Znovu však ukázalo na silnou debatu ohledně vlivu jednotlivých členských zemí, která se naplno rozvířila před volbou nového šéfa MMF loni v červnu. Lagardeové se tak podařilo splnit cíl minimálního navýšení zdrojů MMF o dalších 400 mld. $, ke kterému vyzvala členské státy začátkem dubna. Přístup jednotlivých zemí ale jasně ukázal, že Evropa bude muset ustoupit ze svého vlivu v této nadnárodní instituci ve prospěch rozvíjejících se ekonomik (Emerging Markets – EM). Evropští představitelé se ostatně již loni zavázali, že přepustí dvě ze svých osmi křesel ve vedení MMF právě ve prospěch EM jako zohlednění jejich ekonomického růstu a globálního vlivu.
Země BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína) tak sice kývly na navýšení svého příspěvku, konkrétní výši ale oznámí až na červnovém summitu G20 a po dalších jednáních o možné revizi výpočtu jednotlivých členských kvót. Daly také jasně najevo, že za něj očekávají nejen zvýšení svých hlasovacích práv, ale také jasnější pokračování evropských reforem a snížení zadlužení. V případě Číny se hraje i o zařazení yuanu do měnového koše MMF pro stanovení SDR (měnová a účetní jednotka, užívaná v rámci MMF a sloužící jako hlavní rezervní aktivum. V současné době se odvozuje od průměrné hodnoty měn USA, EMU, Japonska a Velké Británie – zemí nejvíce zapojených do globálního obchodního systému. To ale evidentně dnes již neplatí).
Pokles evropského vlivu v MMF tak není výsledkem poslední fiskální krize. Podle našeho názoru vyostření evropských problémů definitivně povede k rebalancování postavení jednotlivých regionů a uznání pozitivního ekonomického vývoje rozvíjejících se ekonomik. Ochota přispět tak dává těmto zemím jen další politickou páku v následných jednáních.
