Tohle může být v praxi opravdu velmi častá situace. Její různé varianty, obdoby si jistě hravě, snadno domyslíte. Seznámí se muž a žena, vstoupí do manželství. Jeden z nich žil dosud u rodičů nebo někde v podnájmu či v nájemním bytě, zatímco druhý ve vlastním, ale splácí na byt nebo dům hypotéku. Sestěhují se tedy do domu nebo bytu ve vlastnictví jednoho z nich.
Když žijí spolu a vezmou se, splácejí hypotéku společně, protože společně hospodaří. Jenže to nevyjde, manželství se nevyvede, přestanou si rozumět a rozvedou se. Přijde majetkové vypořádání. Vlastník bytu má pocit, že ten druhý z manželů jen přispíval na společné bydlení rodiny, že mu tedy nic nedluží. Ale nevlastník, ten, který odešel, má naopak pocit, že přispěl (přispíval) druhé straně na získání plnohodnotného – bance nezastaveného – vlastnictví, a proto je mu dluženo. Kdo má pravdu? Na čí straně stojí právo, pokud se nedohodnou? Musí vlastník nemovitosti, na niž se splácela hypotéka ze společného, druhého vyplatit? Takováto stanoviska zaujímali a názory zastávali a otázky si nejspíš kladli i exmanželé z případu, který si přiblížíme.
Jak to bylo v řešeném případě
Dům manžela, kde bydlel se svou manželkou i nezletilým dítětem, byl zatížen hypotečním úvěrem sloužícím k jeho pořízení, který muž splácel částkou 6791 Kč měsíčně, celkem pak za dobu trvání manželství šlo o 373 505 Kč. Důvody, proč se (ex)manželka po rozvodu domáhala vypořádání této částky jako tzv. vnosu (příspěvku, přínosu
) do společného jmění manželů, jsou nasnadě. Typickou situaci a vyvstávající problémy jsme ostatně již naznačili.
Nižší soudy uložily manželovi zaplatit příspěvek manželky na jeho nemovitost
Soud prvního stupně vyšel žalobnímu návrhu (ex)manželky vstříc a uložil žalovanému (ex)manželovi zaplatit (ex)manželce na vypořádacím podílu částku 235 594,50 Kč, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku. (V takovéto situaci vskutku není snadné sehnat peníze na vyplacení (ex)partnera, proto soud určil lhůtu k plnění delší). Co do částky 33 247,50 Kč byla žaloba zamítnuta, ale to je neúspěch takřka nepatrný.
Soud prvního stupně vyšel z § 742 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a uvedl: Požadavek žalovaného na úhradu toho, co rodina ‚ušetřila‘ tím, že za užívání nemovitosti v jeho vlastnictví nemusela hradit tržní nájemné, je nedůvodný, neboť se jedná o běžný důsledek společného soužití manželů v nemovitosti jednoho z nich, a pokud se manželé na takovémto soužití dohodnou, nemůže ten z manželů, který je výlučným vlastníkem této nemovitosti, po zániku manželství na druhém z nich požadovat polovinu úhrady běžného nájemného. S tím, že druhému z manželů po zániku manželství bude muset uhradit polovinu tržního nájemného, žádný z manželů do manželství nevstupuje. Taková povinnost neplyne ani ze žádného zákonného § 743 a násl. občanského zákoníku
.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud uvedl, že zcela souhlasí s názorem soudu prvního stupně, pokud jde o vypořádání částek placených na hypotéku. Uvedl také: Vzhledem ke skutečnosti, že během manželství byly hrazeny dluhy žalovaného z masy tvořící společné jmění manželů, je naopak spravedlivé, aby se žalobkyni dostala patřičná náhrada. Argument žalovaného, že v jeho nemovitosti byly uspokojovány bytové potřeby a z tohoto důvodu by splátky hypotéky neměly být započítávány, protože jinak by rodina musela platit nájem, není v daném případě ani přiléhavý. Žalobkyně sama vlastní nemovitou věc, ve které své bytové potřeby mohla uspokojit, ostatně tak činí v současné době. Navíc z této logiky plyne, že sám žalovaný by případnou hypotéku musel hradit, i kdyby v této nemovitosti rodina nebydlela.
Nejvyšší soud to viděl opačně a reálně: Vlastnictví, hypotéka nebo nájem, ale platit se vždy musí!
Exmanžel to však ani po dvojím neúspěchu u soudu dvou stupňů nevzdal a podal si dovolání k Nejvyššímu soudu. A tam (víceméně) uspěl! Sice soud ještě nerozhodl výslovně v jeho prospěch, ale jeho výkladová argumentace mu dává za pravdu. A nižší soudy budou muset respektovat právní názor Nejvyššího soudu.
Otázka vypořádání částek vynaložených ze společného jmění manželů na splátky hypotečního úvěru na pořízení nemovitosti, která je ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů a ve které bydlí po dobu manželství manželé, případně i jejich děti, nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR soudu řešena. Rozsudek NS ČR (spis. zn. 22 Cdo 3428/2020, ze dne 28. 1. 2021) je tedy velmi významný!
Právní úprava vypořádání majetku po rozvodu
Nedohodnou-li se bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se § 741 OZ (toto ustanovení určuje, co komu po rozvodu připadne, pokud nedojde ani k dohodě, ani k podání žaloby na vypořádání společného jmění), pak každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek [ust. § 742 odst. 1 písm. b) o. z.].
Každý z manželů přispívá na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná (§ 690 OZ věta první).
Výklad Nejvyššího soudu: Splácení hypotéky do výše běžného nájmu se nekompenzuje
Peníze vynaložené na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti ze společného jmění manželů se nenahrazují; nejde totiž o to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek
. Částky vynaložené takto na zajištění bydlení rodiny tedy nejsou předmětem vypořádání.
Nahrazuje se to, co bylo ze společného majetku vynaloženo na výhradní majetek; v zásadě tedy i splátky hypotečního úvěru, vynaložené ze společného majetku na nemovitost ve výlučném vlastnictví.
Při vypořádání vnosu ze společného majetku na výlučný majetek jednoho z manželů jde o to nahradit, oč byl společný majetek ochuzen, nikoliv o odčerpání toho, oč se manžel v důsledku takového vnosu obohatil. Může však nastat situace, kdy dojde k souběhu hypotéz obou uvedených ustanovení; peníze vynaložené ze společného majetku slouží k zajištění potřeb života rodiny a společné domácnosti a současně i jsou i vynakládány na výlučný majetek.
V takovém případě je třeba věc individuálně posoudit z hledisek uvedených v § 2 odst. 2 o. z., zejména zvážit, zda částka takto vynaložená by musela být vydána na zajištění totožné potřeby rodiny i v případě, kdyby současně nebyla vynaložena na výhradní majetek, a zda šlo o vydání přiměřené peněžní částky (částek). Podle výsledku této úvahy pak bude možno rozhodnout o úhradě toho vnosu – úplné, částečné – anebo o tom, že vnos uhrazován nebude.
Závěr
Je-li tedy v době trvání společného jmění manželů ze společných prostředků hrazena hypotéka na nemovitost, ve které bydlí, resp. ji užívá rodina manželů, a jde tedy i o peníze vynaložené na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti, je třeba zjistit, jakou částku by bylo nutno vynaložit na zajištění stejného či podobného bydlení na základě jiného právního důvodu (zejména nájmu).
Jestliže by částka vynaložená na splátky hypotéky byla stejná nebo i nižší, neměl by ten, na jehož nemovitost byly prostředky takto vynaloženy, v zásadě povinnost tento vnos nahrazovat. Jestliže by však např. měsíční splátky hypotéky byly vyšší než (potenciální) nájemné, bylo by třeba přistoupit k poměrné úhradě toho, co bylo na splátky hypotéky vynaloženo.
Řešení případu?
Jestliže tedy splátka hypotéky činila nijak závratných 6791 Kč měsíčně, lze odhadovat, že úspěšný by měl být – a nejspíš bude – ve sporu žalovaný (ex)manžel a neměl by žalující (ex)manželku z titulu společného splácení hypotéky vyplácet. Nejvyšší soud ČR totiž svým rozsudkem (spis. zn. 22 Cdo 3428/2020 ze dne 28. 1. 2021) zrušil jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně, které vyhověly žalobnímu požadavku (ex)manželky.
Nejvyšší soud se vypořádal s argumentací (odvolacího soudu), že žalovaný (ex)manžel by případnou hypotéku musel hradit, i kdyby v této nemovitosti rodina nebydlela. To je pravda, ale rodina tam bydlela, konstatoval Nejvyšší soud, platby hypotéky tak sloužily především k zajištění základní potřeby rodiny. Kdyby manželé rozhodli o jiném bydlení, právní situace by se samozřejmě změnila.
Odvolací soud dále uvedl, že žalující ex(manželka) sama vlastní nemovitou věc, ve které své bytové potřeby mohla uspokojit, ostatně tak činí v současné době (po rozvodu). K tomu NS uvádí, že to nic nemění na tom, že však rodina užívala k bydlení nemovitost ve vlastnictví žalovaného ex(manžela). Pokud by rodina bydlela jinde, např. u žalobkyně, pak by bylo namístě vnos do jeho majetku vypořádat, tak tomu však nebylo.
