Zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr také v případě, kdy zaměstnavatel nevyplatil část mzdy zaměstnance dotčenou schválením jeho oddlužení insolvenčnímu správci ani do patnácti dnů po uplynutí období splatnosti.
Zaměstnavatel je od vzniku pracovního poměru povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem [ust. § 38 odst.1 písm. b) zákoníku práce]. Čtěte více: Na co nezapomenout v pracovní smlouvě?
Jak se vyplácí mzda
Mzda nebo plat se vyplácí v pracovní době a na pracovišti, nebyla-li dohodnuta jiná doba a jiné místo výplaty; nemůže-li se zaměstnanec dostavit k výplatě z vážných důvodů, zašle mu zaměstnavatel mzdu nebo plat v pravidelném termínu výplaty, popřípadě nejpozději v nejbližší následující pracovní den na svůj náklad a nebezpečí, pokud se se zaměstnancem nedohodli na jiném termínu nebo způsobu výplaty (ust. § 142 odst. 3 zákoníku práce).
Komu lze mzdu vyplatit
Na žádost zaměstnance je zaměstnavatel povinen při výplatě mzdy nebo platu, popřípadě jiných peněžních plnění ve prospěch zaměstnance, po provedení případných srážek ze mzdy nebo z platu podle zákoníku práce nebo jiných právních předpisů, poukázat částku určenou zaměstnancem na svůj náklad a nebezpečí na jeden účet zaměstnance u banky nebo spořitelního či úvěrového družstva, a to nejpozději v pravidelném termínu výplaty mzdy nebo platu, pokud se zaměstnancem písemně nesjedná pozdější termín (ust. § 143 odst. 1 zákoníku práce). Jiné osobě než zaměstnanci je možné vyplatit mzdu nebo plat jen na základě písemné plné moci; to platí i pro manžela nebo partnera registrovaného podle zákona č. 115/2006 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [ust. § 142 odst. 6 věta první zákoníku práce]. Bez písemného zmocnění může být mzda nebo plat vyplacen jiné osobě než zaměstnanci, pokud to stanoví zákoník práce nebo jiný právní předpis (ust. § 142 odst. 6 věta druhou zákoníku práce). Uvedené platí obdobně rovněž pro výplatu odměny z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, odměny za pracovní pohotovost a náhrady mzdy nebo platu (ust. § 144 věta první zákoníku práce).
Schválí-li soud oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře, insolvenční soud ve svém usnesení přikáže plátci mzdy dlužníka nebo plátci jiného příjmu dlužníka postižitelného výkonem rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného, aby po doručení rozhodnutí o schválení oddlužení prováděl ze mzdy nebo jiného příjmu dlužníka stanovené srážky a nevyplácel stanovené srážky dlužníku. O právech a povinnostech plátce mzdy dlužníka po doručení rozhodnutí o schválení oddlužení platí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu o plátci mzdy při výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného; částky sražené z dlužníkovy mzdy zasílá plátce mzdy dlužníka insolvenčnímu správci, a to bez zřetele k tomu, že rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dosud není v právní moci.
Zrušení pracovního poměru pro nevyplacení mzdy
Podle ust. § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu, anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (ust. § 141 odst. 1 zákoníku práce).
Smysl (účel) ust. § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce spočívá v tom, že zaměstnanci umožňuje, aby mohl ihned (bez nutnosti rozvazovat pracovní poměr výpovědí) ukončit pracovní poměr u zaměstnavatele, který porušil povinnost uloženou ust. § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat (nebo mu poskytnout v zákonem stanovených případech náhradu mzdy nebo platu) a který svou povinnost nesplnil ani v dodatečné lhůtě 15 dnů po splatnosti těchto práv, neboť nelze po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby pro takového zaměstnavatele, který tak (nevyplacením mzdy, platu, náhrady mzdy nebo náhrady platu) významně porušil svou povinnost z pracovního poměru, nadále pracoval. S přihlédnutím k tomu, že zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr podle ust. § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, přísluší při skončení pracovního poměru náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby, představuje okamžité zrušení pracovního poměru podle ust. § 56 odst. 1. písm. b) zákoníku práce ve svých důsledcích sankci za porušení povinnosti zaměstnavatele vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat (nebo mu poskytnout v zákonem stanovených případech náhradu mzdy nebo platu).
Kdy je důvod k rozvázání pracovního poměru
Z uvedeného vyplývá, že je dán důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ust. § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zejména tehdy, nevyplatil-li zaměstnavatel mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu, anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti proto, že není schopen plnit své závazky a že tedy pro úpadek (hrozící úpadek) není schopen uspokojovat nejen práva svých zaměstnanců. O významné porušení povinnosti zaměstnavatele podle ust. § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat jde nepochybně také tehdy, jestliže zaměstnavatel, který je jinak schopen plnit své závazky, neuspokojí právo zaměstnance na mzdu nebo plat (náhradu mzdy nebo platu) v plné výši, ačkoliv právo zaměstnance je nesporné nebo ačkoliv zaměstnanci mzda nebo plat (náhrada mzdy nebo platu) zřejmě náleží. Na druhé straně, institut okamžitého zrušení pracovního poměru podle ust. § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce není (a nemůže být) právním prostředkem pro řešení sporu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o to, zda zaměstnanci náleží mzda nebo plat (náhrada mzdy nebo platu), anebo jejich části (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2011, spis. zn. 21 Cdo 4042/2010), a ani právním prostředkem, prostřednictvím kterého by bylo možné postihovat zaměstnavatele za chyby, omyly nebo jiné zřejmé nesprávnosti při výpočtu nebo výplatě mzdy, platu, náhrady mzdy nebo náhrady platu, jestliže zaměstnavatel zjištěnou nesprávnost v přiměřené době odstranil a bez zbytečného odkladu zjednal nápravu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2012, spis. zn. 21 Cdo 3676/2010).
Zaměstnavatel vyplatí zaměstnanci mzdu, plat nebo náhradu mzdy či platu nejen tehdy, jestliže mu tato plnění vyplatí v pracovní době a na pracovišti, popřípadě v jiné dohodnuté době a na jiném sjednaném místě. Zaměstnavatel splní (uspokojí) nároky zaměstnance na mzdu, plat nebo náhradu mzdy či platu také tehdy, poukáže-li příslušná plnění na žádost zaměstnance nebo podle dohody se zaměstnancem na účet u banky nebo spořitelního či úvěrového družstva, vyplatí-li je na základě písemné plné moci zmocněnci zaměstnance nebo vyplatí-li je v zákonem (právním předpisem) stanoveném případě jiné osobě. Čtěte více: Hádala se o sedm stovek. Místo domluvy spor skončil zbytečně u soudu
Oddlužení
Schválil-li insolvenční soud oddlužení zaměstnance plněním splátkového kalendáře, je zaměstnavatel od doručení usnesení insolvenčního soudu povinen provádět ze mzdy, platu nebo náhrady mzdy či platu stanovené srážky a zasílat je insolvenčnímu správci bez zřetele k tomu, zda rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dosud není v právní moci. Insolvenční správce je tedy v uvedeném případě (z pohledu ust. § 142 odst. 6 zákoníku práce) osobou, které je zaměstnavatel oprávněn a povinen (bez písemného zmocnění) vyplatit stanovenou část mzdy, platu nebo náhrady mzdy či platu zaměstnance.
I když se výplata stanovené části mzdy, platu nebo náhrady mzdy či platu zaměstnance insolvenčnímu správci zakládá na rozhodnutí insolvenčního soudu, zaměstnavatel tím vždy současně uspokojuje právo zaměstnance na mzdu, plat nebo náhradu mzdy či platu; v případě, že provede stanovené srážky, které však nevyplatí insolvenčnímu správci, zaměstnavatel nejen poruší povinnost, která mu byla uložena usnesením insolvenčního soudu o schválení oddlužení zaměstnance plněním splátkového kalendáře, ale také nesplní svůj dluh odpovídající právu zaměstnance na tuto část mzdy, platu nebo náhrady mzdy nebo platu. Aniž by bylo významné, že insolvenční správce se může po zaměstnavateli domáhat zaplacení příslušných částek přiměřeně podle ust. § 292 občanského soudního řádu a že s dotčenou částí mzdy, platu nebo náhrady mzdy nebo platu zaměstnance nakládá místo zaměstnance insolvenční správce (v zájmu splnění splátkového kalendáře zaměstnance), je tu rozhodující, že nebylo uspokojeno právo zaměstnance na mzdu, plat nebo náhradu mzdy či platu, jestliže zaměstnavatel nevyplatil dotčenou část mzdy (v souladu se zákonem) insolvenčnímu správci a že po zaměstnanci za této situace nelze spravedlivě požadovat, aby pro takového zaměstnavatele, který tak (nevyplacením mzdy, platu nebo náhrady mzdy či platu oprávněné osobě) významně porušil svou povinnost z pracovního poměru, nadále pracoval.
Zaměstnanec proto může okamžitě zrušit pracovní poměr podle ust. § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce nejen tehdy, jestliže zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu, anebo jakoukoli jejich část přímo jemu, ale vždy také v případě, že zaměstnavatel nepoukázal mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu, anebo jakoukoli jejich část na žádost zaměstnance nebo podle dohody se zaměstnancem na účet u banky nebo spořitelního či úvěrového družstva, že je na základě písemné plné moci nevyplatil zmocněnci zaměstnance nebo že je v zákonem (právním předpisem) stanoveném případě nevyplatil jiné osobě než zaměstnanci. Výše uvedený důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru je proto naplněn také tehdy, jestliže zaměstnavatel nevyplatil část mzdy zaměstnance dotčenou schválením jeho oddlužení insolvenčnímu správci ani do 15 dnů po uplynutí období splatnosti.
ČLÁNKY DO MAILU