Zatím to nedopadlo, což znamená, že stále platíme korunou a nejsme v klubu. Máme své koruny, platíme s nimi a spoříme v nich. Ve výsledku si může český střádal s hrdostí říci, že místo kupky eur má celou kupu korun.
Respektování různých úhlů pohledu by možná chtělo vyslovit cosi o tom, že sklenice může být poloprázdná nebo zpola plná. A vlastně je to možná i dobře. Můžeme vnímat a vyhodnocovat, jak se strůjcům tuzemské hospodářské politiky daří, nebo nedaří. Jakmile přijmeme euro, tuzemskou monetární politiku dozajista ztratíme.
V realitě ale ta naše koruna česká může způsobit spoustu trápení. Inflace může ničit úspory, podporovat konstelaci, kdy se spořit nevyplácí. Národovecký pohled by možná žádal skandovat nějaké heslo – např. „my se v Česku máme, korunu jen tak nedáme“.
Hospodařit se svou měnou, to je přece největší poctou. Díky koruně se nemusíme tolik spoléhat na flexibilní přizpůsobení mezd, ceny práce, ke stabilitě si dopomůžeme oslabením kurzu koruny a inflací. Dopomoci může i umná komunikace a opakování příslibu, že už za rok nebo dva bude inflační cíl splněn.
Je to výsada vlastní měny, vlastních úrokových sazeb a měnového kurzu. Z dluhů se těžko vyrůstá, ale s vlastní měnou to jde líp. Nálada se ovšem mění, o čemž svědčí i jeden extrémní komentář z lidu: „… inflační koruna nás vyvede rychleji z krize, tím, že okrade lidi o úspory a umoří tak dluhy minulých vlád.“
Závazek euro přijmout
Česko se podobně jako ostatní členské země EU oficiálně zavázalo přijmout euro jako svou měnu. Bylo to při vstupu do Evropské unie v roce 2004. Konkrétní termín pro přijetí eura byl v Česku nejprve odsouván, pak už ani stanoven nebyl. Euro bylo na stole, ale tvůrci tuzemských politik jakoby si řekli: Ne, díky, raději si necháme tu naši vlastní měnu.
Slavíme tři dekády české koruny, uplynulo dvacet let a strategie přijetí eura v Česku zůstala nenaplněna. Dnes už slova o potřebě zintenzivnění příprav nezní. Stejně tak neslyšíme, že je přijetí jednotné evropské měny v dlouhodobém zájmu republiky. Přitom to bylo legislativně, technicky připraveno, jen na to nedošlo.
Úspory, investice, pohledávky a závazky v korunách už dávno měly být konvertovány do jednotné měny euro. Ano, před dvaceti lety se vážně přemýšlelo o tom, jak přijetí eura dopadne na české úspory a střadatele. Odložilo se to na neurčito, třebas kvůli krizi finanční, samotné krizi eura, urputnému boji s údajnou deflací, divergencí vývoje české ekonomiky.
Přijetí bylo na spadnutí
Před dvaceti lety bylo přijetí eura v Česku vcelku horkým tématem. Akademici psali studie na sladěnost hospodářských cyklů. Hodnotily se přínosy a náklady, přijetí eura bylo na spadnutí. Přistoupení k eurozóně bylo očekáváno v horizontu let 2009–2010.
Přemýšlelo se, jak věc komunikovat, aby byla snížena nedůvěra. Od doby, kdy se v Česku vedla kampaň za přijetí eura, už uplynulo opravdu mnoho let. Vědělo se, že je zapotřebí rozptýlit obavy ze skoku cenové hladiny v důsledku zavedení eura. Euro přece neznamená drahotu a zdražování, ale stabilitu. Jde o integraci, spolupráci, budoucí růst. Nejeden dokument popisoval, jak to má probíhat. Přijetí mělo být o velkém třesku. Vyzdvihovalo se, co jednotná měna přinese.
O zavedení jednotné měny v Česku psali akademici, vláda byla ochotná financovat nejednu studii a analýzu. Pokud by tehdy ČNB dopustila svou monetární politikou cenovou nestabilitu a inflaci, vzniklo by pozdvižení. Ano, kandidáti na vstup do eurozóny byli v tlaku na stlačování své inflace a udržení nízkých úrokových sazeb. A vláda musela myslet na to, že na dluhy prší, že existují jistá konvergenční kritéria.
A tak byla diskutována potřeba konvergence. Hovořilo se o tom, že Česko dohání ekonomickou úroveň eurozóny. Zaznělo i cosi o soudržnosti, jednotných prioritách. Mělo jít o to naučit se se společnou měnou žít. Byla to doba předkrizová, nějakou globální finanční krizí, předlužení zemí eurozóny a krizi eura stěží kdo předvídal. Pak nastoupila globální finanční krize a krize eura, leccos se změnilo.
Proměna eurozóny a české inflační podhoubí
Česko dnes oficiální konvergenční kritéria neplní, nicméně proměnilo se i euro a samotná politika Evropské centrální banky. Stejně tak se proměnila politika České národní banky. Realita ukazuje, že v Česku bylo zformováno úrodné inflační podhoubí – cosi, po čem se v době zápolení s údajnou deflací volalo.
Přijetí eura se odložilo, až se termín ani nestanovil. Podobně jsou na tom i jiné členské země EU. Euroskeptik by vyslovil, že došlo na jeho slova, realita ukazuje, jak se divergence hospodářského vývoje mezi nesourodými regiony a oblastmi hospodářského prostoru EU prohlubuje.
Dnes už je tomu dvacet let, co se přijetí eura stalo v českých končinách horkým tématem. Nikde ale není psáno, kdy by k přijetí eura mělo dojít. Když cíl nemá svůj termín, je špatně definovaný, konstatuje zkušený manažer. A tak třebas i proto zájem plnit konvergenční kritéria v Česku v průběhu času úplně zmizel.
Pokud by se pracovalo na přijetí eura, musel by být plněn inflační cíl. A kdyby se přijetí eura blížilo, musel by nastat okamžik, kdy by byl kurz koruny připoután ke kurzu jednotné měny. Co se týká měnových kurzů, samotný Evropský měnový systém od počátku své existence usiloval o to, aby členské státy měnové unie udržovaly měnový kurz na jisté úrovni a nepoužívaly ho jako zbraň pro podporu vlastních exportů.
Jasný odraz historie, snaha zabránit zmatkům devalvovaných a oslabovaných měnových kurzů. Doby rozpolcení a svárů vedených měnových válek a konkurenčních devalvací měly v evropském hospodářském prostoru skončit.
Společný měnový prostor
Jednotná měna neumožňuje oslabit kurz vlastní měny. Vzniká tlak na faktickou integraci – nejen hospodářkou a měnovou, ale i politickou. Má to své dopady, své odpůrce, příznivce. Tak jako tak v měnové unii nelze používat praktiky typu „ožebrač svého souseda“.
Z pohledu jednotné měny a zaniknutí měnových kurzů možnost oslabení měnového kurzu vlastní měny, podpořit exporty, neexistuje. Má to své dopady a souvislosti, ale to už je na jiné povídání. Česko se měnovým kurzem své měny nepřipoutalo, svou měnovou a kurzovou politiku neztratilo.
A tak se díky devizovým intervencím v Česku od listopadu 2013 až do dubna 2017 pohnulo kurzem koruny. Eufemisticky se to označilo jako kurzový závazek, zní to neutrálně. Nafouknutí bilance ČNB, hedge fond, Fond bohatství, eufemistické novotvary „investiční tranše devizových rezerv“ pod heslem „Fanděte s námi 2% inflaci“ je čímsi, co se zrcadlí v dnešní inflační realitě domácí ekonomiky.
Byly roky, kdy se mohlo zdát, že měnovým kurzem a tzv. Fondem bohatství devizových aktiv v bilanci ČNB směřujeme k lepším zítřkům. Křivka pana Phillipsa o kompromisu mezi inflací a zaměstnaností měla v Česku platit, jakkoliv tato teorie byla v zahraničí dávno odpískána.
Se zvyšováním úrokových sazeb se v Česku navzdory signálům přehřívající se ekonomiky nikam nespěchalo. Prognózy ale selhaly, sebevědomí došlo, inflace zaklepala na dveře. Se šoky se nepočítalo, Česko je v inflaci premiantem.
Euroskeptici a jestřábi
Tytam jsou ty časy, kdy se hledaly důvody, proč přijmout jednotnou měnu. Eurohujer převlečený za euroskeptika by možná řekl, že Česko mělo šanci na euro, ale nevyužilo ji – jako když je na dosah výhra v loterii, ale raději si koupíte další kafe
.
Možná by také mohl zaznít dovětek, že Česko mělo být dávno v eurozóně, ale možná by to byla jenom láska na jednu noc. V diskusi by možná také padlo, že se z nás tak trochu stává milenka, co si ráda nechá peníze, které dostala jako dar. Euroskeptik by se možná vyslovil více jasně, není a nebyl důvod vzdát se možnosti ovlivňovat kurz své měny, nastavit si vlastní úrokové sazby a cenu peněz.
Kromě eurohujerů a euroskeptiků se do slovníku hospodářské a monetární politiky dostali „jestřábi“ a „holubice“. Zatímco holubi volí obezřetnost, jsou konzervativní a chtějí se vyvarovat financializace a růstu na dluh, jestřábi fandí inflaci, levným penězům a nízkým úrokovým sazbám.
Jakýsi jestřáb v bankovní radě se stal holubicí. Kdysi hlasoval pro zvyšování úrokových sazeb, nyní (za jiné konstelace) se hlásí k jejich stabilitě. V komentářích popis změny názorů zní pěkně a čtivě, jen rozboru důvodů a souvislostí, souvisejících hypotéz a hledání odpovědí na ně se nedostává.
Může se zdát, že holubice se s penězi a nastavením jejich ceny snaží překonat krize, bohatství vytvořit financializací, v růstu se zahřát.
Anebo když už je inflace tu, pak holubice realisticky vyhodnotí, že úklid důsledků fandění inflaci znamená náklady. Je možná snadnější nechat inflaci proběhnout a „nadúspory“ rozplynout – je to nerovnováha, která se při adekvátním zbrzdění úvěrů dříve či později rozplyne.
Holubice tolerující inflaci
Související úvahy v souvislostech nejsou čtivé. Lepší a mediálně žádoucí je ornitologický popis kroků a tahů peněžní a úvěrové politiky. Je to stravitelnější pro široké publikum, jakkoliv je drahota a několikaleté neplnění inflačního cíle nepřehlédnutelné.
Zpět k euru.
Jak roky plynuly, přišla krize, boj s deflací. Domácí úkoly plnění konvergenčních kritérií už nebyly na pořadu dne. Extrémně uvolněná peněžní a úvěrová politika vytvořila inflační podhoubí, s příchodem pandemie se zdálo, že rozpočtové omezení zmizelo. Změnil se zákon o ČNB, věřilo se v hladké přistání a zázraky inovativní měnové politiky zápolící s deflačním strašákem.
Ve výsledku už v Česku halíře nedělají talíře. Už ani za jednu korunu nic nekoupíme, peníz jisté kupní síly přestavuje desetikoruna, nebo spíše dvacka. Vlastní měnové politiky jsme se nevzdali. Klasik by možná řekl, že dluhy a krize nepříjemné jsou, ale s penězi je to jako s krajinou, dokáží růst a rozvíjet se.
Věci, které se zdají být jasné a zřejmé, jsou ve skutečnosti komplikovanější, než se zdají na první pohled. Pokud v Česku zakořenila inflace, vlivy minulé domácí hospodářské politiky nelze opomíjet.
Oslabení koruny, nakopnutí růstu, snahy dobýt celou Evropu a jiné exportní destinace, to vše má své důsledky. Kdosi by možná vyslovil, že šlo o konkurenční devalvaci, jiný by protestoval, že neexistuje nic jednoznačného. Není černá nebo bílá, i šeď má různé odstíny.
Je to dávno, před dvaceti lety, v roce 2003, vláda ČR schválila Strategii přistoupení ČR k eurozóně. Úvahy o euru jsou po dvaceti letech u ledu, konvergenční kritéria nejsou plněna.
Oficiálně prý kvůli pandemii a válce na Ukrajině. Závazek přijetí jednotné měny České republiky jako člena Evropské unie stále existuje. Česko konvergenční kritéria neplní, nicméně samotný Evropský měnový systém, evropské finance a financování, vše doznalo změn.
Dnes se tak jaksi všeobecně ví, že v Česku se s eurem v následující dekádě nepočítá. V Česku zakořenila cenová nestabilita a inflace, veřejné rozpočty směřují k vykolejení. Můžeme se těšit, pro příští rok nám ze strany ČNB byla opět oznámena inflace dvě procenta.
Kdo tomu nevěří, nechť si počká. Bude vidět na svých výdajích i tom, o kolik méně si za své uspořené koruny za rok koupí. Možná bude překvapen, je klidně i možné, že tentokrát bude po několika letech inflační cíl splněn. Aktuální prognóza ČNB pro příští rok předvídá 2,1% inflaci.
ČLÁNKY DO MAILU