Ústavní soud vyhověl svým nálezem spis. zn. II. ÚS 2121/14 ústavní stížnosti otce proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o zvýšení výživného pro jeho zletilé dítě – již třiadvacetiletého syna. Na rozdíl od obecných soudů Ústavní soud uznal otcův argument, že syn řádně nepokračuje ve studiu, když opakovaně studuje školu stejného stupně, jaký již v minulosti absolvoval. Otec dále kritizoval obecné soudy za to, že podle nich je pro posouzení trvání vyživovací povinnosti nepodstatné, s jakými výsledky syn studuje. Pokud totiž podle něj student do školy řádně nedochází, právě tak jako jeho syn – má celou řadu absencí, které si sám jako zletilý omlouvá, a nedosahuje ani průměrných studijních výsledků, není možno hovořit o řádné přípravě na povolání, která zakládá vyživovací povinnost rodiče. Zatímco syn chtěl vyšší výživné, otec se bránil placení alimentů vůbec, ať vyšších nebo v dosavadní výši. Na to ale obecné soudy neslyšely, a otec proto považoval celý proces za nespravedlivý, což Ústavní soud uznal.
Je třeba odlišovat situaci zletilého a nezletilého dítěte
Dosažením zletilosti dítětem vyživovací povinnost rodičů nekončí. Ústavní soud však upozornil, že je odlišná situace u nezletilého dítěte (zejména mladšího 15 let), které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče (zpravidla ani nemůže legálně získávat vlastní aktivní pracovní činností finanční prostředky); a dítěte zletilého, u něhož by mělo obecně platit, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, pakliže se samozřejmě nevyskytnou okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání.
Nesmí jít o samoúčelné studium k prodlužování mládí
V dané věci vycházely obecné soudy z toho, že tou okolností, která synovi neumožňuje živit se sám, a odůvodňuje proto další existenci a dokonce zvýšení vyživovací povinnosti stěžovatele, je studium na střední škole. K tomu Ústavní soud uvedl, že pochopitelně nevylučuje, že studium zletilého dítěte na střední, případně vysoké, škole, představuje okolnost, od níž se bude odvíjet vyživovací povinnost rodičů. Rodiče jsou totiž odpovědní za všestranný rozvoj svých dětí, a z toho také plyne, že jsou povinni dbát o to, aby dítě našlo zdroj své obživy právě v takovém oboru, pro který má schopnosti a nadání a v němž se může náležitě uplatnit.
Je však vždy důležité, aby se obecné soudy rozhodující o výživném pečlivě zabývaly konkrétními okolnostmi každého případu a zejména účelností tohoto studia. Nemělo by tedy jít o studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze takzvaně „prodlužovala mládí“. Ústavní soud má za to, že se na takovéto „studium pro studium“ zákonná a soudně vymahatelná vyživovací povinnost rodičů nevztahuje.
Otec má jako dělník podprůměrný plat, syn si platí školné na soukromé škole
Pokud totiž v projednávaném případě syn studuje již druhou střední školu, která na školu předchozí zcela jednoznačně nenavazuje (v prvním případě šlo o obor nástrojař na Střední škole technické a ve druhém o studium Soukromé obchodní akademie), bylo namístě se zabývat zejména tím, zda skutečně jde o racionální přípravu na budoucí povolání, jaké byly důvody, aby syn studoval soukromou – a tedy školným zatíženou (15 000 Kč ročně) – střední školu a nikoliv podobně zaměřenou střední školu veřejnou (bezplatnou), zda aktuálně studovaná škola má odpovídající kvalitu (např. z hlediska uplatnění absolventů), zda zvyšuje jeho šance na uplatnění na trhu práce a v neposlední řadě i tím, zda se tomuto studiu věnuje s dostatečnou péčí, tedy zda nedosahuje nepřiměřeného množství absencí (rozumně vysvětlitelných a doložených) a zda dosažené studijní výsledky potvrzují jeho skutečný zájem o zvolený obor.
Syn už by si mohl aspoň přivydělávat sám
Z hlediska úvah o výši výživného je pak namístě pečlivě posoudit rovněž to, jak velké časové nároky klade předmětné studium na syna, tzn. zda např. vylučuje, aby vedle tohoto studia pracoval alespoň příležitostně formou třeba brigád. Ústavní soud totiž nepřehlédl, že výživným povinný stěžovatel pracuje manuálně jako dělník, jeho mzda patří spíše mezi nižší, když zdaleka nedosahuje průměrné mzdy v České republice, jeho současná manželka pracuje pro úklidovou firmu a dosahuje tam příjmu 5000 Kč měsíčně, a je proto otázka, zda určitého srovnatelného příjmu nemůže dosáhnout s vynaložením přiměřeného úsilí i sám syn.
K čemu musejí soudy nově přihlédnout
Úkolem soudů je vyjádřit se též k tomu, zda daný typ vzdělání představuje ještě přípravu na budoucí povolání, anebo jde již jen o nadstandardní doplňování znalostí bez této návaznosti. Ústavní soud tak uzavřel, že úkolem odvolacího soudu, jehož rozsudek zrušil, bude v novém řízeníposoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že se musí zabývat též samotnou existencí vyživovací povinnosti stěžovatele, a to i s ohledem na účelnost synova studia právě na konkrétní střední škole. Obecné soudy totiž rozhodovaly o zvýšení výživného, aniž by měly postaveno najisto, že je vůbec odůvodněna samotná existence vyživovací povinnosti.
Použitá literatura: Tisková zpráva Ústavního soudu č. 70/14.
ČLÁNKY DO MAILU