Soud prvního stupně zamítl návrh plně invalidního, těžce postiženého občana (stiženého obrnou a slepotou) na zastavení exekuce. Přitom ten návrh odůvodnil tak, že doposud neměl o vedení exekuce žádné informace, protože mu nikdy nebylo doručeno rozhodnutí o jejím nařízení a ani rozhodnutí nalézacího soudu, který určil, že má nějaký dluh zaplatit. Exekuce je navíc vedena pro dluh, který neexistuje, nevznikl a ani nikdy vzniknout nemohl. Občan je totiž již od roku 1994 držitelem průkazu ZTP/P.
Jako držitel tohoto průkazu měl podle ust. § 31 a příloh číslo 2 a 3 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb. mimo jiné nárok na bezplatnou dopravu spoji místní veřejné hromadné dopravy. Od 1. 1. 2012 je nárok na bezplatnou dopravu obsažen v ust. § 36 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů. Na tuto zákonnou úpravu navazuje také Tarif Pražské integrované dopravy vydaný Regionálním organizátorem Pražské integrované dopravy, jenž držitelům průkazů ZTP/P rovněž přiznává nárok na bezplatnou přepravu v provozu Pražské integrované dopravy. Držitelem průkazu ZTP/P (který byl občanovi v pravidelných intervalech obměňován) je přitom pán nepřetržitě od roku 1994, kdy mu byl přiznán invalidní důchod. Z uvedených důvodů tedy nemohl jezdit bez platného jízdního dokladu v pražské městské hromadné dopravě, neboť takový jízdní doklad nikdy ani nepotřeboval. Oprávněnému (Dopravní podnik hlavního města Prahy, a. s.) tak nemohlo vůči stěžovateli nikdy vzniknout právo na jízdné a ani na pokutu.
Soud se nenamáhal zjišťováním skutečnosti
Podle občana, který se obrátil na Ústavní soud, je tak v jeho věci dán důvod pro zastavení exekuce v souladu s ust. § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), protože exekuce je nespravedlivá a je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel přitom nemohl uplatnit své námitky proti oprávněnosti vymáhané pohledávky v nalézacím řízení, protože o průběhu nalézacího řízení nebyl nijak informován. Veškerá doručení písemností proběhla fikcí a následně mu byl ustanoven opatrovníkem justiční čekatel, který však byl ve věci nečinný, řízení se aktivně neúčastnil a práva ani oprávněné zájmy stěžovatele nehájil. Nalézací soud neučinil ani všechny potřebné kroky ke zjištění jeho faktického pobytu. Jediné vysvětlení pro skutečnost, že při kontrole byl černý pasažér ztotožněn jako stěžovatel, je zneužití rodného listu stěžovatele, který v rozhodném období ztratil. Nabízí se také možnost zneužití jeho údajů samotnými revizory.
Soudci asi uměli jen číst, a ne hledat spravedlnost
Soud ovšem uvedené námitky slepého invalidy, sepsané jeho advokátem, kterého si musel najmout, neuznal. Soudu stačilo, že doručování soudních obsílek proběhlo podle zákona, invalida si je nepřevzal, a tak rozhodnutí o tom, že má zaplatit dluh, nabylo právní moci a stalo se vykonatelným. Ostatní námitky proti oprávněnosti vymáhané pohledávky smetl ze stolu tím, že je měl invalida uplatnit v řízení, kde se rozhodovalo o oprávněnosti pokut za černou jízdu (nalézacím řízení). Soud řekl, že není přípustné přezkoumávat nalézací řízení z hlediska (ne)přípustnosti výkonu rozhodnutí s odkazem na ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Také řekl, že skutečnost, že cestující je držitelem průkazu ZTP/P, ještě automaticky neznamená, že nemůže porušit přepravní řád. Prostě, dovolme si hodnotit, jasný nezájem o případ a jeho souvislosti. Jen rychle mechanicky rozhodnout, ať to máme z krku. Stejně tak odvolací soud. Ten zdůraznil, že námitky stěžovatele spočívající v tvrzení, že vykonávané rozhodnutí (exekuční titul) je nesprávné, nelze v rámci exekučního řízení zohlednit. Soud je totiž při výkonu rozhodnutí vázán pravomocným vykonatelným rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení. Exekuční řízení směřuje toliko k vymožení splnění již uložené povinnosti. Nelze v něm proto přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu.
Soudci musejí umět více než jen číst zákon
Jinak k případu přistoupil Ústavní soud. Připomenul, že ve své rozhodovací činnosti se již vícekrát zabýval otázkou ústavně konformního výkladu práva. Neudržitelnou je aplikace práva vycházející pouze z jazykového výkladu. V této souvislosti lze odkázat zejména na nález pléna Ústavního soudu spis. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997, v němž se mj. konstatuje, že mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity
. Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006 spis. zn. I. ÚS 50/03, „nýbrž se od něj (…) musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů (mající) svůj základ v ústavněkonformním právním řádu jako významovém celku (…)“). Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad.
Ústavní soud dále judikoval, že soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Třeba usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2007 spis. zn. Pl. ÚS 92/06. Jednoduše vyjádřeno, spravedlnost musí být přítomna v každém procesu, ve kterém se interpretuje a aplikuje právo.
Exekuce nesmí popřít princip právního státu
Takové požadavky na práci soudců a jejich rozhodování však v případě stěžovatele zjevně nebyly dodrženy. Oba soudy posuzující stěžovatelův návrh na zastavení exekuce totiž neprovedly ústavně konformní výklad ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (Výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
) a v tomto směru nezohlednily ani relevantní judikaturu Nejvyššího soudu vážící se k jinému důvodu
podle citovaného zákonného ustanovení. Nejvyšší soud totiž výslovně připouští nevykonatelnost rozhodnutí též proto, že by výkon rozhodnutí znamenal popření základních principů právního státu. S tímto chvályhodným způsobem výkladu započal již usnesením ze dne 18. 2. 2010, spis. zn. 20 Cdo 2131/2008, na něž navázal např. usnesením ze dne 19. 2. 2013, spis. zn. 20 Cdo 1394/2012. Ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se použije pro odstranění zjevné nespravedlnosti i tehdy, kdy by výkon rozhodnutí byl v rozporu s principy právního státu. Podle přesvědčení Ústavního soudu taková situace nastala právě v případě slepého invalidy.
Bránit se musíte hned, ale nesmyslnou exekuci lze zastavit i pak
Stěžovatel je osobou těžce zdravotně postiženou (pobírá invalidní důchod třetího stupně pro dětskou mozkovou obrnu ve spojení s praktickou slepotou, a je proto držitelem průkazu ZTP/P) s nárokem na bezplatnou dopravu, což nebylo nijak v řízení před soudy zpochybněno. Nastala tak zcela absurdní situace, kdy je proti stěžovateli vedeno exekuční řízení, ačkoliv si soudy byly a být musely plně vědomy toho, že stěžovatel žádnou svoji právní povinnost nejen neporušil, nýbrž ani porušit nemohl. V řízení ostatně nebylo ani tvrzeno (a tím méně prokázáno), že by stěžovatel např. průkaz ZTP/P ztratil, anebo že by se jím i přes výzvu revizora neprokázal, takže by jej uvedl v omyl. Sám stěžovatel naopak v odvolání proti ústavní stížností napadenému soudu upozorňuje na zjevnou nelogičnost, že v Hlášení o zjištění totožnosti cestujícího a přestupku proti MPŘ
, sepsaném revizorem, je uvedeno, že stěžovatel měl prohlásit, že časovou jízdenku zapomněl doma. Soud na tuto skutečnost přitom v ústavní stížností napadeném usnesení nikterak nereaguje s tím, že námitky tohoto druhu měl stěžovatel uplatnit v nalézacím řízení.
Takovýto postup hodnotí Ústavní soud jako nepřiměřeně formalistický. Soudy nesprávnou aplikací ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. porušily základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť v dané věci dostatečně nezohlednily specifické a velmi jednoznačné okolnosti případu a smysl a účel citovaného zákonného ustanovení. Z povahy postižení stěžovatele, jakož i z dokumentů, jež měly exekuční soudy k dispozici, totiž měly exekuční řízení zastavit pro existenci opakovaně zmiňovaného jiného důvodu
. Užití ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není podmíněno ani vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení.
Pro soud almužna, pro lidi velké peníze
Argument soudu o bagatelnosti (nízké výši) vymáhané částky Ústavní soud také odmítl, a to jednak s ohledem na konkrétní majetkové poměry invalidy, a především na zobecňující potenciál (precedenční charakter), který tento případ může mít, s ohledem na množství možných podobných případů v budoucnu. Ústavní soud tedy exekuční rozhodnutí svým nálezem spis. zn. II. ÚS 2230/16 ze dne 1. 11. 2016 zrušil a invalidu ochránil před nespravedlivou, neopodstatněnou exekucí.
ČLÁNKY DO MAILU