Soudy nepřiznaly sexuálně zneužité 14leté dívce náhradu újmy. Měly na ni požadavky, které nezvládají ani dospělí

Budeme se zabývat případem, kdy trestní soudy nevhodně rozhodly o takzvaném adhezním nároku, což je nárok poškozeného trestným činem na náhradu újmy. V daném případě šlo navíc o dětskou oběť závažné sexuální kriminality. Proto se jak samotná oběť, tak její matka, obrátily s ústavní stížností na Ústavní soud a ten se jich zastal.

První stěžovatelka (samotná poškozená) se ve svých 14 letech stala obětí znásilnění. Po téměř pětiletém řízení soudy odsoudily všechny trestně odpovědné pachatele. Zároveň rozhodly, že je nutné obě stěžovatelky s jejich nároky odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť újma, která jim měla trestným činem vzniknout, nebyla dostatečně prokázána. 

Tento přístup ovšem nesdílí Ústavní soud – odkázání na další soudní řízení oddaluje odškodnění a také komplikuje život oběti, která je vystavena dalšímu líčení nepříjemných prožitků. A vedení soudního sporu o peníze není nic lehkého a levného.

Adhezní řízení o náhradě škody. K čemu slouží?

Trestní soudy by se měly snažit ulehčit poškozeným – obětem trestných činů – jejich situaci. A o jejich nároku na náhradu škody, pokud je uplatněn, musejí rozhodnout, pokud je to možné. 

Odkazovat poškozené s jejich nároky na další samostatné navazující soudní řízení občanskoprávní mohou, jen pokud by rozhodnutí o nároku na náhradu škody ztěžovalo a prodlužovalo soudní řízení a bylo by to komplikované. Například pokud by bylo nutné vést další rozsáhlé dokazování pro rozhodnutí o víně a trestu.

K čemu došlo

V noci z 1. na 2. 9. 2018 se tehdy čtrnáctiletá poškozená zúčastnila večírku s několika svými přáteli a dalšími osobami. Šest účastníků večírku na ní, když byla ve stavu bezvládnosti v důsledku silné podnapilosti (ano, jistě pít alkohol neměla, ale stalo se, opít se jako dítě je špatné, ale ne trestné), prováděli pomocí lahví od alkoholu různé sexuálně zaměřené aktivity. 

Útok byl nejméně 3 účastníky natočen na mobilní telefon a dva z těchto záznamů se následně rozšířily na internetu. Dne 8. 11. 2018 zahájila policie na základě oznámení druhé stěžovatelky (matky oběti) trestní řízení. 

Ještě téhož dne první stěžovatelka (oběť) policii identifikovala všech 6 jednajících osob. V průběhu ledna 2019 došlo k výslechu stěžovatelkou označených účastníků večírku. Základní obrysy popsali všichni obdobně, aktivně jednající se k účasti na útoku vesměs doznali.

Ještě v přípravném řízení, během vyšetřování, než se věc dostala k soudu, se stěžovatelky podrobily znaleckému zkoumání a uplatnily nároky na náhradu nemajetkové újmy. U první stěžovatelky 63 770 Kč jako bolestné a 1 297 965 Kč za ztížení společenského uplatnění a u druhé stěžovatelky 63 770 Kč jako bolestné a 549 278 Kč za ztížení společenského uplatnění. 

Jako laici bez znalosti podrobností případu bychom možná mohli pochybovat o nárocích matky a hodnotit je jako přehnané, částečně možná i u samotné oběti. Ostatně tak k tomu přistoupil i soud, když správně odmítl odškodnění z titulu náhrady ztížení společenského uplatnění, ale zprvu rozhodl o odškodnění nemajetkové újmy.

Předesíláme, že k odsouzení obžalovaných došlo.

U poškozené nedošlo ke ztížení společenského uplatnění, ale k nemajetkové újmě

Pokud jde o náhradu škody, krajský soud rozhodl, že obžalovaní musí společně a nerozdílně zaplatit první stěžovatelce částku 59 008 Kč jako bolestné a částku 400 000 Kč jako náhradu takzvané další nemajetkové újmy. Druhé stěžovatelce pak částku 250 000 Kč. Se zbytky nároků soud odkázal stěžovatelky na řízení ve věcech občanskoprávních.

Soud vyšel samozřejmě ze znaleckého posudku. Některá znalcem uvedená omezení života první stěžovatelky byla důkazně vyvrácena, jiná již pominula. Především pak ztížení společenského uplatnění se týká jen trvalých změn zdravotního stavu (např. ztráty končetin), které se v dané věci neprokázaly. 

Jednání obžalovaných (a dalších 2 osob) však podle krajského soudu zcela jistě způsobilo následky, které obě stěžovatelky pociťují jako osobní neštěstí způsobené ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky. 

Podle soudu jsou tedy splněny předpoklady pro přiznání takzvané další nemajetkové újmy ve smyslu ust. § 2958 občanského zákoníku. Byť stěžovatelky kvalifikovaly svůj nárok jako náhradu za ztížení společenského uplatnění, dává skutkové vymezení tohoto nároku možnost přiznat jim i další nemajetkovou újmu. 

Srovnáním s obdobnými případy dospěl krajský soud k částce 400 000 Kč u první stěžovatelky a 250 000 Kč u druhé. Zohlednil přitom, že k utrpení stěžovatelek nedošlo pouze samotným skutkem, nýbrž i šířením videozáznamů, které jej zachycovaly, a dále způsob provedení skutku.

Soud vyčetl poškozeným formální právnické chyby

Odvolací vrchní soud rozsudek krajského (nalézacího) soudu zrušil a vrátil mu věc k novému rozhodnutí. Pokud jde o otázku odškodnění, která nás primárně zajímá, bylo shledáno pochybení v rozhodnutí o adhezních nárocích. 

K jejich přiznání je podle vrchního soudu nutné, aby poškozený sám vyvinul procesní aktivitu a nárok včas a řádně uplatnil, co do rozsahu a důvodů. Soud je tím vymezením vázán. V dané věci z obsahu podání stěžovatelek vrchní soud dovodil, že požadovaly náhradu nemajetkové újmy z titulu bolestného a ztížení společenského uplatnění. Pokud jim krajský soud přiznal nárok na náhradu další nemajetkové újmy, překročil adhezní návrh (návrh na náhradu škody).

Ani oběti, ani její matce soudy žádné odškodnění nepřiznaly

Následně rozhodl krajský soud druhým rozsudkem. Soud uložil všem obžalovaným povinnost zaplatit první stěžovatelce společně a nerozdílně částku 17 702 Kč jako náhradu nemajetkové újmy spočívající v bolestném. 

Ve zbytku uplatněných nároků soud obě stěžovatelky odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Kvůli vázanosti právním názorem vrchního soudu se krajský soud nemohl zabývat náhradou další nemajetkové újmy. 

Odvolání stěžovatelek proti tomuto druhému rozsudku krajského soudu vrchní soud zamítl. Zároveň z podnětu odvolání jednoho z obžalovaných zrušil rozsudek krajského soudu ve výrocích o náhradě újmy týkajících se první stěžovatelky a sám rozhodl tak, že se stěžovatelka odkazuje se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Ani oběti, ani její matce soudy tedy žádné odškodnění nepřiznaly.

Případ se dostal, jak už víte, k Ústavnímu soudu. Ten zhodnotil, že krajský soud ve svém prvním rozhodnutí nepřímo dospěl k závěru, že první stěžovatelka neoznačila přiléhavě druh požadovaného nároku, neboť v řízení nebylo prokázáno ztížení jejího společenského uplatnění. 

I přesto nárok posoudil podle obsahu jejích tvrzení a za způsobení duševních útrap stěžovatelce přiznal nárok na 400 000 Kč. Takový postup ovšem vrchní soud označil za nezákonný. 

Soudy měly návrhy na odškodnění za neodborné, Ústavní soud řekl, že oběť dostatečně aktivně usilovala o odškodnění

Ústavní soud však ve svém nálezu spis. zn. III. ÚS 2083/23, ze dne 11. 3. 2025, uvádí, že podstatné je, jak popsala újmu, která jí v důsledku trestného činu vznikla, sama oběť. 

Odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu je v tomto směru nedostatečné především proto, že vrchní soud nepopisuje své úvahy, na jejichž základě z obsahu podání dospěl k tomu, že stěžovatelka žádá (mimo bolestné) výhradně odškodnění za ztížení společenského uplatnění. 

Samotný písemný návrh na odškodnění je sice velmi stručný, avšak výslovně odkazuje na obsah znaleckého posudku popisující stěžovatelčiny útrapy a obtíže, což nelze označit za procesní nedostatek v postupu stěžovatelky. 

Stěžovatelka od počátku konzistentně a poměrně konkrétně popisovala, jakou újmu podle jejího názoru v důsledku trestného činu prožívá. V dané věci mohly soudy použít rovněž obsah rozhovorů se znalci, lékaři a psychology.

Podle Ústavního soudu z obsahu spisu krajského soudu vyplývá, při zohlednění předmětu adhezního řízení a citlivosti dané problematiky, až nadstandardní procesní „bdělost“ první stěžovatelky (oběti). 

Již v den nahlášení trestného činu stvrzuje, že požaduje náhradu újmy způsobené trestným činem. Následně procházela jako dítě mladší 15 let, ne zcela přehledným, systémem norem odškodňování nemajetkové újmy, v němž se nevyznají dospělí lidé, ani mnozí právníci, ba ani soudy neměly jednotný názor. 

V celém průběhu řízení stěžovatelka plnila své procesní povinnosti, zcela nad jejich rámec si opatřila znalecký posudek a další lékařské a psychologické zprávy a po celou dobu vypovídala konzistentně (přiměřeně ke svému věku). 

Závěr soudu vyslovený po bezmála 5 letech, podle něhož nebyla v řízení jako oběť znásilnění dostatečně aktivní k uznání svého nároku přímou trestněprávní cestou a nelze jí přiznat v adhezním řízení náhrady žádné újmy, nemá oporu v obsahu spisu a je v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Ústavního soudu, zhodnotil Ústavní soud ve svém nálezu spis. zn. III. ÚS 2083/23, ze dne 11. 3. 2025.

Všechno nebo nic? Takhle o náhradě škody způsobené trestným činem rozhodovat nelze

Ústavní soud hodnotí, že trestní soudy rezignovaly na svou roli ochránců základních práv a svobod stěžovatelek. Uvedené části napadených rozhodnutí působí podle Ústavního soudu tak, že soudy při rozhodování o adhezním nároku vycházely z nesprávného předpokladu, že musí buď objasnit důvodnost adhezního nároku „do poslední koruny“, nebo toto rozhodnutí zcela ponechat na občanskoprávním řízení. Jinými slovy: buď všechno, nebo nic. 

Z hlediska ochrany základních práv a svobod se však jeví jako nutný postup, kterým soud přizná oběti adhezní nárok alespoň v míře, která je na základě provedených důkazů a ustálené praxe nezpochybnitelná. Takový postup má rovněž praktický důsledek v podobě možnosti úhrady nákladů spojených s vedením případných dalších řízení.

Ačkoliv soudům nebránily relevantní okolnosti v tom, aby se věcně zabývaly podmínkami pro přiznání alespoň některých druhů nemajetkové újmy, odkázaly stěžovatelku na řízení ve věcech občanskoprávních, navíc bez náležitého odůvodnění. 

V nesplnění této povinnosti Ústavní soud spatřuje porušení ústavního práva první stěžovatelky (oběti) na soudní ochranu. Společenského uplatnění krajský soud stěžovatelkám nepřiznal, pro jeho neprokázání. Vrchní soud nepovažoval za možné stanovit popsaným způsobem míru odpovědnosti obžalovaných, a protože hlavní díl újmy podle jeho názoru vznikl až pořízením a zveřejněním videa útoku, odkázal stěžovatelku s celým adhezním návrhem na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proč musí být solidární odpovědnost odsouzených za náhradu škody oběti

Ústavní soud však vyložil, že za situace, kdy se na vzniku újmy oběti podílelo více osob, nastupuje společná odpovědnost více škůdců. Ta je z pohledu občanského práva vedena pravidlem takzvané pasivní solidarity – společné a nerozdílné povinnosti škůdců k náhradě újmy podle ust. § 2915 odst. 1 občanského zákoníku, která zakládá poškozenému právo vymáhat plnění od kterékoliv povinné osoby bez ohledu na míru její účasti na způsobené škodě. 

Oběť trestného činu, pokud ji pachatelé neodškodní dobrovolně, tedy nemusí složitě vymáhat po každém odsouzeném jen část škody, vybere si logicky nejmajetnějšího respektive toho nebo ty, u nichž se jeví vymožení odškodnění jako nejsnazší. A ten, kdo případně uhradil celou škodu, tedy i za ostatní, si pak musí vymoci vyrovnání s ostatními solidárně odpovědnými.

Ústavní soud připomíná, že v rozsudku ze dne 14. 7. 2021, spis. zn. 25 Cdo 2128/2020 Nejvyšší soud ČR uvedl, že způsobí-li protiprávní jednání více škůdců ve svém souhrnu vznik újmy, byť jednání jednotlivých škůdců by ke vzniku újmy nevedlo, je dána příčinná souvislost mezi jednáním každého z nich a vznikem újmy i jejich solidární odpovědnost podle ust. § 2915 odst. 1 věty první občanského zákoníku. 

Naproti tomu ovšem vrchní soud v obou svých rozhodnutích uvedl, že v dané věci je nutné objektivizovat míru odpovědnosti obžalovaných za vzniklý následek, neboť z provedených důkazů vyplývá, že psychická újma první stěžovatelce vznikla až rozšířením videozáznamů útoku. 

Přiléhavější se podle vrchního soudu jeví žaloba v řízení občanskoprávním, a to nejen ve vztahu k obžalovaným, ale také proti osobám, které zveřejnily videozáznamy na sociálních sítích. Vrchní soud nevysvětluje, z jakého důvodu nepovažuje za možné aplikovat princip solidární odpovědnosti obžalovaných a případných dalších delikventů. 

Z odůvodnění jeho rozhodnutí není zřejmé, z jakého důvodu by obžalovaní neměli nést odpovědnost za újmu způsobenou v důsledku společného působení dvou shora uvedených příčin – útoku na poškozenou a rozšíření jeho videozáznamu.

I trestně neodpovědné osoby mladší 15 let musejí nahrazovat způsobenou škodu

Dále se Ústavní soud zvláště vyjádřil k otázce sdílené odpovědnosti obžalovaných a 2 osob mladších 15 let, které nejsou trestně odpovědné a jejichž jednání bylo předmětem samostatného řízení. 

Skutečnost, že část delikventů byla postižena v jiném trestním řízení, v jiném druhu sankčního řízení, nebo nebyla postižena vůbec, nebrání tomu, aby obžalovaným byla stanovena povinnost nahradit celou způsobenou újmu. 

Ačkoliv zákonodárce postih určitých skupin delikventů z různých důvodů vyčlenil do zvláštních řízení, z hlediska oprávněnosti adhezního nároku, nejde o podstatnou skutečnost. Jinak řečeno, pro účely adhezního řízení může trestní soud na všechny delikventy pohlížet jako jednu skupinu osob spolujednajících s obžalovanými bez ohledu na to, zda a v jakém druhu řízení byl zbytek skupiny za své jednání postižen. 

Břemeno spravedlivého vyrovnání mezi jednotlivými delikventy nesou oni sami. Delikventi se pak musejí v otázce odškodnění poskytnutého oběti vyrovnat sami mezi sebou, to je jejich problém.

Orgány činné v trestním řízení se musejí vyjadřovat citlivě a nepřipustit obviňování oběti, že si za škodu může sama

Vyjadřovací prostředky, jaké orgány činné v trestním řízení používají, přispívají k naplnění závazku státu nepůsobit oběti druhotnou újmu, připomíná také Ústavní soud. Orgány činné v trestním řízení by odůvodňováním svých postupů neměly vytvářet falešný dojem, že systém právních norem je nakloněný v neprospěch obětí.

V napadeném rozhodnutí trestního soudu Ústavní soud postrádá logickou a hodnotově přijatelnou souvislost mezi uvedenými skutečnostmi a jejich relevancí pro rozhodnutí o výši náhrady nemajetkové újmy. Právě absencí takové souvislosti představují tyto úvahy potenciální zdroj druhotné újmy v podobě jevu zvaného victim-blaming.

Soudy odbyly nárok zneužité dívky i její matky

Ústavnímu soudu se nelíbí ani to, jak se soudy vypořádaly s požadavkem matky oběti na odškodnění. I tato stěžovatelka se účastnila trestního řízení jako poškozená. Pokud soudy zjišťovaly, jak jednání odsouzených zasáhlo do její sféry a učinily k tomu zjištění tak, aby mohly rozhodnout o vině a trestu obžalovaných pachatelů, mají tedy povinnost posoudit, zda jim tato zjištění umožňují rozhodnout i o jejím adhezním nároku, případně alespoň o jeho části.

Ústavní soud není spokojen s rozhodnutím ani krajského, ani vrchního soudu. Nicméně zrušil jen část rozhodnutí vrchního soudu. Prvním důvodem je skutečnost, že dokazování bylo v dané věci provedeno před krajským soudem ve značném rozsahu a nelze vyloučit, že alespoň o podstatné části adhezního návrhu budou soudy moci rozhodnout již nyní. 

Druhým důvodem je skutečnost, že odvolací trestní soud má velmi široké možnosti, jak změnit adhezní výrok o požadované náhradě škody nalézacího soudu, což ostatně v dané věci již učinil. Tímto postupem tedy dochází ke zkrácení celého řízení.

Úkolem vrchního soudu bude posoudit, nakolik již známé a ve spise obsažené důkazy umožňují učinit závěr o existenci újmy vzniklé trestným činem. Svůj závěr bude muset řádně odůvodnit v souladu se závěry tohoto nálezu. Pokud dospěje k závěru, že ne všechna tvrzení stěžovatelek (resp. jejich zmocněnkyně či znalce) mají oporu v provedených důkazech, může v této části stěžovatelky odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. 

U celého adhezního nároku by však takový postup byl přijatelný pouze tehdy, pokud by vrchní soud mohl na základě důkazů (a srovnáním s obdobnými případy) dospět k závěru, že v důsledku trestného činu stěžovatelkám žádná tvrzená újma nevznikla.