Obecně platí, že zdravotní pojištění musí platit všichni. V některých situacích ale placení přechází na stát nebo se na něj vztahují výjimky. Stát hradí pojistné na zdravotní pojištění za tzv. státní pojištěnce. Ty definuje § 7 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění. Za tyto osoby platí stát měsíčně pojistné ve výši 13,5 % z částky rovnající se vyměřovacímu základu pro platbu pojistného státem. Zákon jmenuje řadu skupin pojištěnců, my vybíráme několik příkladů (kompletní výčet najdete v zákoně):
- nezaopatřené děti,
- příjemci důchodů,
- příjemci peněžité pomoci v mateřství,
- příjemci rodičovského příspěvku,
- rodiče na rodičovské dovolené,
- uchazeči o zaměstnání v evidenci úřadu práce,
- osoby závislé na péči jiných lidí (dle zákonných pravidel),
- osoby celodenně, osobně a řádně pečující alespoň o jedno dítě do 7 let věku nebo nejméně o dvě děti do 15 let věku (pokud nemají příjmy z podnikání či zaměstnání),
- osoby invalidní (III. stupeň) nebo ty, které dosáhly důchodového věku, ale nesplňují další podmínky pro přiznání invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně nebo starobního důchodu.
Pokud mají osoby, které celodenně, řádně a osobně pečují alespoň o jedno dítě do 7 let nebo dvě děti do 15 let, příjmy ze zaměstnání či podnikání, nejsou státními pojištěnci a odvádějí z nich zdravotní pojištění. Nevztahuje se na ně však povinnost platit zálohy v minimální výši. Pojistné tedy platí jen z reálně dosažených příjmů. Tuto skutečnost je ale nutné oznámit zdravotní pojišťovně. Na tomto místě je vhodné také připomenout, že snížení pojistného si může uplatnit jen jeden z rodičů (nebo osoba, která má dítě v trvalé péči nahrazující péči rodičů).
Za celodenní, řádnou a osobní péči se považuje i situace, kdy je dítě umístěno do předškolního zařízení na maximálně čtyři hodiny denně, případně navštěvuje školu pouze v rozsahu vyučování (nikoli školní družinu),
upřesnila Jana Jáčová, ředitelka UOL Účetnictví.
Upozornila dále, že u zaměstnanců obecně platí, že pokud jejich měsíční příjem nedosahuje výše minimální mzdy, musí zaměstnavatel doplatit zdravotní pojištění do minimálního vyměřovacího základu. Existují však výjimky, kdy tato povinnost odpadá. Minimální vyměřovací základ se nepoužije v případech, kdy je zaměstnanec zároveň státním pojištěncem. Výjimka se týká také zaměstnanců pracujících na zkrácený úvazek, kteří zároveň patří mezi státní pojištěnce,
vysvětlila Jáčová.
Další výjimkou jsou z hlediska úhrady zdravotního pojištění zaměstnanci, kteří mají více pracovních poměrů. V případě, že je nejméně u jednoho z nich odváděno pojistné z částky aspoň ve výši minimální mzdy, u ostatních pracovních poměrů se minimální základ neuplatňuje. Minimální vyměřovací základ se rovněž neuplatní u osob ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě, a dále u osob se zdravotním postižením nebo invaliditou (v jakémkoli stupni), které pracují na zkrácený úvazek. Ve všech těchto případech se zdravotní pojištění odvádí pouze ze skutečně dosaženého příjmu,
vysvětlila také Anna Kevorkyan, CEO pracovního portálu JenPráce.cz
Připomněla na závěr, že státním pojištěncem je také rodič, který pečuje o dítě do 10 let věku v I. stupni závislosti na pomoci jiné osoby. V případě II., III. a IV. stupně závislosti se zdravotní pojištění hradí bez ohledu na věk osoby, o kterou je pečováno. Tato doba péče je navíc považována za náhradní dobu pojištění, která se započítává do nároku na důchod,
dodala šéfka pracovního portálu.
Obecně má status stáního pojištěnce ulehčit situaci těm, kteří intenzivně pečují o své blízké. V případě závislých osob o zařazení do jednotlivých stupňů závislosti rozhoduje schopnost člověka zvládat běžné denní činnosti – například pohyb, oblékání nebo docházení na toaletu. Stát přitom definuje deset základních potřeb, podle nichž se míra závislosti posuzuje.
ČLÁNKY DO MAILU