Nesplatitelné dluhy zaplatí střadatelé? Už dávno neplatí, že halíře dělají talíře, kupní sílu haléřových mincí už dávno ohlodala inflace. Má smysl střádat korunku ke korunce? Tak už i to je překonané. Na střadatele a věřitele, držící vklady v bankách, mající své investice v penzijních a podílových fondech investujících do dluhopisových aktiv, číhá skrytá inflační daň.
O této dani se nemusí hlasovat v parlamentu, vyplývá z „tištění“ peněz – nafukování bilancí bankovního sektoru. Politika centrálních bank napříč poslední dekádou stlačuje reálné výnosy finančních aktiv. Související politika finanční represe střadatelů a věřitelů má odrazovat od úspor a investic, reálný výnos po zohlednění inflace končí v minusu.
Léčba inflací
Vztahy „má dáti – dal“ má opět zamíchat inflace. Tato nejednou v historii pomohla dlužníkům, více či méně oškubávala věřitele. I mírná jednociferná inflace působící v průběhu delší doby skrytě snižuje reálné závazky dlužníků. Plánovaná inflace má být nízká, prý 2 %. V realitě 3% roční inflace, která v posledních letech v Česku zakořenila, krůček po krůčku znehodnocuje kupní sílu korunových aktiv. Na straně druhé jde o pomoc zadluženým, stát jako největší dlužník získává nejvíce. Reálná zátěž závazků se díky inflaci snižuje.
Plán pro likvidaci dluhů je jasný. Při 3% inflaci a třeba i 2% úrokové sazbě je reálná úroková míra (tedy ta po započtení inflace) záporná. Žijte na dluh, nedržte finanční aktiva, u kterých inkasovaný úrok inflaci nepokryje! V dobách, kdy se dluhy inflačně umazávají, profitují zapákovaní, ti, co dosáhnou na dluhové financování – třebas investují do nemovitosti.
Již nějaký pátek v Česku rezonuje údiv z inflace cen nemovitostí. A nejen v Česku. Vysvětluje se to nedostatečnou výstavbou, omezeními na straně nabídky. Co zůstává stranou pozornosti, je hromadění dluhu, za který se nemovitosti pořizují. Nově vytvořené peníze – poskytnuté úvěry – lze vytvářet jako na běžícím páse, výstavba bytů ovšem tempu nafukování bilancí bankovního sektoru stačit nemůže.
Vítězící nemovitosti?
Ona měnová expanze a nafukování bankovních bilancí pak znamená nízké výnosy finančních i jiných aktiv. Když se k tomu přidá finanční represe a útisk střadatelů a věřitelů, projevující se reálně zápornými úrokovými sazbami, dějí se divy. A tak kdo chce utéct inflaci, hledá zhodnocení a utíká k investicím, o kterých se předpokládá, že nabídnout kladný výnos. A to jsou třeba právě nemovitosti.
Na straně druhé stojí aktiva, finanční produkty a instrumenty, na které je lepší možná i zapomenout. Kupříkladu, nabízí-li státem dotované stavební spoření 3% roční výnos a inflace činí 3 %, pak ani tento dotovaný produkt nenabízí v reálném vyjádření kladný výnos.
Nelze si nevšimnout, že roční úročení na spořicích účtech českých bank se vlivem úrokové politiky ČNB pohybuje v řádu desetin procent, zatímco inflace kupní sílu korun každý rok znehodnocuje v řádu jednotek procent. Výsledkem je, že stát jako největší dlužník slaví a znalí věřitelé realokují svá portfolia.
V dobách, kdy investovatelná aktiva dosahují nižšího výnosu, než činí inflace, je vlastnictví hmotných aktiv nezbytné,
zní jedna z pouček ochrany před inflací. Inflace je a bude jak nepřítelem, tak motivací. Kdo nechce vládě a technokratům centrálních bank na inflační daň přispívat, musí se přizpůsobit, moudře investovat a snažit se po odečtení inflace dosáhnout kladného výnosu.
Co se týká přestřelených cen nemovitostí a jiných aktiv, ty zřejmě bude likvidovat větší tolerance inflace. Zatímco nízká inflace, závazek splnit 2% inflační cíl měl být čímsi, co ukotvuje inflační očekávání a vytváří stabilitu, co má centrální banka „za každou cenu“ (třebas i extrémní nafouknutí své bilance o cizoměnová aktiva v gigantických sumách) naplnit, v nové době zřejmě dojde k přehodnocování inflačních cílů a ochotě inflací vzniklé finanční závazky znehodnotit. Podobně jako v inflačních 70. letech, kdy strůjci měnové politiky upřednostňovali zaměstnanost před inflací.
Úřad ČNB tweetuje a shrnuje, co obnáší politika finanční represe. Velmi levné financování dlužníků, nízké úrokové sazby a finanční instituce motivované držet vládní dluhopisy.
Útisk střadatelů
Kdykoliv teklo do bot, centrální banky a vlády obětovaly střadatele. Třeba politikou finanční represe, útisku střadatelů. Když budou udrženy a uhájeny nízké úrokové sazby a lidé zůstanou uzamčeni v produktech, které touto politikou tratí, politika represe bude zadlužení zdárně likvidovat. Kdykoli centrální banka vyhlásí nižší úrokové sazby, než činí inflace, střadatelé by měli zpozornět. Svědčí to s vysokou pravděpodobností o politice finanční represe, útisku střadatelů a věřitelů.
Jde vlastně o politiky, kdy centrální banky zajišťují levné financování dluhů, třeba aby se nahromaděné zadlužení postupně snížilo na udržitelnou úroveň. Umořování dluhů a závazků musí dohnat tempo inflace a přecenění aktiv. Je tedy potřebné, aby byla inflace vyšší než převládající úrokové sazby. Pak dlužníci získají prostor na zvládnutí situace.
Související politika vytváří tlak na všechny bonitní, přebytkové, schopné dosáhnout na dluhové financování, aby se zadlužili, utráceli a investovali. Třeba investovali do předražených bytů, akcií a čehokoli jiného – co vzhledem k inflačnímu znehodnocení kupní síly peněz vlastně ani předražené být nemusí. V dobách inflačních se diskuse stáčí třeba právě k realitnímu trhu.
Ceny bytů vyšplhaly tak vysoko, jak jim uvolněná úvěrová politika umožnila.
Na oficiálním blogu úřadu ČNB s názvem „Finanční represe opět na scéně?“ se uvádí, že pojem „finanční represe“ se používal obvykle po hospodářských krizích a době válek – v západních zemích po Velké depresi 30. let a po 2. světové válce. Nyní se vede válka pandemická a blog ústřední banky českého státu možná naznačuje, že autority uvažují, jak by likvidace dluhů mohla proběhnout. I když inflace výjimečně nízká nebude, lze usuzovat, že budou preferovány výjimečně nízké úrokové sazby, píše se na oficiálním blogu ČNB.
Úřad ČNB prostřednictvím oficiálního blogu i tweetů komunikuje, že výše vzniklého zadlužení bude zřejmě znamenat nástup politiky finanční represe.
Jak uvádí čnBlog, podmínky pro finanční represi střadatelů a zvýhodňování dlužníků v posledních letech vytvářely i významné centrální banky: Z jejich komunikace i konkrétních rozhodnutí se dá usuzovat, že budou po delší dobu preferovat výjimečně nízké úrokové sazby, i když inflace výjimečně nízká nebude.
V době válek a velkých vládních deficitů veřejných financí opakovaně nastoupily centrální banky, aby s financováním pomohly. I když legislativa financování vlády centrální bankou zakazovala, zákony se dle potřeby změnily. A tak v dnešních pohnutých dobách i ústřední banka českého státu (a nejenom ta, monetizace dluhu nastupuje napříč zeměmi) může nakupovat dluhopisy české vlády. V historii tomu bylo opakovaně tak, že když nastalo zúčtování, ke slovu se dostala inflace anebo měnové reformy. Nic se nedá dělat, někdo přehnané nafouknutí bankovních bilancí zaplatit musí.
Žijte na dluh, vyplatí se to
Růstu se již nemá dosahovat efektivní alokací kapitálu, o růst se mají postarat vlády a centrální banky. Úrokové sazby na dně, kouzlo života na dluh, úřadující finanční represe. Zvýšení úrokových sazeb se odkládá, co jen je to možné. Podporováno je a má být zadlužování – veřejným i soukromým dlužníkům má být zajištěn přístup k „velmi levnému financování dluhů“.
Soukromý i veřejný sektor ve stavu předluženosti bude vytvářet „tlaky na aktivnější používání nástrojů finanční represe“, zaznívá i na oficiálním blogu úřadu ČNB. K této politice se má sáhnout ve světle přetrvávajících rizik a nejistot a snaze o „podporu hospodářské politiky“.
Ano, centrální banky fandí inflaci. Musí, staly se významnými věřiteli a znehodnocení reálné zátěže dlužníkům pomáhá udržovat systém v chodu. V rostoucí míře tak slyšíme o QE, o finanční represi, dalším nafukování bilancí centrálních bank poskytujících financování dlužníkům, zejména vládám.
Když se ukazuje, že se úroveň zadlužení vymyká, vzniklá pyramida dluhu bude ovlivňovat hospodářský vývoj i hospodářkou politiku. Když vzniklo tolik dluhů, je zapotřebí zadluženost snížit. Nastupuje-li finanční represe, dluhy se budou splácet peněžní iluzí. Dlužníci budou v nominálním vyjádření splácet stejně, ale reálně jim se splácením pomůže inflace – zaplatí ve znehodnocených penězích.
V historii se dluhy a finanční závazky opakovaně rozpouštěly inflací. Odpovídající měnová politika napomohla tomu, že se dluhy splácely ve znehodnocených penězích. Konečně i čnBlog úřadu České národní banky nepřímo komunikuje, že finanční represe přichází znovu na scénu. Zadlužení soukromého i veřejného sektoru roste a zadlužení je historicky výjimečné. A tak se zdá, že pryč jsou ty časy, kdy se dluh splácel v reálné hodnotě a jeho zátěž snižovala díky zrychlenému hospodářskému růstu.
Současná úroveň dluhů veřejného sektoru ve vyspělých ekonomikách již převyšuje poválečné hodnoty,
poznamenal blog ČNB. A třebas možná právě proto … uplatňováním ‚neprůhledné daně‘ z držby úročených finančních aktiv
bude vedena represe proti střadatelům a věřitelům.
Politiku útisku střadatelů a finanční represe popsal i portfoliomanažer Daniel Gladiš: Svět, ve kterém žijeme, je charakterizován tím, že množství lidí, kteří podnikají, riskují, investují vlastní kapitál, mají majetek a platí daně, je čím dál tím menší oproti množství lidí, kteří nemají žádné úspory, neplatí žádné daně a jsou zcela nebo z velké části závislí na podpoře státu. Tato většina ve volbách vždy přehlasuje zbývající menšinu a dosáhne výsledku, který ještě více nahrává zesilování finanční represe.
Útěk před finanční represí
V této politice jde svým způsobem o zdanění těch, kdo v té které soudobé měně drží nějaké rezervy ve víře, že takto je i v dlouhém horizontu uchovatelem hodnoty. Blog ČNB se odvolává na publikace Carmen Reinhartové a uvádí, že pro politické reprezentace spočívá její kouzlo v tom, že je mnohem méně viditelná než zvyšování konkrétních daní a nemusí se o ní hlasovat v parlamentu
.
Gladišovy úvahy týkající se útěku před finanční represí jsou nakloněny akciím, podíly ve firmách jsou přece jen produktivními aktivy. U zlata výnosy sice drží krok s inflací (na rozdíl od konzervativních dluhopisů), nicméně reálný výnos je nulový. A v případě dluhopisů realizované výnosy nekompenzují inflační riziko a při uvážení rizika by investoři měli být opatrní.
Obecně platí, že opatrnost je na místě i ve vztahu k investicím a investování. Lepší přijít za rok i třeba o 5 % díky inflaci než neprozřetelně vyhodit peníze z okna za cosi, co se jen jako investice tváří. Čím více finanční represe a inflace zakoření, tím více se ke slovu dostanou investice.
