První republika: Reformy ve prospěch zájmových skupin

Zásadními zásahy do hospodaření nově vzniklého státu byla měnová reforma a uvalení majetkových daní. Podobně zásadní byla i Rašínova politika měnové deflace a devizových intervencí, nostrifikace a pozemková reforma. Měnová reforma vyplynula ze snahy podchytit peněžní oběh na území nově vzniklého státu, v realitě to byl první krok k realizaci vlastní měnové politiky. Okolkování na území obíhajících bankovek a soupis vkladů umožnily realizovat odluku měny. Zadržení poloviny oběživa krytým vydáním 1% nezcizitelných státních dluhopisů, kdy se ze zadržených peněz stal státní dluh, se měla zmírnit inflace. Peněžní oběh na území Československa se měnovou reformou osamostatnil a podřídil vlastní měnové politice. Novým státem byla uvalena majetková daň (tzv. dávka z majetku), ta se dotkla majetku, který byl podroben povinnému soupisu.

Nostrifikační zákon

V roce 1920 spatřil světlo světa nostrifikační zákon, který vedl za stanovených podmínek k povinnosti přeložiti sídlo (hlavní závod) a hospodářské vedení do oblasti státu československého. Dotýkalo se významné části průmyslového a obchodního kapitálu a firem jako Poldina huť, strojírny Brněnská a Královopolská, tukových závodů Schicht, nebo třeba továrny na zápalky Solo. Lapidárně řečeno zahraniční investoři, například investoři z území monarchie a Německa, měli být vystřídáni investory domácími, na pozadí stály snahy o změny vlastnických vztahů ve prospěch domácích podnikatelských a finančních struktur.

Nový stát chtěl tímto dostat hospodářskou situaci do svého područí, posílit hospodářskou samostatnost a svébytnost. Díky měnové reformě a nostrifikaci se pak daly levně nakoupit akcie nejednoho průmyslového podniku, vznikl prostor k odkupu balíků firemních akcií a ovládnutí podniků.

Jenže finančního kapitálu denominovaného v československých korunách se nedostávalo a z celé akce významně profitovaly finanční skupiny: Doslova během několika měsíců se tím banky zmocnily velké části kapitálu bývalých rakouských podniků – sedm stovek nových akciových společností, které vznikly v prvních třech poválečných letech, dosáhly celkového akciového kapitálu dvou a půl miliardy korun. Firmy nabízely své akcie levně, protože průmyslová rentabilita byla po válce nízká, a navíc v zemi vládl strach ze socializace (Kosatík, 1996). Ano, byly i podniky, které byly nostrifikovány za účasti zahraničních investorů, například plzeňské Škodovy závody ovládl francouzský koncern Schneider et Cie.

Devizové intervence a následná krize

Shodou okolností právě v době, kdy mělo docházet k významným přeshraničním transferům vyvolaným nostrifikací, prováděla československá vláda devizové intervence s cílem posílit československou korunu. Za účelem realizace deflační politiky byly přijaty nákladné zahraniční úvěry, za půjčené libry byly nakupovány československé koruny.

Autor: Zdroj: Bing.cz, „czechoslovakloan 1922“

Aby československá vláda mohla provádět devizové intervence posilující kurz koruny, musela přijmout zahraniční úvěry. Fyzickým dokladem toho jsou tehdy emitované dluhopisy, které pomohly vládě devizy získat.

V rámci Rašínovy deflační politiky došlo ke skokovému zhodnocení kurzu koruny. Zájmové skupiny, na jejichž pozadí stál bankovní kapitál, tak mohly v zahraničí levně (rozumějme kupní sílou zhodnocenými korunami) nakupovat podíly v nostrifikovaných podnicích.

Deflace staví známé a omílané ekonomické poučky na hlavu. Peníze hodnotu neztrácí, s klesajícími cenami a náklady nabývají na hodnotě, naopak dluhy ztěžknou. Kdo je věřitelem, je na tom teoreticky lépe (tedy do chvíle, než dlužník vyhlásí bankrot). Profituje ten, kdo deflací zhodnocenými penězi disponuje a využije je k investicím, kdy ve výprodejích výhodně nakoupí investiční aktiva. Tolik douška týkající se toho, co deflace znamená, a vysvětlení nutné k tomu, co v realitě deflační měnová politika po vzniku Československa znamenala.

Od roku 1921 do roku 1923 se cenová hladina snížila o více než 40 %. Zlevnily dovozy, ale zdražily vývozy, československé zboží se na zahraničních trzích díky devizovým intervencím a měnově deflační politice stalo stěží prodejným. Chytře se se situací vyrovnaly Baťovy závody, Baťa snížením cen obuvi inkasoval deflací v reálném vyjádření zhodnocené peníze, za nové ceny mohl nakoupit suroviny a udržet výrobu i nezbytné finanční toky. Více viz článek Co donutilo Baťu zlevnit boty?

Rašínova deflační politika pak umožnila finančním skupinám a bankám, zejména těm, které byly na neočekávaný scénář připraveny, financovat získání podílů nejen v nostrifikovaných firmách. Kapitálově silné banky ale dokázaly z deflační krize těžit, za pro ně výhodných podmínek ovládnout průmyslové podniky a dosazovat do jejich správních rad spřízněné osoby.

Obecně ale na straně podniků a dlužníků docházelo k vyčerpání rezerv, docházelo k insolvenci, ke konkurzům, nezaměstnanost rostla – v roce 1923 bylo bez práce až půl milionu lidí. V platební neschopnosti se neocitli jen exportéři. V problémech byli díky dluhové deflaci i dlužníci – dluh se cenovou deflací v reálném vyjádření zhodnotil, v nových podmínkách bylo těžší dluh splácet a obsluhovat. Došlo tedy k ekonomické i bankovní krizi.

Problémy dopadly na kapitálově slabší a neobezřetně podnikající banky, úvěry dlužníků v platební neschopnosti se začaly projevovat jako částečná nebo úplná ztráta. Banky v nejistotě začaly omezovat úvěry, i když to třeba nemuselo znamenat nedostatek zdrojů financování – vládly obavy, že oslabený průmysl nebude v nových podmínkách schopen splácet.

Československá bankovní krize

V roce 1922, když deflace dopadla na množství malých kapitálově slabších bank, začala se v československé bankovní soustavě projevovat krize. Dalo by se asi polemizovat, nakolik lze vinu spatřovat v měnové deflační politice a devizových intervencích posilujících měnový kurz koruny a nakolik v riskantním vedení postižených úvěrových ústavů. Některé ústavy se možná ocitly ve vleku optimismu a živelného růstu úvěrů, popřípadě zakladatelské horečky v oborech, jejichž konjuktura se zdála nezpochybnitelná, boomu, který byl vystřídán poklesem, nicméně vliv dluhové deflace je nepopiratelný.

Když v roce 1922 býčí nálada skončila, ukázalo se, které nejedna banka se za přílivu koupala nahá. Zkouškou se stalo zvládnutí paniky a masového odlivu vkladů, některé prameny uvádějí, že z bank odplynulo kolem dvou miliard korun. Zkrachovaly tři významné banky, pod taktovkou státních orgánů nastoupily nucené fúze bank a státní sanace. Z dobových pramenů lze zjistit dnes již nicneříkající a bezpředmětné podrobnosti o tom, jak ta která banka sanovala banku jinou, jak v rámci likvidace byla jistá banka v úpadku převzata bankou jinou.

Legislativa upravující podnikání bank se musela změnit a pro sanaci československé úvěrové soustavy (např. bank, záložen, spořitelen) na základě zákona z roku 1924 vznikl Zvláštní fond pro zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů. Do tohoto fondu mohl ze státních příjmů ministr posílat až 50 milionů Kč ročně. Stát nakonec na sanaci úvěrového sektoru přispěl hrubým odhadem přes miliardu tehdejších korun.