Finanční krize dostala finanční instituce na celém světě do pozice otloukánků. Politické body na nich sbírá americký prezident a i v Evropě se stále více uvažuje nad tím, jakým způsobem se banky a další finanční domy zapojí do sociálně solidárních programů. Svou šanci cítí různá dobrovolnická hnutí a občanská sdružení, která se vezou po másle, které světové banky na svých hlavách skutečně mají.
Do diskuzí a programů nejrůznějších mezinárodních setkání se tak stále častěji dostává daň z finančních transakcí peněžních domů (nikoli z transakcí jednotlivých střadatelů či investorů), která je nejčastěji médii označována jako Tobinova daň. Různé zdroje ukazují na to, že při minimální zátěži (maximálně 1 % z prováděných transakcí) by světová ekonomika získala podobným opatřením prostředky ve výši desítek až stovek miliard dolarů ročně.
Taková pravidelně vybíraná suma slibuje vyřešení nejednoho globálního problému. Od zavedení této transakční daně si tak mnozí slibují účinnější boj s chudobou či klimatickými změnami. Původní myšlenka regulace spekulativních obchodů tedy ustupuje do pozadí spoluzodpovědnosti finančních institucí za podobu světa. To je v době nedávné finanční krize velmi aktuální. Banky si nesou cejch viníků krize, což výrazně oslabuje jejich argumentační schopnost. Světoví politici jsou si této situace plně vědomi, a tak se můžeme dočkat (ještě nedávno tolik nepravděpodobné) globální shody. Například britský ministerský předseda Gordon Brown minulý týden vyjádřil pro Financial Times přesvědčení, že transakční daň může být dohodnuta na červnovém summitu G20, který se uskuteční v Kanadě.
Tobinova daň synonymem pro zdanění bank
Už to bylo výše zmíněno. Když se o námi popisovaných souvislostech hovoří v médiích, tak je podobný záměr pojmenováván jako Tobinova daň. To však není úplně přesné. Dnešní návrhy jsou sice nápadem nositele Nobelovy ceny Jamese Tobina inspirovány, přesto ale výrazně odkloněny.
Ekonom z Yaleské univerzity reagoval v 70. letech minulého století na časté výkyvy uvolněných měnových kurzů, které byly vyvolávány krátkodobými spekulativními nákupy měn. Tobin vyzýval k „nasypání trochy písku do soukolí mezinárodních financí“. Od zavedení daně do maximální výše 1 % na tyto spekulativní obchody si sliboval především stabilizaci směnných kurzů, snížení vlivu finančních trhů na fiskální a monetární politiku států a zisk v řádech miliard dolarů. Právě zisky z této daně měly kompenzovat případné negativní dopady spekulativního počínání na ekonomiky jednotlivých států. Finanční instituce by tak přebraly svůj díl zodpovědnosti.
Odpůrci Tobinovy daně poukazovali a poukazují na paradox, který se ukrývá ve vytyčených cílech. Na jedné straně by tato daň měla omezit spekulativní obchody, na straně druhé počítá s miliardovými zisky. Zastánci v tom žádný rozpor nevidí a poukazují na to, že i při sníženém počtu spekulativních operací budou na dani vybrané sumy stále výrazné. Je ale opravdu otázkou jestli daň do výše 1 % může odradit spekulanty při obchodech, kdy očekávají několikaprocentní výnosy. Dostáváme se tak k tomu, co za současnými snahami o zavedení podobné daně stojí především. Momentálně skutečně nejde o regulaci (to by výše takové daně musela začínat výše než na 1 %), ale o získání miliardových částek od ochablých finančních institucí.
Chytré daňové formuláře: vyberte si formát, zbytek zařídí formulář
Přichystali jsme pro vás sadu formulářů, které vyhoví všem vašim požadavkům. K dispozici tak jsou nejen nejaktuálnější formuláře ke spuštění v programu Excel, můžete si stáhnout i žádané interaktivní formuláře a formuláře ve formátu PDF.
Hledání globální shody
Až doposud snahy o zavedení Tobinovy daně troskotaly, či některé z jejích mutací na tom, že aby byl tento koncept účinný, musel by být zaveden globálně. Zavedení daně jen v některých státech by snižovalo jejich konkurenční schopnost a na to samostatně nikdo nepřistoupí. Potřebné synchronizované zavedení ve všech zemích světa je nereálné,
uvádí výkonný ředitel Trastu pro ekonomiku a společnost Stanislav Kutáček a zamýšlí se i nad alternativní cestou, navrhovanou některými ekonomickými odborníky: Zavedení daně pouze u silných měn, jako je euro a dolar, zase hrozí tím, že výnosy z ní mocnosti přesměrují do institucí bretonwoodského systému – MMF a Světové banky – a na rozvojovou pomoc podle gusta nevládních iniciativ nedojde.
Poodkrývá tak jednu z největších křižovatek případného společného boje světového establishmentu a zmíněných nevládních iniciativ.
Pohled ekonoma
Nejsem odborník na regulaci. Pokud se mě ale ptáte, co si o tom myslím jako ekonom, tak mám v hlavě dvě myšlenky:
1) O změnách v regulaci potřebujeme uvažovat globálně. Je třeba mít stejné principy v pravidlech, metodice regulace.
2) Tobinova daň problém neřeší. Bankovnictví potřebuje především vyspět a ztotožnit se s dvěma principy – oba jsou o motivaci subjektů. První je přijmout systém manažerských bonusů založený na dlouhodobém úspěchu firmy a trestu za špatné výsledky. A druhý o tom věřit, že existuje morální hazard – že není pravidlem, že stát naivitu manažerů záplatuje z rozpočtu. Tak můžete lépe snížit nechtěná rizika v bankovnictví než Tobinovou daní.
Okomentoval pro server Měšec.cz problematiku analytik Raiffeisenbank Aleš Michl
Dosáhnout globální shody v jakékoli otázce je takřka nemožné. Právě nyní, kdy jsou finanční instituce vnímány jako viník současných ekonomických trablů je ale prostor pro shodu větší, než kdy před tím. Tahounem iniciativy na zdanění finančních transakcí je zatím Evropská unie. Za zajímavý ho považují představitelé Británie, Německa i Francie, po prosincovém setkání lídrů členských zemí EU byl k uvažování nad možností zavedení transakční daně vyzván Mezinárodní měnový fond. Dosud známé návrhy chtějí daň ve výši 0,5 až 1 % zavést na veškeré transakce (nejen na měnové operace, jak chtěla původní Tobinova daň), které finanční instituce mezi sebou provádějí.
Ve vzduchu však visí stále spousta otázek, na které se přes hledání shody zatím nedostává odpovědí. Co s vybranými penězi? Kdo je bude spravovat a dále přerozdělovat? Podle jakého klíče se budou přerozdělovat jednotlivým národním ekonomikám?
S transakční daní bude svět lepší
Konkrétní návrhy již ale mají zpracovány nevládní organizace, které podle Stanislava Kutáčka vidí v zavedení podobné daně obrovský potenciál desítek až stovek miliard dolarů ročně pro chudé země světa.
Ve Spojeném království probíhá společná kampaň několika významných organizací (např. UNICEF, britští Greenpeace), které se zaměřují nejčastěji na boj s chudobou po celém světě. Kampaň je vedena pod příznačným jménem The Robin Hood Tax (neboli daň Robina Hooda). Název zcela vystihuje smysl daně, který jí přisuzují nevládní organizace. Bohaté finanční instituce se mají při minimálních ztrátách podílet na odstraňování chudoby po celém světě a zároveň má tato daň vytvářet rezervy pro případné vypořádání se s následky dalších finančních krizí.
Tato britská iniciativa počítá s ročním výběrem daně z celosvětových finančních transakcí peněžních domů ve výši 400 miliard dolarů a navrhuje je rozdělovat takto:
- 50 % na mezinárodní závazky z nichž by polovinu tvořily rezervy a po čtvrtině pak prostředky na boj s chudobou a boj s klimatickými změnami;
- 50 % na závazky jednotlivých států.
O tom, že se o zavedení transakční daně uvažuje skutečně vážně, a není jen zbožným přáním nevládních organizací, přesvědčuje i dopis, který na začátku tohoto týdne adresovalo 350 významných světových ekonomů zástupcům G20. V dopise, pod kterým je podepsán například bývalý hlavní ekonom Světové banky Joseph Stiglitz, mimo jiné stojí: Tato daň je myšlenkou, která dospívala dlouho. Finanční krize nám ukázala nebezpečnost neregulovaných financí a vztah mezi finančním sektorem a společností byl narušen. Nastal čas toto napravit, finanční sektor musí společnosti splatit dluh.
Může se tak kvůli finanční krizi stát nemožné skutkem?
ČLÁNKY DO MAILU