, aby dílčí země nezískávaly oslabováním kurzů svých měn konkurenční výhody na úkor svých sousedů, však prohrál a nebyl uskutečněn. Vítězný plán brettonwoodského měnového systému, který měl za následek vznik institucí, jako je Mezinárodní měnový fond nebo Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, se zrodil pod taktovkou Spojených států.
Konference a jednání o novém měnovém systému v americkém Bretton Woods se v roce 1944 účastnil i Sovětský svaz. Ten nakonec měnové dohody neratifikoval a v bloku socialistických států uplatnil systém zúčtovávání v převoditelných rublech. Keynes (vpravo) se konference zúčastnil za Velkou Británii.
Keynesův plán představoval převratnou reformu. Cosi úplně nového, nejen zavádění nebo kosmetické úpravy dosavadních způsobů, jako byl standard zlaté devizy. Plán byl ovšem pro Spojené státy nevyhovující a nebyl prosazen. Rozhodující slovo nakonec měly hospodářsky, vojensky i finančně mocné Spojené státy, nastupující velmoc.
Pod taktovou Spojených států vznikl brettonwoodský měnový systém, který se po necelých třech dekádách svého fungování rozpadl. Ukázalo se, že tvrzení dolar je tak dobrý jako zlato
nebylo trvale udržitelné (zlato nejde natisknout). Svět naopak zažil a stále zažívá dopady filozofie emitenta světové rezervní měny opírajícího se o přístup naše měna, vaše problémy
.
Zlato se přežilo, chtějme bancor
Globální měnový systém se měl po druhé světové válce změnit. Podle Keynesova plánu měl funkci zlata jako středobodu mezinárodního měnového systému převzít bancor. Ten měl být novou mezinárodní zúčtovací jednotkou. Právě k této měnové jednotce pak měly mít všechny měny zapojených zemí vyjádřenu svou paritu.
Žádný dolar, libra nebo frank, ale bancor. Název byl inspirován francouzským Banque d'Or
neboli bankovým zlatem
. Bancor měl být náhražkou zlata jako dosud běžně používaného a uznávaného mezinárodního platidla.
V poválečném měnovém uspořádání Keynesův bancor nezvítězil. Američané prosadili brettonwoodský měnový systém, ve kterém byl středobodem americký dolar. Systém pak v roce 1971 ztroskotal.
Keynes věděl, že v propojené globální ekonomice je hospodářská spolupráce mezi zeměmi nezbytná a že nastavení měnového a platebního systému může někomu nadržovat. Potřebujeme clearingovou unii, hlásal Keynes. A k tomu také novou nadnárodní zúčtovací jednotku.
Již žádné oslabování měn a vyvážení nezaměstnanosti nebo inflačních otřesů. Žádné výsady emitentům rezervních měn. Nová mezinárodní zúčtovací jednotka, respektive nový způsob mezinárodních plateb měl sloužit všem a ku prospěchu všech.
Bancor měl existovat jen jako účetní jednotka, do peněženek lidí a portfolií investorů se dostat neměl. Svou povahou měl bancor představovat kdykoli realizovatelné zboží za pevnou cenu
. Se vznikem bancoru by vzniklo mezinárodní likvidní aktivum použitelné pro vypořádávání mezinárodních závazků. Díky jeho globální kapacitě by byla zaručena ochrana kupní síly tohoto aktiva.
Keynesův plán clearingové unie a zúčtovací jednotky bancor. Bývá označován jako britský plán, který při utváření měnového systému stál v opozici plánu americkému. Mince vpravo je podvrh a fake, bancor neměl být oběživem a nikdy v podobě mincí ani neexistoval.
V našich končinách by tak jako tak nadále zůstaly koruny, v Británii libry a ve Spojených státech dolary. Kdesi v nadoblačných nadnárodních výšinách by existoval bancor, zúčtovací měna zamezující, aby si svébytnou měnovou politikou jeden národ na poli obchodu a investic přilepšoval na úkor národů jiných.
Centrální banka centrálních bank spravující bancory
V dlužnických zemích měl nový systém udržovat disciplínu, nikoliv hromadit závazky a kumulovat nerovnováhy. Nastavením a regulemi by bylo zamezeno tomu, aby emitent rezervní měny vyvážel inflaci a inflačně zdaňoval držitele těchto rezerv. O všechno se nově měla postarat clearingová unie vystupující de facto jako nadnárodní centrální banka centrálních bank.
Někdejší meziválečný měnový systém standardu zlaté devizy se neosvědčil a nástupem druhé světové války skončil v propadlišti dějin. Měl slabinu, když zavládla panika, všechny emisní banky prahly po zlatě a toho se nedostávalo – chyběla likvidita. Keynesův koncept umožňoval díky bancoru (bankovnímu zlatu
) vytvářet a udržovat mezinárodní likviditu přímo v zúčtovacím systému.
Nově mělo vzniknout mezinárodní zúčtovávání a měnový systém dávající výsadu světové měně – takové, která bude sloužit prospěchu mezinárodního obchodu a investic. Korespondenční bankovnictví řešící přeshraniční platby mělo fungovat právě prostřednictvím zúčtovací unie, v dnešní terminologii vlastně centrální banky centrálních bank.
Zlatý obsah clearingové jednotky bancor
(tedy návaznost bankovního zlata
na zlato) měl být určován vedením unie. Bancor měl být jednosměrně
spjat se zlatem – možnost nakoupit bancory za zlato by existovala, ale povinnost zpětného odkupu nikoliv. Riziko runu na zlato, kdy by v panice všichni chtěli zlato a systém by mohl vykolejit, by vlastně ani nemohl nastat.
Obchodování bancorů bez horkých peněz a spekulací
Bancory potřebné jednotlivými zeměmi k vyrovnávání svých platebních bilancí mělo být možné nakupovat a prodávat i za národní měny. Již zmíněné jednosměrné
provázání bancoru se zlatem mělo spočívat v tom, že účastnické země měly mít nárok na koupi bancorů od clearingové centrály za zlato v pevně stanoveném kurzu.
A protože by v opačném směru prodávat bancory a nárokovat si zlato nebylo možné, systém by neohrožovala spekulace anebo tezaurace zlata a útěk od bancoru. Dost by bylo hedge fondů a útoků na měnu. Stejně by nebylo možné, aby někdo bancory spekulativně hromadil a vytvářel podhoubí pro finanční krize a volatilitu měnových kurzů.
Vzhledem k tomu, že výsadu držet bancory by měly jen oficiální měnové instituce a systém by nedovoloval je dále přeprodávat, působení spekulantů a horkých peněz by bylo zamezeno. V situaci, kdy nelze úvěry odstranit nebo vyvést mimo clearingový systém a lze je jen převádět v jeho rámci, se sama zúčtovací unie nemůže ocitnout v obtížích.
Potírání nerovnováh
Pokud by členská země potřebovala devizy pro vyrovnání své platební bilance, čerpala by v příslušném ekvivalentu z bancorového debetu na svém účtu u unie. Každá položka, kterou by členská země exportovala, by pak přidala bancory na její účet.
Naopak v případě importů by docházelo k odečtu bancorů. Kdykoli by ale došlo k přetrvávající nevyváženosti toků, ať už kvůli úniku kapitálu, nebo vzhledem k přetrvávající obchodní nerovnováze, měly zapůsobit motivační prostředky stimulující k návratu k rovnováze. Na kohokoli s velkou nadlimitní nerovnováhou přebytku nebo deficitu by se vztahoval poplatek.
Trestání dlužníků i věřitelů souvisí s Keynesovou představou nutnosti toho, že kdykoli existuje přetrvávající nevyváženost toků běžného účtu, ať už kvůli úniku kapitálu, anebo vzhledem k přetrvávající obchodní nerovnováze, je to problém. Proto musí existovat zabudovaný mechanismus, který stimuluje státy s přebytkem přiložit ruku k dílu a pomáhat na odstranění nerovnováhy. Podobně je nutné státy podnítit, aby své deficity řešily. Pokud by se země dostala do velkého schodku a nerovnováhy, musela by nakonec devalvovat – to by vedlo ke snížení dovozu.
Keynes tak doporučoval kombinaci pevných, ale nastavitelných měnových kurzů. Kurzy dílčích národních měn vůči bancoru by stanovili členové vzájemnou dohodou a mohli by je pak měnit jen se svolením vedení unie. Mělo to mimo jiné řešit slabinu měnového systému, který umožňuje exportovat nezaměstnanost umělým oslabováním měnového kurzu – tedy dnes běžně uznávané moudro, že pokud ekonomika zadrhne a lidé nemají práci, lze oslabováním měnového kurzu podpořit exporty.
Nenaplněné představy
Stabilizace směnných poměrů měn měla být v Keynesově plánu dosažena udržováním tržních kurzů deviz v určitých rozmezích kolem pevně stanovené parity jednotlivých měn. Nechte si svou měnu, určete si svůj ekonomický osud, jen to nedělejte na úkor svých sousedů, oslabováním kurzu své měny a hromaděním devizových rezerv.
Nechte si svůj místní bankovní systém, svou domácí měnovou a fiskální politiku. Sleduje svou politiku prosperity, udržujte svou autonomní úrokovou sazbu na domácím trhu, ale dělejte to v systému, ve kterém nebudete způsobovat komplikace ostatním. Chcete-li se ale účastnit mezinárodního obchodu a investic, budete ovšem muset respektovat stanovené regule bancorového zúčtovávání jako mezinárodního měnového systému.
Měnové kurzy by v Keynesově systému byly stanovovány v bancorovém mechanismu centrální banky centrálních bank – v tomto systému by už si členové bankovní rady na pražských Příkopech nebo plánovací aparát centrálně koordinovaného v čínském Pekingu, popřípadě strůjci měnové politiky v jiné centrální bance, stěží mohli nastavit měnový režim oslabování kurzu domácí měny a udržovat ekonomický růst na úkor kohosi v zahraničí.
Staré myšlenky v novém hávu
Keynes přišel s netradičními pohledy na svět financí a ekonomie, prohlašoval, že klasičtí ekonomové se podobají euklidovským geometrům v neeuklidovském světě
. Co se týká nadnárodního měnového systému, volal po vzniku bancoru.
Jakkoliv bancorový systém světlo světa nakonec nespatřil, Keynes se své nehynoucí slávy dočkal. Nejen v keynesiánské ekonomické škole, dnešní globální nerovnováhy dávají Keynesovi zapravdu i v otázkách nastavení měnového systému.
Guvernér Čínské lidové banky Zhou Xiaochuan označil Keynesův bancorový přístup za prozíravý
. Xiaochuan uvažoval o možnosti přijetí zvláštních práv čerpání (SDR) Mezinárodního měnového fondu (MMF) do pozice globální rezervní měny. Podobně k oprášení Keynesových myšlenek došlo i v jedné ze zpráv MMF. Jenže kapři si sami rybník nevypustí a měnový systém se jen tak nezmění.
