V prvním díle seriálu o umění řízení vlastních peněz jsme si vysvětlili, jaký vztah mezi sebou mají příjmy a výdaje rodiny a že to, kolik rodina vydělá, musí být víc, než kolik utratí. Ve druhém díle se zaměříme na to, jak toho docílit.
Spořit je přirozené
Tvořit rezervy, tedy spořit, je přirozené. Bylo to tak už v době, kdy se ještě k obchodování nepoužívaly peníze a zboží se ještě vyměňovalo za zboží. Pokud si chtěl farmář v budoucnu pořídit koně nebo opravit střechu nad hlavou, musel prostě vypěstovat a „uspořit“ dostatečné množství ovcí, aby si mohl vysněné zboží koupit. Takzvaně pod polštář spořily i naše babičky. Až dnes se schopnost spořit u mnoha rodin záhadně vytratila. Přečtěte si také: Jak změnit dodavatele elektřiny a plynu?
Pojďme ale k tomu, jak začít. Potřebujete se dostat do situace, kdy budou vaše příjmy vyšší, než vaše výdaje. K tomu vedou dvě cesty. Obě dvě znamenají určitou oběť. První je zvýšení příjmů.
Jak zvýšit příjmy?
To můžete udělat třeba tak, že si najdete novou, lépe placenou práci. Aby se vám to podařilo, většinou tomu ale předchází dlouhé získávání zkušeností u současného zaměstnavatele a zvyšování vzdělání. Pokud prostě chcete větší peníze, musíte mít za ně co nabídnout.
Další možnost je nechat zvyšovat příjmy prostřednictvím svých už našetřených úspor. Jinými slovy – nechat vydělávat své peníze. Příležitostí je spousta - od spoření přes bankovní produkty, pronájmu nemovitostí až po založení firmy, akcie nebo investice do obrazů. Pokud se ale teprve učíte úspory vytvářet, nepředpokládám, že jich máte dost na to, aby vám dokázaly nezanedbatelným způsobem přinášet další. Každopádně obojí je běh na dlouhou trať. Čtěte také: Chcete z mobilu volat levněji? Poradíme vám, jak na to
Jak utáhnout opasek?
Vydělávat víc, než utrácíte, ale můžete zajistit také druhou cestou. A to snížením výdajů – jak se v současnosti s oblibou používá, utahováním opasků. Mnoha lidem představa, že by si mělo takzvaně utrhnout od pusy i to málo, co má, nahání doslova husí kůži. Důležité ale je, že se snižováním výdajů lze začít na rozdíl od zvyšování příjmů hned. Co ale dělat, pokud už teď šetříte, co můžete a pořád máte pocit, že to už víc nejde. Těžko se tomu věří, ale jde to vždycky.
Nejsem zastáncem přehnaného střádalství (což je oblíbené slovo našeho ministra financí) – to by se nám ta ekonomika moc nevyvíjela. Pokud ale chcete dát svůj rozpočet do pořádku, zavést dozor nad svými výdaji je první věc, kterou byste měli udělat. A čím budete přísnější, tím rychleji se vám podaří věci nasměrovat do správných kolejí. Pokud chcete, aby vám každý měsíc zbylo co nejvíc peněz, které můžete odložit na později, ideální je samozřejmě oba způsoby kombinovat. Snižovat výdaje a zároveň pracovat na zvyšování svých příjmů. Čtěte také: Tři úžasné akční nabídky, na kterých nevyděláte
Šetřím na všem, ale každý měsíc utratím víc, než mám
Neexistuje snazší odpověď než tato. Utrácíte víc, protože nevíte za co. Mít jasnou představu o tom, kolik jste utratili a kolik ještě utratit můžete, není v dnešní době snadné. Babičky našich babiček to měly jednodušší – měly jednu hromádku peněz a z té platily všechno.
Dnes je to horší – něco máte v hotovosti, něco máte na účtu, nedej bože, když máte účty třeba tři. Čím víc takových hromádek máte a čím častěji z nich ubíráte a platíte, tím složitější je pro lidský mozek sledovat, kolik peněz vám vlastně zbývá.
Většina lidí tak má o svém aktuálním jmění pouze přibližnou představu – skutečnost však od ní může být vzdálená o desítky procent, a to už je opravdu dost. Protože to mozek nedokáže, musíme mu trošku pomoct. Čtěte také: Necháte se nachytat na psychologické hry obchodníků?
Veďte si deník
Řešením je rodinný rozpočet, finanční deník nebo výkaz o cashflow. Je úplně jedno, jak tomu budete říkat. Prostě něco, kam si pravidelně a jasně zaznamenáváte všechny svoje výdaje. Pouhé zaznamenávání vašich výdajů vás bude nutit nad každým nákupem přemýšlet. Budou vám díky němu v hlavě vyvstávat otázky, zda tuhle věc opravdu potřebujete anebo jestli by se to nedalo nějak pořídit levněji?
Opět si vypůjčím srovnání s firmou. Firmy si takový rozpočet vedou vždy – mají to totiž povinné ze zákona. Nejde o nic jiného než dobře známé účetnictví. Rodiny jsou od tohoto pravidla ušetřeny. Bohužel.
A tak psal a psal a psal…
To, že takové zapisování, kolik utratíte, opravdu funguje, potvrdil i výzkum, který jsem dělal v rámci diplomové práce Teorie a praxe řízení osobních financí. Měla ukázat, jak se pouhé zaznamenávání výdajů projeví na finanční situaci člověka. Výzkum spočíval v tom, že vytipovaná konkrétní osoba (říkejme jí Filip Matějovský, pro účely práce mu bylo změněno jméno) si měla po dobu jednoho roku, den co den, zapisovat své výdaje, rozčleněné do několika kategorií.
Filip Matějovský byl před začátkem výzkumu typický, z finančního hlediska nedisciplinovaný člověk. Zvyklý žít z měsíce na měsíc, kdy každý finanční měsíc i přes poměrně slušný plat a snahu zbytečně neutrácet začínal s čistým kontem. K tomu, zúčastnit se výzkumu jako pokusný králík ho ale přesvědčila až zkušenost s kontokorentem, který si kdysi vzal u banky na pokrývání běžných výdajů. Po několika měsících jeho využívání zjistil, že limit kontokorentu má vyčerpaný už v polovině měsíce a do další výplaty mu tedy nezbývají ani peníze z minulého platu, ani kredit na kontokorentním účtu. Filip si jednoduše zvykl žít na dluh. Jeho typický měsíc vypadal tak, že hned po výplatě splatil kontokorent, na což vyčerpal prakticky celou výplatu, a tak si během několik dní byl nucen opět sáhnout ke snadným penězům banky. Filip se proto rozhodl pro radikální změnu a zhruba po roce se mu podařilo kontokorent zrušit.
Kam ty peníze mizí?
Filipovi ale stále nebylo jasné, kam jeho peníze mizí – podezíral svou banku, že mu z běžného účtu, strhává víc, než by měla. Rozhodl se proto, že si bude zapisovat veškeré výdaje, pokusí se utrácet s rozmyslem a hlavně začne spořit a investovat. Tady začal můj výzkum. Filip Matějovský dostal za úkol po 12 měsíců zapisovat den co den všechny své výdaje a příjmy do předem připravených tabulek, rozčleněné podle toho, za jaké zboží byly uskutečněny.
Jako měřítko úspěšnosti jsem bral to, zda se Filipovi podaří během doby, kdy si podrobně sledoval své výdaje, vytvořit dodatečné rezervy, případně dokáže část ze svého příjmu investovat a zvyšovat tak svůj finanční majetek. To se Filipovi skutečně povedlo.
Díky tomu, že měl jasnou představu o tom, kolik utrácí a kolik mu zbývá do konce měsíce ještě peněz, dokázal výdaje omezit a lépe plánovat tak, že mu při výplatě začaly zbývat i peníze z té předchozí. Přebytky ze začátku nechával v kasičce, postupně je ale začal vkládat do finančních produktů – jako jsou stavební spoření, penzijní připojištění, podílové fondy a později dokonce akcie. To, že viděl své výdaje doslova před očima, ho také motivovalo k větším výkonům v práci, takže také dosáhl vyššího příjmu. Ke konci výzkumu už byl schopen dávat stranou zhruba 9 tisíc korun měsíčně.
Na následujícím grafu je vidět, kolik peněz byl Filip postupně schopen odkládat z výplaty a do čeho je dával.
12měsíční test se na finanční situaci Filipa projevil především následovně:
- Zrušil kontokorent u banky a přestal žít na dluh.
- Začal postupně odkládat část příjmu a tu uspořil, případně investoval.
- Během roku se mu podařilo naspořit či investovat cca 15 % hrubých příjmů. Ke konci období dokázal odkládat už cca 40 % příjmů.
Na příkladu Filipa je vidět, jak dokáže přehled o příjmech a výdajích vylepšit finanční situaci člověka nebo rodiny. Domnívám se, že osobní rozpočet by si měl vést každý, kdo chce své finance mít zdravé a chce, aby hodnota jeho majetku rostla. To by mělo spočívat minimálně ve vedení jakéhosi finančního deníku (přesné a pravidelné zapisování příjmů a výdajů), v ideálním případě pak k rozpočtování těchto výdajů a jejich dlouhodobému plánování na měsíce nebo nejlépe roky dopředu.
Ve druhém dílu našeho seriálu o managementu peněz jsme si řekli, jak dostat příjmy a výdaje do rovnováhy a jak nám v tom pomůže vedení rozpočtu nebo – chcete-li – finančního deníku. Ten funguje jako zrcadlo našich útrat, ale také dokáže výborně motivovat. V příštím díle se zaměříme na to, jak si rozpočet udělat tak, aby nás to bolelo co nejméně.
