Vyplatí se životní pojištění?

V první řadě je třeba životní pojištění rozdělit na dvě hlavní kategorie – rizikové a rezervotvorné. V případě rizikového jsou pojištěna jen vyjmenovaná rizika (základem je smrt, ale mohou být doplněna i další) a pokud za dobu pojištění nenastanou, pojišťovna nic nevyplácí. Výhodou pro klienta je transparentní cena – klient ví, kolik ho pojištění bude stát a co za tu cenu může očekávat.

Složitější situace je v případě rezervotvorného pojištění. Zde existují dva základní druhy, a to kapitálové a investiční.

U kapitálového životního pojištění se pojišťovna ve smlouvě zavazuje kromě poskytnutí plnění v případě pojištěného rizika i k plnění v předem určené výši v okamžiku ukončení smlouvy (dožití).

Cena takového pojištění je pro klienta už méně zřetelná (většinou nedokáže oddělit cenu rizikové části od spořící složky a porovnat např. s kombinací rizikového pojištění a pravidelného spoření na termínovaný vklad nebo spořící účet), ale může se orientovat alespoň dle pojistné částky pro případ dožití uvedené ve smlouvě (bohužel např. Česká pojišťovna u kapitálové varianty svého produktu Dynamik pojistnou částku ve smlouvě neuvádí) a minimálně si spočítat rozdíl mezi celkově zaplaceným pojistným a sjednanou částkou (může být i záporný).

V případě příznivého hospodaření pojišťovny může klient dostat i více, než je uvedená pojistná částka – poskytují se totiž „podíly na výnosech z rezerv“, na ty ovšem není žádný nárok. Dalším kamenem úrazu je, že prostředky v pojišťovnách nejsou, na rozdíl od prostředků v bankách či záložnách, jištěny jakoukoliv formou pojištění vkladů, stejně tak nejsou nijak jištěny prostředky v penzijních fondech.

Ještě složitější situace je u investičního životního pojištění. Zde jsou pojišťovnou zaručeny pouze částky pro rizikovou část pojištění. Plnění v případě dožití tak zcela závisí na vývoji fondů, do kterých se klient rozhodl alokovat (umístit) prostředky vložené do pojištění. Ze smlouvy tak nemá běžný klient šanci získat ani hrubou představu kolik bude mít po deseti, dvaceti, třiceti letech „naspořeno“. A zde je velká slabina investičního životního pojištění – prodejce při odhadu vytvořené rezervy počítá s tzv. předpokládaným zhodnocením.

Předpokládané zhodnocení – velký podvod?

S předpokládaným zhodnocením se počítá jak u kapitálového, tak investičního životního pojištění. Do příslušného vzorce se dosadí zvolené procento a příslušný program (stačí běžný tabulkový kalkulátor) vyhodí předpokládanou výplatu za stanovenou dobu. Zde do hry vstupuje lidský faktor – ve snaze prodat je agent motivován použít co nejvyšší procento a není problém i dnes narazit na takové, co dosadí do vzorečku 8 i více procent. On ten Excel snese všechno a ve smlouvě přece nic zaručeno není. Vzhledem k dlouhé době, na které se životní pojištění uzavírá, je možné vhodnou manipulací s předpokládaným zhodnocením dosáhnout rozdíly ve „slíbené“ výplatě i několik set procent. Klient se tak bude těšit na milion a ve skutečnosti dostane dvě stě tisíc.

U kapitálového životního pojištění klient alespoň ví, jak moc si prodejce vymýšlí – stačí porovnat s částkou uvedenou ve smlouvě, kterou musí vždy dostat. A proč pojišťovna nezaručí v kapitálovém pojištění rovnou větší zhodnocení?

Slíbení příliš vysokého zhodnocení by mohlo v budoucnu ohrozit její stabilitu. Pojištění se uzavírá na dlouhou dobu a v nepříznivých obdobích by pojišťovna musela dotovat zhodnocení z jiných aktivit, což by mohlo vést až k jejímu krachu. Proto je zde omezení i ze strany státu, který reguluje maximální „technickou úrokovou míru“ (Vyhláška 303/2004 Sb.). To je výše zhodnocení se kterou je počítáno u kapitálového životního pojištění při výpočtu pojistné částky pro případ dožití.

Zjednodušeně řečeno nesmí technická úroková míra překročit 60 % výnosu dluhopisů vydaných Českou republikou. Pojišťovny si mohou technickou úrokovou míru stanovit nižší, ale ne vyšší. U většiny produktů se pohybuje mezi 2 a 2,4 %. Tato regulace se netýká produktů na kratší dobu než 5 let. Částečně lze toto pravidlo obejít, pokud po 5 letech započne výplata plnění, a to i v případě, že probíhá několik let a celková doba trvání produktu se tak prodlouží. Tento „trik“ používá např. Kooperativa.

Možnost porovnat předpokládanou částku s částkou uvedenou ve smlouvě ale u investičního životního pojištění není. Vzhledem k pohybům hodnot fondů může být zhodnocení nejen nulové, ale i záporné.

O tom, jakou sílu má při dlouhodobé úložce i malá změna úrokové sazby se můžete přesvědčit z následujícího vzorečku:

i je úroková sazba v desetinném vyjádření

n je počet období

Roční připisování úroků:

• 1 000 * ((1 + 0,02)^40) = 2 208,03966
• 1 000 * ((1 + 0,04)^40) = 4 801,02063
• 1 000 * ((1 + 0,08)^40) = 21 724,5215

Měsíční připisování úroků:

• 1 000 * ((1 + (0,02 / 12))^(40 * 12)) = 2 224,05937
• 1 000 * ((1 + (0,04 / 12))^(40 * 12)) = 4 939,87113
• 1 000 * ((1 + (0,08 / 12))^(40 * 12)) = 24 273,3855

Ve vzorci není počítáno s 15% zdaněním, ale to při výpočtu zhodnocení životního pojištění také ne. 15% daň se strhává při výplatě plnění. Pokud si chcete s tímto vzorečkem vypočítat zhodnocení na vašem termínovaném vkladu nebo spořícím účtu, stačí dosazený úrok ve výpočtu snížit o oněch 15 %, v našem případě byste dosazovali čísla 0,017, 0,034 a 0,068.

A i když bude v momentě dožití částka před zdaněním stejná jako zhodnocení na vašem termínovaném vkladu (díky vyššímu zhodnocení dosaženému investováním), neznamená to, že dostanete stejně. Od základu daně se totiž neodečítají zaplacené poplatky, takže při rozdělení na zaplacené pojistné a zhodnocení vychází toto zhodnocení vyšší, než u stejné částky na bankovním vkladu a tím pádem je i vyšší daň.

Protože v investičním životním pojištění není žádné garantované zhodnocení a vždy se počítá s hodnocením předpokládaným, je téměř nemožné produkty navzájem porovnávat. Proto když prodejce tvrdí, že jím nabízené pojištění je lepší než to současné (což ostatně tvrdí velmi často), tak trochu vaří z vody. Co porovnat lze, je nákladová složka a na to existují různé metody výpočtu.

Pravděpodobně nejoblíbenější je „Typická absolutní nákladovost konstrukce“ označovaná zkratkou TANK. Jde o výpočet kolik bude vyplacená částka menší, než u produktu se stejným zhodnocením, ale nulovými poplatky. A není problém se dostat ke koeficientu přes 50 % (tedy že více než polovinu pohltí různé poplatky). Nebo jinak – můžeme mít produkt s nulovými poplatky a polovičním zhodnocením a přesto dosáhneme stejného výsledku. Vlastně dosáhneme výsledku lepšího, protože koeficient se nevztahuje ke zhodnocení, ale celkově vyplacené částce. Pokud bychom srovnávali s bankovními produkty, můžeme jít ještě níže, protože koeficient se počítá s nulovou nastavenou pojistnou částkou, reálně vyplacené peníze jsou tak u životního pojištění ještě nižší.

Neměli bychom však ukazatel TANK brát jako nějaký všelék. Ono totiž automaticky neplatí, že produkt s vyšším koeficientem musí být horší (resp. že z něj vyplacená částka na konci pojištění bude nižší). Zde vstupuje do hry právě ono předpokládané zhodnocení, resp. zhodnocení reálné (které ovšem víme až ex post). I malý rozdíl ve zhodnocení dlouhodobě udělá velký rozdíl ve vyplacené částce a může vyrovnat nebo i překonat vyšší nákladovou složku. Teoreticky by mohlo platit, že štědřejší poplatky umožní pojišťovně (nebo jí spravovanému fondu) poskytovat kvalitnější péči o klientovo portfolio (může najmout více a kvalitnějších lidí), v praxi se ale na to spolehnout nedá. Na druhou stranu jsou zde produkty, kde se údaje o všech účtovaných poplatcích jednoduše nedozvíte, protože nejsou veřejné. Příkladem je produkt Dynamik České pojišťovny a produkt Invest od Wüstenrot.

Rezervotvorné (a investiční zvláště) životní pojištění je produkt s vysokou nákladovou složkou. Pojišťovny vyplácejí za sjednané pojistné provizi kolem dvojnásobku ročního pojistného a to je moc velké lákadlo. Pravda, prodejce nedostane celou tuto částku, většina jich pracuje pro nějakou společnost a ta si spolkne někde mezi třetinou a polovinou, ale konečnému klientovi to může být jedno. Důležité je, že v nákladech produktu je s tímto počítáno a klient to nakonec musí zaplatit.

Neustálý a nekontrolovaný růst provizí vede k úvahám o zavedení nějakých limitů. Samy pojišťovny by nejraději viděly jako limit 18 násobek měsíčního pojistného. I Česká národní banka hodnotí provize jako vysoké, ale přestože se obává, že vysoké marže mohou v budoucnosti negativně ovlivnit celý pojistný trh, zákonné regulaci výše provizí nakloněna není.

Některé pojišťovny se to snaží vyřešit šalamounsky. Mají dvě řady produktů. Ty, které prodávají „přes přepážku“ nebo prostřednictvím svých vlastních agentů (ty mají nižší provize a tedy pojištění může mít nižší nákladovou složku) a ty, které nabízejí k prodeji prostřednictvím makléřských společností. Typických příkladem je např. ING a jejich produkty řady „B“ (např. B 150 a B 250), které jsou v podstatě identické s produkty řady „T“, jen jsou dražší. I když se mohou najít i výjimky, kdy si nechá makléřská společnost zpracovat pojištění „na míru“, kde se vzdá části své provize výměnou za lepší podmínky pro klienta a používá ho pak jako konkurenční výhodu. Pro pojišťovnu není problém takový produkt připravit, ale poptávka po takových produktech ze strany makléřských společností není zrovna silná.

Proč vůbec investiční životní pojištění?

Původním úmyslem investičního životního pojištění (IŽP) bylo nabídnout klientovi něco navíc. Pojišťovna se vzdá části svého zisku za to, že klient přebere na sebe riziko z nepříznivého vývoje zhodnocení investovaných pojistných rezerv. Té stačí jen založit několik fondů (typicky domácí akcie, zahraniční akcie, dluhopisy) a nechat na klientovi jak se rozhodne peníze investovat.

Původně tak bylo IŽP koncipováno jako nízkonákladový (v porovnání s kapitálovým životním pojištěním) produkt. Jenže úměrně s tím byla nižší i provize pro prodejce a ti neměli o jeho prodej zájem. Pro pojišťovny to však bylo příliš lákavé sousto, moci se zbavit odpovědnosti za investování rezerv z pojistného. Stačilo zvednout výši provizí a dnes je IŽP dominantním produktem v rezervotvorném pojištění. Je totiž výhodné pro pojišťovnu (nenese riziko ze špatného investování rezerv) i pro prodejce (nemá tolik svázané ruce při modelování předpokládaného zhodnocení). A klient? No, ten na tom někdy taky vydělá. Někdy.

Celý „kámen úrazu“ u životního pojištění je v motivaci. Zatímco pojištění auta (povinné ručení, havarijní pojištění), domu a dalšího majetku si sjednáváme z vlastního zájmu (nebo zákonné povinnosti), my jsme ti, od kterých vychází první impuls ke sjednání pojištění, tak u životních pojištění, zvláště těch rezervotvorných, bývá tím prvním impulsem většinou právě návštěva agenta (který se k nám dostal na doporučení známých popř. nás osloví telefonem, na ulici nebo dostaneme nabídku od banky nebo pojišťovny, kde už nějaký ten produkt máme). Ten se v nás snaží vzbudit dojem, jak je možné, že jsme bez tohoto produktu vůbec mohli žít, popř. že náš starý produkt je již naprosto nemoderní a zastaralý a my si musíme sjednat produkt nový a moderní. Zde je prodejce ten, kdo má eminentní zájem na sjednání produktu a někteří jsou schopni své nové klienty doslova „udupat“, jen aby podepsali.

Stříhání ovcí

Chtěl bych upozornit na jeden velmi rozšířený neduh našeho pojistného trhu, který bych nazval „stříhání ovcí“. Provize nejsou poradcům vypláceny najednou, ale postupně po dobu 2 let (popř. je musí vracet, pokud klient v období kratším 2 let pojistku zruší). Výjimečně je lhůta 3letá, pokud na ni zprostředkovatelská společnost v zájmu kliena přistoupí (z velkých zprostředkovatelů má 3letou dobu např. společnost Partners for Life).

Někteří poradci dělají to, že přibližně v tomto intervalu obcházejí své klienty a pojištění jim ruší a sjednávají nové s tím, že starý produkt je již nevhodný a nyní že je na trhu modernější. Stačí mít svůj stabilní okruh oveček, které jsou ochotné podepsat cokoliv a stabilní příjem je zajištěn. K podobnému jevu dochází, pokud agent opustí jednu makléřskou společnost a přechází k jiné. Ať pro zisk, nebo z pomsty se snaží jeho stará společnost klienty kontaktovat a současné pojistky jim zrušit a sjednat nové. Poslední hromadný případ byl v době kdy se asi třetina poradců z OVB „odtrhla“ a přešla do nově založené společnosti Partners. Samozřejmě, že společnosti OVB, která hromadně přesmluvňovala, šlo v tomto případě o klienty až v poslední řadě. Zde je dobré upozornit, že smlouvu o životním pojištění nemůže žádná pojišťovna/ma­kléřská společnost ze zákona vypovědět nebo zrušit (netýká se výpovědi do dvou měsíců od uzavření). Pokud klient nechce přistupovat na nové podmínky, nemusí. Tato zákonná ochrana neplatí pro úrazová pojištění.

A přesto může být rezervotvorné pojištění vhodné a výhodné

Skoro to vypadá, že rezervotvorné pojištění je jen past na klienta a ve srovnání konkurenčními produkty je nevhodné a nevýhodné. A přesto se najdou případy, kdy je to přesně ten produkt, který hledáte. I když jeho výhody neplynou z produktu samého, ale z různých omezení a zvýhodnění daných zákony:

Kombinace životního pojištění a hypotéky

v 90. letech velmi oblíbená varianta. Z hypotéky jste spláceli pouze úroky a přitom spořili na životním pojištění. Přestože to na první pohled vypadá jako nesmysl, díky daňové uznatelnosti úroků z hypotéky (popř. státní dotaci) a dále daňové uznatelnosti plateb na životní pojištění vycházela tato varianta po určitou dobu výhodně, hlavně pro vysokopříjmové skupiny. Ale jen do doby než došlo ke snížení daňové sazby a celkovému snížení úroků. To, co zpočátku vypadalo jako dobrý nápad, se z dlouhodobého hlediska ukázalo jako koule na noze.

Obejití dědického řízení

Náš právní řád výrazně omezuje možnost nakládat s vlastním majetkem formou závěti. Existuje skupina dědiců (potomci), která vždy musí dostat určitý díl. Pokud jsou nezletilí, musí dostat to, co by dostali, kdyby závěť neexistovala, pokud jsou zletilí, tak alespoň polovinu svého zákonného podílu. Pokud chceme nějak výrazně zabezpečit i někoho dalšího (nepřiznané dítě, milenku), máme problém. Pokud jim odkážeme více než „můžeme“, mohou tzv. neopomenutelní dědicové závěť úspěšně napadnout. Plnění ze životního pojištění ale vůbec neprochází dědickým řízením. Je tak vyplaceno relativně rychle (i když ne úplně okamžitě jak se někdy pojišťovny snaží tvrdit) a to přesně tomu, koho určíme jako oprávněnou osobu. Rodina se o takovém plnění ani nemusí dozvědět, i když tzv. obmyšlená osoba bude mít trochu běhání se sháněním úmrtního listu. Ale i to lze vyřešit, stačí (i na malou část) uvést do smlouvy jako obmyšlenou osobu i někoho z rodiny (manželku, dítě).

Stejného účinku ale můžeme (a to výrazně levněji) dosáhnout i s penzijním pojištěním. Pokud už přes životní pojištění, tak raději za to s jednorázově placeným pojistným, je nákladově podstatně levnější.

Daňové odpočty a příspěvek zaměstnavatele.

 Zde je výhodnost sporná. Aktuální daňová sazba je jen 15 % a příspěvek zaměstnavatele nyní je a příští rok být nemusí (ať proto, že ten současný ho zruší nebo přejdete jinam, kde nebude). Aby bylo pojištění daňově uznatelné, nesmí končit dříve než v 60 letech a to je pro mladé lidi poněkud neatraktivní. Lze předpokládat, že si budou chtít vzít nějaký úvěr/hypotéku a půjčovat si ty samé peníze, které jinde (s menším zhodnocením) spoří, není zrovna výhodné. Navíc příspěvek může zaměstnavatel platit i na mnohem méně nákladné penzijní pojištění.

Chyba pojistného matematika

Může dojít i k tomu, že rezervotvorné pojištění je levnější, než stejné pojištění rizikové. Dochází k tomu tím, že samostatně sjednávané pojištění je dražší, než stejné krytí rizik sjednané v rámci kapitálového nebo investičního životního pojištění. U opravdu velkých pojistných částek tak může dojít i k tomu, že rozdíl přesáhne minimální částku (zpravidla 300 – 500 Kč měsíčně), kterou je nutné platit do rezervotvorné části. Zde ovšem někdo nedělal pořádně svoji práci.

Něco málo o podmínkách

Součástí životního pojištění mohou být i různá riziková pojištění (viz odstavec „chyba pojistného matematika“), zlehka se tedy dotknu některých termínů:

pojištění invalidity – ne každé je stejné. Pojištění invalidity může znamenat také jen zproštění od placení. Tedy v případě přiznání plné invalidity nedostanete žádné peníze, ale jen nemusíte pojištění dále platit. To běží, jako byste ho platili dál (peníze za vás od této chvíle platí pojišťovna). Rozdíl v ceně oproti „plnotučnému“ pojištění invalidity (tedy obdržíte nějaké vyrovnání nebo pravidelnou platbu) je samozřejmě propastný. Podmínkou pro přiznání (ať už jakéhokoliv) plnění je zpravidla přiznání plné invalidity od ČSSZ, a ta se dnes dává opravdu jen zřídka – na částečnou „se nehraje“. Někdy může pojišťovna mít i vlastní podmínky, ovšem když má oprávněnost plnění posuzovat ten, kdo plnění vyplácí, tak to obvykle velkou dobrotu nedělá.

pojištění závažných onemocnění – poměrně obvyklé připojištění. Pro klienta zajímavé v tom, že plnění dostává již v momentě diagnostikace tohoto pojištění a ne až jeho dědicové po jeho smrti. Nevýhodou bývají různě děravé pojistné podmínky, když si přečtete, že mezi závažná onemocnění patří rakovina, vyplatí se podívat i do pojistných podmínek, kde zjistíte, že ne na všechny případy rakoviny se pojištění vztahuje, obvykle jsou ty nejčastější vyloučeny. Stejně tak slepota a hluchota – musí být diagnostikovány jako úplné. I když taková 80 % ztráta zraku nebo sluchu se rovná faktické slepotě/hluchotě, z hlediska pojistných podmínek to to samé není.

progresivní plnění – pozor na kouzla s pojistnými částkami. Pojistka na plný milion je výrazně dražší, než pojistka na 200 000 Kč s až 4 násobným progresivním plněním, kterou se mám může agent snažit rovněž prodat jako milionovou. V případě přiznání 20% tělesného poškození je pak plnění 40 000 Kč oproti 200 000 Kč. V trvalých následcích jsou poměrně jasně a dobře oceněny různé „totální“ úrazy (ochrnutí, oslepnutí, amputace), ale obvykle jsou značně podhodnocena různá omezení hybnosti, přestože i ty mohou znamenat vyloučení z pracovního procesu (záleží na druhu vykonávané práce).

Životní pojištění může být dobré pro vybranou skupinu klientů. Platí pro ně, že ví co si sjednávají, proč si to sjednávají a uzavírají ho na přesně stanovenou dobu. Lákadlo v podobně daňového odpočtu je sice silné, ale zabetonování peněz na několik desítek let nebývá příliš výhodné. A zatímco vy máte k pojistce omezený přístup (i když přistoupíte na ztrátu z předčasného zrušení, nějakou dobu trvá, než se peněz dočkáte), tak např. exekutor vám pojistku zablokuje bez ohledu na to, jakou to pro vás bude znamenat ztrátu. Proto ho uzavírejte pouze v případě, že jste se pro něj rozhodli vy a ne proto, že „kamarád ho má taky“ a nebo proto, že „vás někdo překecal“. Pokud to totiž uděláte neuváženě, budete moci nadávat jen sami sobě.