Manželé provozovali restauraci ve vesničce ležící malý kousek od města Trhové Sviny v jižních Čechách. Nedodržovali však povinnosti vyplývající z elektronické evidence tržeb. Chtěli se jí vyhnout tím, že před spuštěním systému EET oficiálně-formálně ukončili provoz restaurace. Ve stejných prostorách pak začali provozovat soukromý klub
.
Manželé, když došlo na kontrolu a udělení pokuty, tvrdili, že v prostorách, které jsou v jejich vlastnictví, se scházel pouze soukromý klub tvořený příznivci automobilů a motocyklů všech kubatur a značek. Manželé byli jeho členy a nemovitost pronajímali dalšímu členovi klubu. Klub neměl právní subjektivitu, šlo o společnost (dle § 2716 občanského zákoníku), a proto nepodléhal registraci. Nebyl tedy ani poplatníkem daně z příjmů.
Manželé tvrdili, že pouze poskytují občerstvení členům klubu
Manželé se též bránili tím, že za klub nejednali. Do evidence tržeb spadá jen podnikatelská činnost, tj. výdělečná činnost vykonávaná soustavně a za účelem zisku. Manželé ale uváděli, že jako členové klubu výdělečnou činnost soustavně a za účelem zisku nevykonávali a nebyli příjemci jakéhokoli plnění. Činnost klubu jim nemůže být přičítána.
Manželé tvrdili, že jejich nemovitost slouží pouze jako klubovna, kterou pronajali klubu, a povinnosti dle zákona o elektronické evidenci tržeb se na ně proto nevztahují. Poukazovali na to, že klub svým členům poskytuje občerstvení buď ze zásob, které si sami přinesou, nebo které jim klub zajistí. Došlo i k přejmenování podniku na soukromý klub, vyvěšení této informace na budovu a příchozím hostům byly vydány klubové karty.
Z podkladů, které však celní úřad získal, vyšlo najevo, že manželé i nadále poskytovali běžné stravovací služby, z nichž jim plynuly příjmy. Provoz soukromého klubu
zcela odpovídal chodu restaurace. Manželé se různou měrou starali o obsluhu, inkasování plateb, přebírání tržby od servírky, zajištění zásobování i zaměstnávání kuchaře.
Klubovou kartu ve skutečnosti vydávali komukoliv, kdo projevil zájem o stravovací služby a byl ochotný sdělit libovolné jméno či přezdívku a telefonní číslo. Předložení karty při návštěvě klubu stěžovatelé navíc od hostů ani nevyžadovali, členství v klubu neověřovali a spokojili se s jejich tvrzením, že již kartu mají z dřívějška.
Co zjistila kontrola
Manželé tedy poskytovali stravovací služby, za které přijímali platby v hotovosti. Tyto služby poskytovali všem návštěvníkům, kterým vydávali klubovou členskou kartu, aniž by zjišťovali, zda jde o příznivce automobilismu. Pouhé vydání členské karty neznamená, že se jedná o soukromý klub osob sdružených na základě společného zájmu, zhodnotili celníci.
Manželé sice také byli členy klubu, ale současně fakticky provozovali živnost. Činili tak při každé kontrole, což svědčí o soustavnosti. Nepochybně tak činili i za účelem dosažení zisku. Porovnáním vynaložených nákladů a cen uvedených na jídelním a nápojovém lístku s cenami obvyklými v jiných stravovacích provozovnách je zjevné, že z poskytování služeb plynul manželům zisk. Byli to právě oni, kdo hostům předkládali účtenky a inkasovali úhradu. V některých případech tak činila dcera provozovatelky, která ale uvedla, že přijaté tržby předávala právě matce.
Na těchto zjištěních nic nemůže změnit ani předložená nájemní smlouva. I ta je ryze formální a jejím smyslem bylo zastřít skutečný stav, zhodnotily úřady. Manželé přitom tvrdili, že nic, ani smlouva, není účelové. Ať už máme kdokoliv na EET jakýkoliv názor, ať pozitivní, nebo negativní, musíme snad všichni uznat, že z jejich počínání účelovost přímo číší. A jejich argumentace se dá velkoryse hodnotit jako naivní. Škoda, že celníci nezkusili konzumovat vlastní přinesené jídlo, což je v restauraci pochopitelně vnímáno jako vrchol drzosti. Bylo by zajímavé, jak by provozovatelé údajného klubu reagovali…
Členskou kartu dostal každý příchozí, ostatně ani se nemusela předkládat
Celní úřad provedl celkem deset kontrolních nákupů. Při nich zjistili celníci, že obsluha podniku příchozím sdělila, že se jedná o soukromý klub, a dotázala se, zda mají klubovou kartu. Pokud odpověděli, že mají, nemuseli ji předkládat a obsluha jejich tvrzení nijak neověřovala.
Pokud odpověděli, že nemají, obsluha jim kartu po sdělení libovolného jména či přezdívky a telefonního čísla kartu vystavila, aniž by zjišťovala jakékoliv další skutečnosti (například vztah k motorismu, souhlas s interními pravidly apod.). Obslouženi byli také zákazníci, kteří pouze sdělili, že klubovou kartu mají, ale nemají ji u sebe, aniž by bylo jejich tvrzení dále ověřováno například na základě jména či přiděleného čísla.
Registrován byl kdokoliv, kdo projevil zájem o poskytnutí stravovacích služeb a ochotu sdělit jakékoliv údaje (například smyšlenou přezdívku i telefonní číslo). Jako vedoucí klubu byla na kartách uváděna stěžovatelka, při pozdějších nákupech již bylo její jméno na kartě přeškrtnuto.
Následně již vše probíhalo zcela standardně jako v jakékoliv jiné restauraci a obdobné byly také jídelní lístky. Rovněž ceny nabízených nápojů a jídel byly srovnatelné jako v jiných obdobných podnicích. V restauraci se stravovali u stolů zákazníci, kteří během toho nevyvíjeli žádnou společnou (klubovou) aktivitu. Při platbě hosté obdrželi stvrzenku, na které bylo uvedeno, že se nejedná o daňový doklad, ale slouží jako potvrzení o členském vkladu s tím, že veškeré výtěžky slouží na chod klubu. Mimo běžného restauračního provozu se zde konaly i soukromé akce (svatby, smuteční hostiny).
Hodnocení kontrolorů
Manželé se tak podle názoru kontrolních orgánů stali subjektem evidence tržeb. Při uskutečňování evidovaných tržeb však nezasílali datovou zprávou údaje o těchto tržbách, nevystavovali účtenky tomu, od koho evidované tržby plynuly.
Celní úřad uložil každému z manželů zaplatit pokutu 100 000 korun. Generální ředitelství cel zamítlo odvolání proti rozhodnutí krajského celního úřadu. Správní soud pak zamítl žalobu proti Generálnímu ředitelství cel a případ skončil u Nejvyššího správního soudu, k němuž podali manželé kasační stížnost.
Co k tomu řekly soudy
Nejvyšší správní soud zhodnotil, že z provedeného dokazování bez jakýchkoliv pochybností vyplynulo, že stěžovatelé založením soukromého klubu
sledovali obcházení zákona o elektronické evidenci tržeb.
Pokud by Nejvyšší správní soud za těchto okolností jejich postup akceptoval, popřel by tím smysl právní úpravy a připustil jednoduchou cestu, jak se zákonným povinnostem vyhnout. Stížnost proto byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu spis. zn. 8 Afs 163/2019, ze dne 28. 1. 2021.
Názory mohou být různé, ale zákon se musí dodržovat, a ne obcházet
NSS ve svém rozhodnutí dodal, že vnímá různost názorů na zavedení evidence tržeb a respektuje rozličné pohledy na význam a smysluplnost tohoto institutu. Pokud však účinná a podle dřívějších závěrů Ústavního soudu ústavně konformní právní úprava (navíc způsobem zcela jednoznačným) stanoví určitá pravidla, je i z hlediska rozumného uspořádání společenských vztahů na místě žádat, aby subjekty, které dané regulaci podléhají, tato pravidla dodržovaly.
Způsob, jakým se stěžovatelé v nynější věci pokusili vyhnout plnění povinností dle citované úpravy, je přitom natolik zjevným obcházením dané regulace, postavený navíc na čistě formálním zastření skutečného stavu, že v žádném případě nemůže požívat soudní ochrany.
ČLÁNKY DO MAILU