Vážený pane redaktore,
nechávám stranou vaši "glosu", když uvedeným označením formátu komentáře chcete obhájit neobjektivnost a ideologickou motivaci. Respektuji to a chápu. Jistě i na právo a spravedlnost lze pohlížet skrze ideologii a je jistě nesporné, že jsou to nádoby spojité. Proto i stav zákonů či soudních rozhodnutí má podléhat kritice - ideologické i jiné. Opačný pohled navíc pomáhá zlepšovat vlastní argumentaci, proto jsem za váš komentář rád.
Přesto si dovolím upozornit na to, co vám uniká.
Neplatnost smluv je obsahem každodenní práce advokátů a v závěru vám ukážu, že banky s tímto už miliardový problémy měly před několika roky.
Neplatnost smlouvy - není to žádná kratochvíle advokátů, není to "tvoření" neplatnosti, ale v případě absolutní neplatnosti to je prostě stav ze zákona. Advokát ani klient smlouvu nedělají neplatnou, dělá ji neplatnou zákon. Advokát to pouze zjišťuje a soud případně to zjištění potvrdí či vyvrátí. Tak to prostě je.
Pokud smlouva nesplňuje zákonné náležitosti, tak je neplatná, nebo její příslušná část. Asi nejčastějším případem z běžného života je třeba nájemní smlouva. Asi každý obyčejný advokát řekne, že takových neplatných smluv řešil desítky až stovky a další tisíce a tisíce nájemních smluv, neplatných, tady mezi stranami existovalo a existuje, ale strany o tom ani nevědí.
Pokud přijde klient k advokátovi, je platnost smlouvy to první, co advokát zkoumá. Ať je to smlouva jakákoliv.
Stačí zvednou telefon a zavolat libovolnému advokátovi, ať vám to potvrdí. Rovněž se ho můžete zeptat, proč to advokáti dělají. A dozvíte se, že to totiž vždy bude zkoumat soud a že lidová tvořivost je velká a chyby ve smlouvách, i takto fatální, jsou velmi časté. A advokát tedy musí předem vědět, na čem je, než dá nějakou radu a dokonce ani to vždy nepomůže. V praxi se pak stává i to, že soud konstatuje neplatnost smlouvy, ačkoliv strany nic takového nenamítaly a neřešily, ale soud prostě v rámci sporu musel nejdřív zhodnotit, zda je smlouva platná či není.
A teď zpět k bankám.
Dne 4. 7. 2011 na vašem webu vyšel tento článek Banky (už rok) porušují zákon. Narychlo mění podmínky u úvěrů (http://www.mesec.cz/clanky/banky-uz-rok-porusuji-zakon-narychlo-meni-podminky-u-uveru/)
Ve stručnosti šlo o to, že banky si ve smlouvách se spotřebiteli stanovily, že úrok z prodlení bude smluvní, a to většinou vyšší, než kolik byl zákonný. Tohle měly banky ve smlouvách a sazebnících, tohle banky u soudů vymáhaly po dlužnících - dle smlouvy. Po pár letech ale banky narazily, řešil to i Nejvyšší soud a řekl, že se spotřebiteli nejde dle zákona účtovat úrok z prodlení jiný než zákonný.
Co to znamená? Banky dlouhou dobu měly ve smlouvách neplatné smluvní ujednání. Mnoho soudů v masovém měřítku tento neplatný nárok bankám (či inkasním společnostem) přiznávalo. Lidé tak byly odsouzeni dle neplatného smluvního ujednání k zbytečným platbám stovek milionů a myslím, že i miliard. Nakonec se ukázalo, že to bylo vše špatně a banky nakonec své sazebníky změnily a takové nároky přestaly vymáhat, a to ještě nikoliv všechny a stále se o to pokoušejí ony či inkasní společnosti.
A případ poplatku za správu úvěru je dle mého ten stejný případ. Jediné, co je zde jiné, je to, že lidé se postavili bankám a jsou na straně žalobce. Jinak je vše stejné. Ve smlouvě je něco napsané, ale je to napsáno protizákonně.
Vím, že média udělala z "poplatků" velké téma, což mohlo zastínit fakt, že jde o naprosto normální právní případ a v souvislosti s bankami navíc už o případ, který se jednou stal a rovněž šlo o miliardy a svět se rovněž nezbořil.
Přeji pěkný den,
Petr Němec
www.jdeto.de
info@jdeto.de
+420 736 627 392
Dobrý den,
nejsem právník a proto omluvte, pokud vám místo odpovědí budu pokládat v některých případech otázky.
1. Tvrdíte, že lidová tvořivost skutečně vede k chybám ve smlouvách. Opravdu se domníváte, že banky s týmem právníků se dopustí ve smlouvách o úvěrech tak závažné chyby?
2. Souhlasím s druhou části vašeho příspěvku. Pohybujete se v prostředí inkasních agentur. Pokud tedy inkasní agentura nejedná v souladu se zákonem např. naúčtuje si vyšší poplatky, pak soud potvrdí tyto poplatky jako neplatné, mám pravdu? Již se však odehrálo stovky sporů/soudů, kdy banka žalovala klienta ohledně úvěru a poplatek za správu úvěru nikdy zpochybněn nebyl. Jak lze tedy zpochybňovat něco, co je v souladu se zákonem dlouhodobě?
3. Článek jsem přečetl a pokud to správně chápu, tak se v zákonně jasně hovoří, kolik má činit úrok z prodlení. Pokud ho banky porušují (je vyšší), pak je to jednání protiprávní, mám pravdu? V tomto případě jsem však nenašel v zákoně odstavec, kde se jasně píše "Je zakázáno vybírat poplatky při správě úvěru" Váš výklad mi připadá jako názor mého kamaráda, který šel za svou zdravotní pojišťovnou s tím, že nechce platit zálohy, protože je v Ústavě jasně napsáno, že zdravotní péče je bezplatná.
Zákon neříká konkrétně, že Je zakázáno vybírat poplatky při správě úvěru. Ale směrnice EU o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách
http://eur-lex.europa.eu/smartapi/cgi/sga_doc?smartapi!celexapi!prod!CELEXnumdoc&lg=EN&numdoc=31993L0013&model=guichett
říká (článek 3): "Smluvní podmínka [...] je považována za nepřiměřenou, jestliže [...] způsobuje významnou nerovnováhu [...] v neprospěch spotřebitele."
Dále je to otázka intepretace. Platit bance každý měsíc kolem 1.5% z hypoteční splátky navíc a nic za to nedostávat mně osobně jako významná nerovnováha připadá. Pokud soud bude téhož názoru, tak smluvní ustanovení o poplatku za správu úvěru bude nezávazné (článek 6). O žádné zničení právního státu přitom nejde.
V UK proběhl v roce 2003 případ, kdy marina (přístav pro jachty) měla ve smlouvě o pronájmu stání pro jachtu ustanovení, že vlastník jachty při jejím prodeji zaplatí marině 1% z kupní ceny. Ano, za nic. Dopadlo to tak, že marína dostala od úřadu na ochranu spotřebitele na vybranou, zda klauzuli odstraní ze smlouvy sama nebo jí to bude nařízeno soudem.
Pozn: já nejsem právník a netuším z jaké právní úpravy, ať už Německa nebo EU, vycházel německý soud v rozhodnutí, které to v ČR celé spustilo.
Jenomže to neplatíte za nic, ale je to součást ceny úvěru. Stejně jako u telekomunikačního operátora se Vám může stát, že platíte paušál i cenu za provolané minuty, nebo u autopůjčovny půjčovné a poplatek za ujeté kilometry.
Pokud chcete argumentovat právem UK, tak byste si měl přečíst rozsudek Rozhodnutí Nejvyššího soudu Velké Británie ve věci Office of Fair Trading v Abbey National plc & others ze dne 25. listopadu 2009, který řešil velmi podobnou situaci (poplatky u bankovních účtů) a žádný problém tam neshledal.
Pokud by byl uvedený poplatek součást ceny za úvěr, tedy byl by úrokem, jak v zásadě argumentoval soudce Freibert z OS P1 ve prospěch KB, pak by ale musel být poplatek odečitatelný z daňového základu a musel by být uvádět nikoliv jen v RPSN, ale i v úroku, což dosvědčuje, že uvedená argumentace nemůže obstát.
Britské rozhodnutí je velmi obtížně použitelné, to spíše vyčkat rozhodnutí ESD ve věci rumunské Volksbank.
Případy "Volksbank Romania" by se měly začít číslovat, protože jich je víc.
Váš problém ale podle mne vyřešil již Volksbank Romania I.: stát určité poplatky může zakázat. Kdyby zákaz těchto poplatků vyplýval přímo z evropského práva, ESD by neměl důvod řešit přípustnost jejich vnitrostátního zákazu. Takhle konstatoval, že je členský stát vnitrostátním právem zakázat může - ale evidentně taky nemusí.
Další dvě předběžné otázky týkající se Volksbank Romania, tj. pracovně Volksbank Romania II. a Volksbank Romania III. jsou podle mne v jeho světle dost zbytečné.
Dobrý den,
rozsudek, který zmiňujete, interpretuje správně. Státy můžou některé poplatky zakázat a udělat to zákazem a nebo výčtem povolených poplatků. Náš "poplatek" může být tam i tam. Bohužel někteří si daný rozsudek interpretují tak, že ESD tento poplatek výslovně posvětil, což není pravda. A i kdyby ano, nebyla by to pro banky rozhodně výhra.
Já i kolegové jsme vždy říkali, že onen poplatek může být i platně sjednán, záleží však na obsahu, kterým je poplatek naplněn a i na způsobu sjednání. V médiích se to příliš zjednodušuje, že co se jmenuje "poplatek za správu úvěru" nebo podobně je automaticky neplatné, tak to není, název je jedna věc, obsah druhá a způsob sjednání třetí.
Úroky mohou být sjednány platně i neplatně, to přece všichni vědí a nic na tom nemění, že zákon úroky připouští a dokonce je přímo ani nijak neomezuje.
Jinak já mluvil o řízení ESD sp.zn. C-236/12, nicméně už rok se tam nic neudálo a mám pocit, že předběžná otázka zní tak, že odpověď pro nás bude spíše neurčitá.
Koukám, že jich je ještě o něco víc.
Podle mne ESD může buď potvrdit Abbey National a říct, že všechna finanční plnění ze strany klienta jsou jeden celek, a jednou provždy tuto otázku vyřešit, nebo může dát neurčitou odpověď.
Jinak tento Váš argument znám, ale podle mne je pochybený, protože cenu plnění je třeba posuzovat jako celek, ne ji parcializovat.
"cenu plnění je třeba posuzovat jako celek, ne ji parcializovat"
No a tady jsme u jednoho z jádra problému, který asi nemá cenu zde řešit.
Ale pro zajímavost, pan soudce Freibert šel v rozsudku ve prospěch KB i tak daleko, že v zásadě řekl, že poplatek za správu úvěru je úrokem (protože úrok nemusí být jen procenta z částky, ale i jiná odměna, včetně takového poplatku). Což je jinak velmi originální pohled :)
Máte přede mnou náskok, já ten rozsudek vůči KB ještě nemám.
Já tento druh teoretických úvah nemám moc rád, ale samozřejmě je možné na poplatek za správu úvěru nahlížet jako na jistou paušalizaci úroku. Ekonomické odůvodnění to rozhodně má. A i v mnoha jiných situacích narážíme na to, že cena něčeho je složena z variabilní a fixní složky.
Když se mi ozvete na mail info@jdeto.de, tak se s vámi podělím :)
Mi ta úvaha pana soudce přijde jistě zajímavá a myslím, že by při určité formulaci smluvní dokumentace mohla i obstát, ale nevím v ČR o smlouvách banky, kde by se mohla taková úvaha připustit.
Navíc takové pojetí úroků naráží například na to, že pak banka vydávala chybné potvrzení o uhrazených úrocích pro daňové účely (u hypoték) a to nemluvím o tom, že pak byl spotřebitel i seznámen s chybnou úrokovou mírou (u spotřebitelského úvěru) atd. Každopádně úvahy to jsou zajímavé a je to podnětný pohled. Ale myslím, že s ohledem na znění konkrétních smluv a jejich hlubší rozbor dojde k jeho vyvrácení.
Dobrý den,
pokusím se stručně:
1. Ano, i banka se může dopustit tak závažné chyby. Právě smluvní úrok z prodlení účtovaný spotřebitelům ve vyšší než zákonné výši je důkazem, že taková chyba se může stát. A nebo rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, opět důkaz, že takový chyba může postihnout i banku s týmem právníků. Smlouva je produkt, jako každý jiný. A my právníci nejsme neomylní. A v současné době banky narážejí na upomínky za 300 Kč apod., kde jim soudy dávají přes prsty, že buď mají stanovit pokutu, ale nemůžou stanovit cenu upomínky takto extrémně.
2. Ne. Měl byste pravdu jen v ideálním světě, kde soud dělá plně svou práci. Avšak v případě hromadného vymáhání pohledávek se dlužníci nebrání (natož aby měli advokáta) a soudy věci pořádně nezkoumají. Právě úroky z prodlení, které soudy přiznávaly, jsou případem, kdy soudy přiznávaly bankám (a jiným) úroky z prodlení v neplatné výši. Ale abychom soudcům nekřivdili, k té neplatnosti nedojdete tak snadno, že otevřete zákon a tam to na vás vykoukne, chce to jít do hloubky a spojit si různé části zákonů. Jenže to by soudce musel mít čas a chuť to zkoumat, a důvod, sic to má dělat ex offo. Jelikož dlužník nic takového nenamítal (protože seděl doma), tak to soudce ani nenapadlo, aby šel tak do hloubky. Ano, právo je totiž složité a komplikované. Až ti dlužníci, co se bránili, tak dostali téma až k Nejvyššímu soudu a ten řekl, jak to je, nicméně i pak ještě některé soudy rozhodovaly jinak. Takže soud neplatnost vysloví jen tehdy, když na ni přijde, respektive, když ji zkoumá (a to v dělá obecně, nikoliv však do hloubky i jednotlivá ustanovení smlouvy, bohužel). A v případě poplatků soudy poplatky zatím nezkoumaly, stejně jako dlouho soudy nezkoumaly smluvní úroky z prodlení v případě spotřebitelských smluv. Váše otázka: "Jak lze tedy zpochybňovat něco, co je v souladu se zákonem dlouhodobě?" je tak bezpředmětná, protože soudní rozhodnutí není totožné s tím, co je v souladu se zákonem, je to smutné, ale je to tak, ostatně proto tu máme i soudy vyššího stupně a proto tu máme například sjednocující stanoviska. Ta rozhodnutí, o kterých mluvíte a na které se banky odvolávají, o poplatcích neříkají v odůvodnění naprosto nic, ostatně není nic snadnějšího, než banky požádat, ať ukážou třeba 100 rozhodnutí, kde to soud v odůvodnění uvedl, že poplatek je OK.
3. Ne. Tak jak říkáte to není, protože právo není tak jednoduché. Smluvní úroky z prodlení si lze sjednat. Ale nemůžete je sjednat ve spotřebitelské smlouvě. Jenže to tam přímo napsané není. To plyne z jiných ustanovení a jejich výkladu. To je právě o té složitosti práva a o tom, proč právo mají dělat právníci a nikoliv finanční poradci.
Právníci jsou omylní, ať to jsou advokáti či soudci.
K tématu i můj starý článek z února 2012: http://nemecpetr.blog.respekt.ihned.cz/c1-54613690-pohledavkovy-byznys-dil-ii-soudy-se-nepravem-tvari-ze-za-nic-nemohou
Vážený pane kolego,
opravdu tady chcete vážně tvrdit, že čeští soudci systematicky porušují evropské právo, když jen proto, že "dlužník sedí doma" přiznávají podle Vás protiprávní poplatek, když k Vámi tvrzené protiprávnosti by museli podle judikatury ESD přihlédnout z úřední povinnosti?
Moje zkušenost s českými soudci je právě opačná: když jsem měl možnost jim přednášet, tak problematiku zkoumali a hledali cesty, jak to, co vnímali za zlořád, vykořenit. Jenomže také mají velmi citlivý morální kompas a, jak to velmi pěkně shrnul Mgr. Holub, v požadavku na vrácení poplatku prostě není žádná spravedlnost.
Tvrdím, že soudy soudní poplatek nepřezkoumávají, protože to nikdo nenamítal a protože doteď je nenapadlo, že by ex offo měli zkoumat i toto. Je to naprosto stejný případ, jako v případě úroků z prodlení, které soudy taky nepřezkoumávaly, dokud se z toho nestalo téma. Já to chápu, nejde znát vše a zkoumat vše a nejde sedět nad každým případem desítky hodin, na to prostě soudci nemají čas, to je právě práce pro advokáty stran, aby soudci dali argumentaci, tu i onu. Ale v případě vymáhání nesplacených úvěrů lidi k soudu ani nechodí, natož aby měli advokáta.
Nevím, jak moc se v soudní praxi vyznáte a kolika soudních řízení jste se účastnil (tato informace by mne velmi zajímala), ale mohu vám potvrdit i to, že jsem se opakovaně setkal se soudci, kteří vědomě přiznali rozsudkem pro zmeškání nárok dle žaloby, který byl dle nich v části neplatný, a to s vědomím této neplatnosti, protože se jim nechtělo do protokolu zanášet zpětvzetí a řízení v části zastavovat, a otevřeně řekli, že když protistrana ani nepřišla, tak se nemůže divit. To je, kolego, realita a právní praxe. Spravedlnost je idea, soudci jsou lidé. Doporučuji přečíst odkaz na můj blog, který jsem zde dával.
Přihlížení k absolutní neplatnosti z úřední povinnosti je v takových sporech formální a týká se jen obecného závazku, nikoliv podrobného zkoumání smlouvy, čest soudcům, jako je JUDr. Masár, kteří dělají svou práci dobře i v takových případech a snaží se nic nepřehlédnout.
Rozsudek pana Holuba doporučuji přečíst celý :)
Máte pravdu, u rozsudku JUDr. Holuba jsem si zapomenul přečíst hlavičku, takže jsem ho omylem označil Mgr. Jinak Vás ale mohu ujistit, že jsem si ho přečetl celý hned, jak se mi dostal do rukou.
Opravdu si myslím, že soudce podceňujete. Netvrdím, že bych se kdy živil chozením po soudech, ale zúčastnil jsem se dostatku soudních řízení, abych o nich nějakou představu měl.
A dávat za příklad úrok z prodlení, kde vznikla konstrukce, že zákaz odchýlení od zákona je i zákazem odchýlení o podzákonného předpisu, takže úrok z prodlení je nižší než smluvní úrok (ve skutečnosti je tak nízký, že většina dlužníků by si za takovýto smluvní úrok nikdy na trhu nepůjčila, pokud by nedala do zástavy nemovitost), v kontextu toho, že prodloužení promlčecí doby judikatura pro změnu i u spotřebitelů konzistentně připouští, ačkoli to je zákonné ustanovení, považuji za nanejvýš pochybné.
JUDr. Holub rozhodl za pár týdnů, imho tedy v rozporu s nápadem věcí upřednostnil populární rozhodnutí a/nebo si na tom nedal záležet. (skutečnost, že je zároveň mluvčím soudu je čistě náhodná.)
Nedopracovanost a plytkost z toho rozhodnutí přímo čiší. (Ne, nejsem apriorním příznivcem vracení poplatků, ale rozhodnutí Šalamouna je preciznější a právně přesvědčivější. Holub vzal podvozek sporu a nalepil na něj věci, které žalovaný ani nenamítal, příp. byly v rozporu s jeho obranou.)
"zákaz odchýlení od zákona je i zákazem odchýlení o podzákonného předpisu"
Tak to vůbec není, zmocňovací ustanovení je obsaženo v zákoně, takže banky jednaly v rozporu s tím zmocňovacím ust., nejen s tím nařízením.
Ano, promlčení je špatně judikováno, doufám, že to NS opraví jako u 196a.
Rozhodnutí páně Šalamouna nepřipadá nějak extra přesvědčivé ani mně, ani odborníkům, kteří se k němu v literatuře vyjadřovali. Veškerá přesvědčivost, kterou snad má, plyne z toho, že Hypoteční banka měla poplatky sjednané odkazem na sazebník.
Nechápu, co to píšete o rozporu s nápadem věcí. Je přece přirozené, že spor, kde není třeba provádět žádné dokazování, ale jen aplikaci práva, bude rozhodnut rychleji, než jiné spory, u kterých dokazování potřeba je.
A už vůbec nechápu, v čem je problém rozhodnout za pár týdnů. To by mělo být pravidlo, ne výjimka. Ale nejste v tom sám, nedávno mi jeden kolega vyprávěl o případu, kdy jeden pražský soud nařídil jednání už měsíc po podání žaloby a advokáti se hrozně divili, co na tom jednání chce dělat. Divili se ještě víc, když řekl, že rozhodnout ve věci samé.
Jinak Nejvyšší soud už těžko něco opraví, protože od 1.1.2014 nabývá účinnosti NOZ (ledaže by ho ještě odložili), do kterého ustanovení § 55 odst. 1 věty první přeneseno nebylo. Pokud tedy bude chtít soudce zrušit nějaké ujednání spotřebitelské smlouvy, bude muset buď odůvodnit, že došlo k odchýlení od ustanovení, které je určeno k ochraně spotřebitele, nebo bude muset odůvodnit nepřiměřenost tohoto ujednání. Pouhé odchýlení od zákona ale stačit nebude. Takže naopak už došlo k opravě toho nesmyslného limitu na úroky z prodlení. Který byl stejně nekonzistentní, protože smluvní pokuty omezovány nebyly.
Odkaz na nějaký článek, kde by bylo věcně kritizováno rozhodnutí soudce Šalamouna nemáte? Protože já viděl pouze PR články, kde autoři to rozhodnutí ani nečetli, příp. argumentovali zcela obecně "pacta sunt servanda" a "padne nám tady bankovní systém".
"Nechápu, co to píšete o rozporu s nápadem věcí. Je přece přirozené, že spor, kde není třeba provádět žádné dokazování, ale jen aplikaci práva, bude rozhodnut rychleji, než jiné spory, u kterých dokazování potřeba je."
Ale zde nejde jen o aplikaci práva, zásadní je námitka neurčitosti smluvního ujednání a k jeho posouzení je zapotřebí prokazování skutkového stavu. Tomu se soudce Holub vyhnul (z lenivosti, snahy o senzaci, apod.), a pak to dopadlo tak, jak to dopadlo a jak cituje kolega Němec z jeho rozhodnutí níže. Není problém rozhodnout za pár týdnů, pokud máte všechna předešlá rozhodnutí vyřízena, nebo aspoň na lhůtách, což imho soudce Holub nemá a určitě to někdo přes 106 dohledá.:)
K mentální rezervaci se nepřihlíží, takže fakt nevím, co se mělo ohledně srozumitelnosti prokazovat nad rámec předložení textu smluv. To si měl nechat udělat znalecký posudek na srozumitelnost? Je pravda, že jsou soudci, kteří to dělají, ale dobře to IMHO není.
A Vaši poslední poznámku také nechápu - jenom proto, že nemám vyřízena všechna předchozí rozhodnutí, která budou třeba trvat ještě měsíce, tak mám odkládat vydání rozsudku, který je takto jednoduchý?
Prosím rozlišujte srozumitelnost a určitost, to jsou dva zcela odlišné pojmy. Srozumitelné to určitě bylo, to nikdo nepopírá, jde o určitost, tj. za co přesně se tne poplatek platí. Což mají mimo jiného řešit soudy ex offo, protože neurčitost zakládá absolutní neplatnost, s. Šalamoun se to pokusil zjistit a nezbylo mu nic jiné, než to na neurčitosti potopit, protože si banka sama odporovala. S. Holub se banky na nic neptal, a pak to rozhodnutí vypadá tak, jak vypadá, tj. že vyložil to ustanovení zcela v rozporu s tvrzeními obou účastníků a bez argumentů.
Viz předešlý odstavec, s. Holub si dle mého názoru neodvedl svou práci řádně, k právním závěrům, ke kterým dospěl, neměl relevantní skutková zjištění. Skutečně nešlo o "takto jednoduchý rozsudek", když jsou v něm objektivně tak zásadní chyby.
Které konkrétní povinnosti druhá strana za ten poplatek plní? Kterých konkrétních povinností se můžu domáhat u soud s odkazem na to, že jsme za ně zaplatil ten poplatek, resp. naopak, které konkrétní povinnosti již banka plnit nemusí, když poplatek neuhradím?
To není inženýrský přístup práva, to je zcela normální přístup, to stejné máte v situacích, když si sjednám smluvní pokutu za něco jiného než porušení povinnosti. Vždyť všichni víme, jak jsme to mysleli, tak co do toho někdo ryje?!
Ano, to je přesně ten inženýrský výklad práva.
Plnění druhé strany se u soudu nedomáháte na základě toho, že jste zaplatil poplatek, ale na základě toho, že jste platně uzavřel smlouvu.
A to, které povinnosti banka nemusí plnit, když poplatek neuhradíte, určuje především smlouva či zákon.
Vazba 1:1 tam prostě neexistuje.
Ale tohle platí v oboustranných vztazích obecně. Když máte nájemní smlouvu, tak platíte nájemné a úhradu (zpravidla zálohy) za služby. Mezi službami je mimo jiné osvětlení společných prostor domu. Podle Vaší logiky když přestanete platit za služby, ale stále platíte nájem, měl by pronajímatel mít možnost vypnout světlo v domě, ale nikoli Vás vyhodit z nájmu.
Překvapivě to funguje úplně opačně: v okamžiku, kdy přestanete platit zálohy na služby, tak Vám majitel může vypovědět nájem (pokud nezaplacené služby v souhrnu dosáhnou určité výše), ale nemůže přestat zajišťovat osvětlení společných prostor domu. Takže vztah 1:1 tam také není.
Stejně tak u úvěru, pokud přestanete platit, může Vám banka odepřít další čerpání úvěru, ale nemůže Vám přestat posílat informace o změnách úrokové sazby podle § 7 zákona o spotřebitelských úvěrech. Povinnost platit poplatek je dána tím, že uplynul měsíc trvání úvěru, ne tím, že byly či nebyly poskytnuty nějaké služby.
Já se Vám pořád snažím vysvětlit, že tahle otázka vůbec není důležitá.
Tahle otázka by byla důležitá v případě, že by šlo o poplatek, který se platí pouze v případě, kdy je konkrétní služba poskytnuta.
Pokud je ale poplatek paušální, tak se prostě neplatí za konkrétní služby, ale v jistém smyslu za to, že jste s druhou smluvní stranou ve smluvním vztahu. Soudci Šalamounovi se to sice nelíbí, ale nevím o žádném zákonném ustanovení, které by to zakazovalo - a on evidentně taky ne.
No ale ona je důležitá, názor, že by ta otázka nebyla důležitá nezastává ani soudce Holub, dokonce ani banky, i ty tvrdí, že tam něco poskytují a spor se vede o to, co.
Ano, obecně není problém si ujednat paušál, ale i u paušálu je uváděno, o co se jedná (zařízení staveniště a pod.) V tomhle případě ale nikdo neví, co to ta správa úvěru je. Chcete mi říct, že si můžu do smlouvy napsat, že mi budete platit 50 Kč měsíčně za "služby spojené s poskytnutím hlavního plnění". Sorry, ale to Vám pro neurčitost každý druhý soud shodí.
Pokud si chcete s někým sjednat, že vám bude platit za nic, máte uzavřít darovací smlouvu.:)
1. Jak jste dovodil, že právě tohle je správa úvěru?
2. Jak jste dovodil, že si za to může věřitel cokoli účtovat, když je povinen to poskytnout ze zákona? To je jako účtování si odměny za poskytnutí kvitance nebo účtování odměny za oznámení postoupení postupitelem.
Ale my se stále míjíme, já netvrdím, že tam třeba nějaká služba banky nemůže patřit (i když asi ne ten §7), ale ani Vy nejste schopen všechny ty činnosti jednoznačně popsat, a v tom je ta neurčitost.
Ad. 1 Jazykovým výkladem. Pojem "správa" charakteristicky představuje souhrn podpůrných funkcí (srov. státní správa, správa majetku...) a "úvěru" (2. pád od "úvěr") snad nemusím vysvětlovat.
Ad. 2 Zákon o spotřebitelských úvěrech je velmi důsledný tom, že, má-li něco věřitel dělat zdarma, v zákoně je to napsané (např. § 6 odst. 2, § 7 odst. 5). A-contrario tam, kde to napsané není, si za to může účtovat.
A v třetím (nečíslovaném) bodě už zase projevujete ten inženýrský výklad práva. Právní formulace nemusí být ani detailní ani úplná a přesto může být určitá.
Ad. 1
Velice vtipné ale argument, co to tedy konkrétně je žádný.
Ad. 2
Asi máme jiný zákon (já beru ten z 2010) a tam vidím věřitel je povinen i v §7 odst. 1, 3 a 4, tak kterou část z § 7 jste myslel? ale nepopírám, že si za to může účtovat, ale vy zde bez dalšího říkáte, že v té paušální platbě je všechno, za co si může účtovat, k takovému závěru je ale zapotřebí dojít logickým výkladem, nikoli zbožným přáním.
Ad konec
Ano, může být určitá, ale slušelo by se, aby aspoň jedna strana v době uzavírání smlouvy věděla, za co ta platba je, tak tomu ale nebylo, resp. banky zatím neprokázaly ani že samy ví, co pod tím pojmem účtují.
Co třeba analogia legis?
Hypotéky speciální úpravu nemají, spotřebitelské úvěry stricto sensu ano (hypotéka poskytnutá spotřebiteli je ve smyslu § 1 zákona č. 145/2010 Sb. také spotřebitelský úvěr, ale zákon o spotřebitelských úvěrech se na ni nevztahuje na základě výjimek v § 2). Pokud se snažím vyložit pojem, použitím analogie sáhnu do nejbližší právní úpravy, kterou je IMHO jednoznačně zákon o spotřebitelských úvěrech.
A podle zásady "co není zakázáno, je dovoleno" musí nutně být věc, která je přípustná u striktněji regulovaného produktu, být přípustná i u produktu prakticky neregulovaného.
A kde jste vzal, že ten poplatek je paušál? Při analýze smluvní dokumentace bank musíte dojít k opaku, nicméně konkrétní být nemůžu a proto to nechávám na debatu za měsíc či dva.
"Pokud je ale poplatek paušální, tak se prostě neplatí za konkrétní služby, ale v jistém smyslu za to, že jste s druhou smluvní stranou ve smluvním vztahu." - To je vlastně ta argumentace, že poplatek je úrok, ale ta odporuje právě znění konkrétní smluvní dokumentace, přičemž je otázka, zda něco jako poplatek "za to, že jste s druhou smluvní stranou ve smluvním vztahu" je vůbec právně a teoreticky možný, neboť asi oba cítíme, že to je spíše nesmysl, zvláště v případě spotřebitele.
Paušál je IMHO podle mne každý poplatek, který není odvislý od objemu nebo počtu.
To je asi nejsilnější argument proti pojetí poplatku coby úroku - úrok je z povahy věci od objemu odvislý. Poplatek tedy může být nejvýše paušalizací úroku.
Poplatek za to, že jsem s někým ve smluvním vztahu a jsem připraven mu poskytovat další služby, placené obvykle "od kusu" či podle objemu je v ekonomice naprosto běžný. Proč by to měl být nesmysl?
Někde jinde v této diskusi je argument nějakého rozhodce, že úrok je cena úvěru a muže mít fixní a variabilní část, tedy paušál + procento. Jenže pak by ten poplatek musel být zahrnut v potvrzení o zaplaceném úroku vydaném bankou, jak tomu ale není. Tedy ten poplatek není cenou základní služby, proto musí být za něco navíc. Co to je?
Ta úvaha soudce o tom, že poplatek je úrok není teoretická, ale zcela zásadní argument, o který opřel své rozhodnutí.
Ustanovení § 499 ObchZ nemá s daným poplatkem nic společného, ostatně komentář k danému ustanovení Štenglové a kol. mluví jasně: "Úplata představuje odměnu věřiteli za to, že po dobu mezi sjednáním smlouvy o úvěru a skutečným čerpáním úvěru musí pro dlužníka rezervovat peněžní prostředky, popřípadě mít zajištěny jejich zdroje."
Nevím, třeba máte jiné znění obchodního zákoníku, ale pokud v něm máte to co já: "Za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky lze sjednat úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele.", tak asi nemá cenu spolu dále debatovat, protože bychom se dál skutečně neposunuli, když se ani ve čtení neshodneme.
Přeji hezký víkend.
Máme stejné znění. Ale asi ho fakt čteme každý jinak.
Zaprvé v zákoně je napsáno "úplata". Ne "náhrada nákladů" (srov. § 15 zákona o spotřebitelských úvěrech) nebo něco podobného. Tudíž spekulace o tom, za co je to odměna, patří do učebnice ekonomie, ne do právního komentáře.
A za druhé v zákoně se píše "za sjednání závazku". Ne třeba "za rezervaci peněžních prostředků".
Kritický článek najdete např. zde:
http://www.epravo.cz/top/clanky/sporne-poplatky-za-vedeni-a-spravu-uveru-k-rozhodnuti-obvodniho-soudu-pro-prahu-5-91445.html
V obecnější rovině myšlenku přenášet do tuzemska německý rozsudek (o což se Šalamoun možná trochu pokoušel, ale z jeho rozsudku to vůbec není jasné - chvíli tam tím rozsudkem operuje, chvíli ne) kritizuje autorka zde:
http://www.epravo.cz/top/clanky/je-vhodne-v-ceskem-prostredi-prejimat-rozhodnuti-nemeckych-soudu-ohledne-bankovnich-poplatku-spojenych-s-uverem-91564.html
Dovolím si u kritického článku poznamenat, že reference dané kanceláře znějí takto nezávisle :)
Reference:
Brano Group, Cinergy, Citigroup, Commerzbank, Česká národní banka, Československá obchodní banka, Credit Suisse Fund Management, Deutsche Bank, Esselte AB, Erste Bank, Erste Group Immorent ČR, Euro Banking Association, EUROPASTA, First Reserve, Ford Credit, GE Corporate Finance Bank SAS, Goldman Sachs, Hagemeyer Group, BC N.V., Heildeberg Cement, Immoconsult Czechia, ING, JPMorgan Cazenove, Roayal Bank of Scotland, KKCG, Komerční banka, KraussMaffei, Landesbank Baden-Württemberg, Messer Griesheim Group, Modrá pyramida, Moody´s, Moravský peněžní ústav, Morgan Stanley, myLife Lebensversicherung, New World Resources, Paysafecard.com, Penta, Raiffeisenbank, Ruesch, Sberbank CZ, SCOR group, State Street Bank, ŠkoFin, Tajmac – ZPS, Tiberina Automotive Bělá, Termizo, Travelex, UniCredit, Visa Europe, VB Real Estate Leasing, WPB Capital, Western Union.
Já jen, že co se tváří jako odborný článek nemusí být vždy zcela bez zaujetí, zvláště, když daný článek rozesílá do médií PR agentura, jako v tomto případě, což uznáte, není příliš časté u odborných komentářů. A do jisté míry to vysvětluje to, že se autoři vypořádali jen s části rozsudku a vynechali některé rozhodné skutečnosti a části, které ale měly vliv na části, které kritizují.
Pokud jde o kolegyni Procházkovou, tak tam jsou některé dobré poznámky. Nicméně kdo četl některá podání ve věci poplatků, tak ví, že není aplikováno německé rozhodnutí, ale německá logika, a nemyslím tím teď konkrétně mou osobu :)
Rád se nechám poučit, podle čeho jste poznal, že tento článek posílala PR agentura. Ale, i kdyby: kvalitní PR specialista nemá problém vzít férový odborný text a pracovat s ním.
Co se týče toho seznamu klientů: proč má asi tato kancelář takto působivý seznam klientů? Nejspíš proto, že v ní pracují dobří právníci.
Často od Vás čtu o zaujatosti autorů článků, které vyznívají pro banky. Copak vaše články nejsou zaujaté? Nesnižuje vaše angažovanost odbornost a důvěryhodnost těchto článků? Těžko se v tom seznamu klientů hledá veřejný sektor (na rozdíl od některých jiných kanceláří zainteresovaných v tomto sporu). Žádné Lesy ČR, ŘSD, VZP. Takže to vypovídá nejen o zaujatosti, ale taky o kvalitě a odbornosti na danou tématiku.
K
Dobrý den,
pan Holub ve svém rozsudku krom jiného uvádí:
"Spotřebitel totiž v době uzavření smlouvy věděl, za co je mu vlastně poplatek účtován, a i podle jazykového výkladu formulace "správa úvěru" lze dospět k závěru, že poplatek byl vytvořen a účtován za to, že žalovaná vede úvěrový účet žalobkyni."
To je zcela v rozporu s tvrzením banky (také v rozsudku uvedené), banka vyjmenovala celou řadu činností, co v tom poplatku je, ale nikdy neřekla, že to je vedení úvěrového účtu, naopak právě takovému tvrzení se banka vždy vyhýbala.
Soudce se nijak s tímto rozporem nevypořádal, což je zcela zásadní chyba a vyvolává to mnoho otázek. A abych byl upřímný (a tímto zdravím banky), tak dané rozhodnutí nám sice po stránce PR uškodilo, ale po stránce právní to je pro nás mnohem lépe použitelné, než pro banky. Ostatně právě proto se banky daným rozhodnutím neohánějí a jejich advokátní kanceláře k němu také mlčí, sic do rozhodnutí Šalamouna se pustily :) Vědí totiž, že to odůvodnění ze strany Holuba je spíše Trojský kůň :)
Poslední odstavec nechávám bez reakce, neboť nám oběma to je v zásadě jasné, právo je složité, není to tak, jak si autor úvodní glosy představuje, že v zákoně si to každý přečte jako recept na buchty. Kdyby to právo bylo tak snadné, tak ostatně nemáme právníky :)