O lesku prvorepublikového hospodářství a síly tehdejších československých korun vyrvaných ze spárů poválečné inflace toho bylo napsáno mnoho. Jenže není všechno zlato, co se třpytí, existují i vady na kráse. I když se o nich raději moc nepíše, my se o to v tomto článku pokusíme.
Jaroslav Preiss, původně český ekonomický žurnalista, později kapitán československého průmyslu
, spoluautor československého hospodářského zázraku
, bývá v očích kritiků označován za žraloka od Prašné brány
a představitele finančního kapitálu
. Byl spolužákem Aloise Rašína, významného politika a proponenta výchozích hospodářských a měnových reforem formujícího se Československa. V době po vzniku Československa se z Jaroslava Preisse stal nejmocnější prvorepublikový finančník, možná i šedá eminence, ovlivňující hospodářskou a měnovou politiku nově vzniklého Československa ve prospěch finanční skupiny Živnostenské banky.
Dění v první dekádě v nově vzniklém Československu se z hospodářského hlediska vezlo na odluce měny, měnové reformě, deflační měnové politice a devizových intervencích, to vše za působení zájmů finančních a jiných skupin. Právě v období, kdy začalo docházet k významným přeshraničním transferům majetkových podílů v průmyslových závodech, prováděla vláda devizové intervence s cílem posílit československou korunu. Za účelem realizace deflační politiky a devizových intervencí tehdy byly přijaty nákladné zahraniční úvěry. Zájmové skupiny pak mohly v zahraničí „levně“, tedy kupní sílou zhodnocenými korunami, nakupovat podíly v nostrifikovaných podnicích.
Nedlouho poté, co Jaroslav Preiss nastoupil do Živnostenské banky, začal na průmyslovém oddělení banky spolurozhodovat, které průmyslové podniky a za jakých podmínek budou úvěrovány. Ve středoevropském prostoru bývalo běžné, že banky stály u zrodu nových podniků a že kromě náboru depozit a poskytování úvěrů realizovaly zakladatelské obchody
související se zakládáním firem. Postavení Živnostenské banky se ale po vzniku prvorepublikového Československa v roce 1918 zásadně proměnilo.
Spolužáci a přátelé, Alois Rašín a Jaroslav Preiss. Nalevo Rašín jako prvorepublikový politik a proponent deflační politiky a devizových intervencí, napravo Jaroslav Preiss jako finančník, představitel Živnostenské banky.
Banka se stala mocenskou a hospodářskou entitou, dobývající rentu a hospodářské pozice, které do té doby zaujímaly „vídeňské“ banky a podnikatelské kruhy. Po vzniku Československa také došlo k prudkému zvýšení bilanční sumy banky (rozuměj objemu spravovaných peněz), z asi 2 mld. Kč v roce 1919 bilanční suma v roce 1922 překročila 5 tehdejších miliard korun.
Po roce 1918 po vzniku Československa banka zaznamenala příliv vkladů, „vklady na knížkách a běžných účtech vylétly jen za listopad 1918 z 609 na 816 milionů korun“. Příliv vkladů tvořily rovněž „podniky, které do té doby ukládaly své peníze ve Vídni a nyní se zařizovaly v novém státě.“ (Kosatík, 1996). Příliv peněz pokračoval i v roce 1919 a z banky se v tehdejší terminologii stávala „velkobanka“.
Pod záštitou Živnobanky pak docházelo k mnoha fúzím, například První českomoravská továrna na stroje v Praze převzala veškerá aktiva a pasiva Elektrotechnické akciové společnosti, dříve Kolben a spol., a změnila se na akciovou společnost Českomoravská-Kolben. V roce 1927 byly navíc připojeny Spojené strojírny Daněk a vznikl průmyslový kolos ČKD. Banka se také podílela na zakládání nových akciových společností, stála třeba u zrodu První československé továrny na dýhy nebo Jihočeské továrny na soukenné látky.
Seznam společností, které založila, nebo s nimiž byla Živnobanka finančně či jinak spjata, by byl dlouhý a nepřehledný – kritik by řekl, že „chapadla“ této finanční skupiny prorostla celým československým hospodářstvím.
Ano, v rámci prvorepublikového Československa se zformovala finanční skupina Živnobanky, kupříkladu Česká eskontní banka, po Živnostenské bance tehdy druhá největší banka, byla její sesterskou společností. Později se již hovořilo o bankovním koncernu, finanční skupina kapitálově vstupovala do průmyslových firem, spřízněným subjektům poskytovala úvěrování, zformoval se koncern „spolupracujících“ firem mající významný podíl na československém hospodářství.
Celá finanční skupina byla provázána s průmyslem a vysokou politikou. Zásadně ale banka profitovala na státních zásazích do ekonomické a majetkové struktury první republiky. Mimo jiné byla spjata s realizovanými zahraničními úvěry, které republika potřebovala k profinancování dovozu surovin a které garantoval a později likvidoval stát. Lze vyslovit domněnku, že finanční skupina po významnou dobu aktivně ovlivňovala vznikající zákony, včetně uskutečňované měnové politiky nového státu.
Československo 1918–1938 a zeleně podbarvená silueta Rakouska-Uherska na poválečné mapě Evropy (1929).
Hospodářská koncepce v roce 1918 vzniklého Československa se opírala o několik v rychlosti sepsaných zásad pro hospodářské osamostatnění
budoucího státu zformulovaných Jaroslavem Preissem. Šlo o téměř devadesát paragrafů Návrhu zákona hospodářského
, ve kterém dominovaly zákazy a příkazy pro zamezení vývozu hodnot mimo nově vytvořené hranice, oznamovací povinnost vůči nově vzniklému státu, týkající se například majetku a závazků v zahraničí, nebo určení toho, co všechno má patřit nově vzniklému státu. Bylo vysloveno, jak tomu bude s dovozními cly, co bude zakázáno, jak budou zjišťovány skryté i zjevné zásoby zboží, polotovarů
nebo jak budou placeny daně. Hospodářskou koncepcí, strategií, nebo jen vizí k vypořádání se s válečným nedostatkem, se však tento materiál nezabýval.
Zásadními zásahy do hospodaření nově vzniklého státu byla měnová reforma a uvalení majetkových daní. Podobně zásadní byla i Rašínova politika měnové deflace a devizových intervencí, nostrifikace a pozemková reforma. Měnová reforma vyplynula ze snahy podchytit peněžní oběh na území nově vzniklého státu, v realitě to byl první krok k realizaci vlastní měnové politiky. Okolkování na území obíhajících bankovek a soupis vkladů umožnily realizovat odluku měny. Zadržení poloviny oběživa krytým vydáním 1% nezcizitelných státních dluhopisů, kdy se ze zadržených peněz stal státní dluh, se měla zmírnit inflace. Peněžní oběh na území Československa se měnovou reformou osamostatnil a podřídil vlastní měnové politice. Novým státem byla uvalena majetková daň (tzv. dávka z majetku), ta se dotkla majetku, který byl podroben povinnému soupisu.
V roce 1920 spatřil světlo světa nostrifikační zákon, který vedl za stanovených podmínek k povinnosti přeložiti sídlo (hlavní závod) a hospodářské vedení do oblasti státu československého
. Dotýkalo se významné části průmyslového a obchodního kapitálu a firem jako Poldina huť, strojírny Brněnská a Královopolská, tukových závodů Schicht, nebo třeba továrny na zápalky Solo. Lapidárně řečeno zahraniční investoři, například investoři z území monarchie a Německa, měli být vystřídáni investory domácími
, na pozadí stály snahy o změny vlastnických vztahů ve prospěch domácích
podnikatelských a finančních struktur.
Nový stát chtěl tímto dostat hospodářskou situaci do svého područí
, posílit hospodářskou samostatnost a svébytnost. Díky měnové reformě a nostrifikaci se pak daly levně
nakoupit akcie nejednoho průmyslového podniku, vznikl prostor k odkupu balíků firemních akcií a ovládnutí podniků.
Jenže finančního kapitálu denominovaného v československých korunách se nedostávalo a z celé akce významně profitovaly finanční skupiny: Doslova během několika měsíců se tím banky zmocnily velké části kapitálu bývalých rakouských podniků – sedm stovek nových akciových společností, které vznikly v prvních třech poválečných letech, dosáhly celkového akciového kapitálu dvou a půl miliardy korun. Firmy nabízely své akcie levně, protože průmyslová rentabilita byla po válce nízká, a navíc v zemi vládl strach ze socializace
(Kosatík, 1996). Ano, byly i podniky, které byly nostrifikovány za účasti zahraničních investorů, například plzeňské Škodovy závody ovládl francouzský koncern Schneider et Cie.
Shodou okolností právě v době, kdy mělo docházet k významným přeshraničním transferům vyvolaným nostrifikací, prováděla československá vláda devizové intervence s cílem posílit československou korunu. Za účelem realizace deflační politiky byly přijaty nákladné zahraniční úvěry, za půjčené libry byly nakupovány československé koruny.
Aby československá vláda mohla provádět devizové intervence posilující kurz koruny, musela přijmout zahraniční úvěry. Fyzickým dokladem toho jsou tehdy emitované dluhopisy, které pomohly vládě devizy získat.
V rámci Rašínovy deflační politiky došlo ke skokovému zhodnocení kurzu koruny. Zájmové skupiny, na jejichž pozadí stál bankovní kapitál, tak mohly v zahraničí levně
(rozumějme kupní sílou zhodnocenými korunami) nakupovat podíly v nostrifikovaných podnicích.
Deflace staví známé a omílané ekonomické poučky na hlavu. Peníze hodnotu neztrácí, s klesajícími cenami a náklady nabývají na hodnotě, naopak dluhy ztěžknou. Kdo je věřitelem, je na tom teoreticky lépe (tedy do chvíle, než dlužník vyhlásí bankrot). Profituje ten, kdo deflací zhodnocenými penězi disponuje a využije je k investicím, kdy ve výprodejích
výhodně nakoupí investiční aktiva. Tolik douška týkající se toho, co deflace znamená, a vysvětlení nutné k tomu, co v realitě deflační měnová politika po vzniku Československa znamenala.
Od roku 1921 do roku 1923 se cenová hladina snížila o více než 40 %. Zlevnily dovozy, ale zdražily vývozy, československé zboží se na zahraničních trzích díky devizovým intervencím a měnově deflační politice stalo stěží prodejným. Chytře se se situací vyrovnaly Baťovy závody, Baťa snížením cen obuvi inkasoval deflací v reálném vyjádření zhodnocené peníze, za nové ceny mohl nakoupit suroviny a udržet výrobu i nezbytné finanční toky. Více viz článek Co donutilo Baťu zlevnit boty?
Rašínova deflační politika pak umožnila finančním skupinám a bankám, zejména těm, které byly na neočekávaný scénář připraveny, financovat získání podílů nejen v nostrifikovaných firmách. Kapitálově silné banky ale dokázaly z deflační krize těžit, za pro ně výhodných podmínek ovládnout průmyslové podniky a dosazovat do jejich správních rad spřízněné osoby.
Obecně ale na straně podniků a dlužníků docházelo k vyčerpání rezerv, docházelo k insolvenci, ke konkurzům, nezaměstnanost rostla – v roce 1923 bylo bez práce až půl milionu lidí. V platební neschopnosti se neocitli jen exportéři. V problémech byli díky dluhové deflaci i dlužníci – dluh se cenovou deflací v reálném vyjádření zhodnotil, v nových podmínkách bylo těžší dluh splácet a obsluhovat. Došlo tedy k ekonomické i bankovní krizi.
Problémy dopadly na kapitálově slabší a neobezřetně podnikající banky, úvěry dlužníků v platební neschopnosti se začaly projevovat jako částečná nebo úplná ztráta. Banky v nejistotě začaly omezovat úvěry, i když to třeba nemuselo znamenat nedostatek zdrojů financování – vládly obavy, že oslabený průmysl nebude v nových podmínkách schopen splácet.
V roce 1922, když deflace dopadla na množství malých kapitálově slabších bank, začala se v československé bankovní soustavě projevovat krize. Dalo by se asi polemizovat, nakolik lze vinu spatřovat v měnové deflační politice a devizových intervencích posilujících měnový kurz koruny a nakolik v riskantním vedení postižených úvěrových ústavů. Některé ústavy se možná ocitly ve vleku optimismu a živelného růstu úvěrů, popřípadě zakladatelské horečky v oborech, jejichž konjuktura se zdála nezpochybnitelná, boomu, který byl vystřídán poklesem, nicméně vliv dluhové deflace je nepopiratelný.
Když v roce 1922 býčí nálada skončila, ukázalo se, které nejedna banka se za přílivu koupala nahá. Zkouškou se stalo zvládnutí paniky a masového odlivu vkladů, některé prameny uvádějí, že z bank odplynulo kolem dvou miliard korun. Zkrachovaly tři významné banky, pod taktovkou státních orgánů nastoupily nucené fúze bank a státní sanace. Z dobových pramenů lze zjistit dnes již nicneříkající a bezpředmětné podrobnosti o tom, jak ta která banka sanovala banku jinou, jak v rámci likvidace byla jistá banka v úpadku převzata bankou jinou.
Legislativa upravující podnikání bank se musela změnit a pro sanaci československé úvěrové soustavy (např. bank, záložen, spořitelen) na základě zákona z roku 1924 vznikl Zvláštní fond pro zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů
. Do tohoto fondu mohl ze státních příjmů ministr posílat až 50 milionů Kč ročně. Stát nakonec na sanaci úvěrového sektoru přispěl hrubým odhadem přes miliardu tehdejších korun.
