Následky 2. světové války
Japonsko vyšlo z 2. světové války jako poražená země, ve které byla následkem amerického bombardování zničena velká část infrastruktury. Vždyť jen samotné Tokio bylo z téměř 50 % srovnáno se zemí. Japonce tedy po vyhlášení kapitulace čekalo opravdu obrovské množství práce. Tíhu tohoto břemene jim však pomohli nést samotní Američané, kteří byli přesvědčeni o tom, že hospodářská pomoc pomůže k demokratizaci, demilitarizaci Japonska, a také že ho uchrání před rozpínajícím se komunistickým režimem. Celková hodnota hospodářské pomoci tehdy činila 1,9 miliardy USD.
Již v tuto dobu se začaly rodit první zárodky japonského ekonomického zázraku. Nově postavené továrny byly modernější než ty americké, to samé platilo o vlakových či autobusových nádražích a infrastruktuře jako celku a právě to byla největší výhoda japonského průmyslu. Mezi lety 1953 a 1965 rostla japonská ekonomika ročně v průměru o 9 %. Sám americký prezident John Fitzgerald Kennedy prohlásil: Cokoliv umíme, umí Japonci lépe.
Euforie 80. let
V 80. letech již tvořilo Japonsko s USA 40 % výkonu světové ekonomiky. Japonský průmysl jel na plné obrátky, jen nadmíru spořivé obyvatelstvo dělalo centrální bance starosti. A byla to také 80. léta, kdy spatřila světlo světa deregulace japonského finančního systému, kdy mohly nově japonské banky třeba vyplácet úroky z vkladů. Dovedete si představit, jaký to mělo ohlas u obyvatel, no prostě do japonských bank nyní začaly téct jeny ve velkém. Přebytek hotovosti pak vedl k tomu, že začalo pozvolna docházet ke zlevňování půjček, které do té doby nebyly u spořivých Japonců příliš oblíbené. Rostoucí ceny aktiv však daly vzniknout mnoha spekulacím. Na ty ale potřebujete peníze, a když je nemáte, musíte si je půjčit, a tak se také rozjela úvěrová spirála.
Ta však postupem času začala celkem logicky dělat starosti centrální bance, horké peníze vyhnaly ceny nemovitosti do závratných výšin. No, posuďte sami, cena jednoho metru čtverečného v Tokiu se vyšplhala na 300 000 USD a hodnota císařského paláce (který však nikdy nebyl určen k prodeji) se odhadovala na výši odpovídající ceně celého státu Kalifornie. A jak přestaly být předražené nemovitosti pro obyčejné obyvatele dostupné, přišel na řadu nový japonský vynález – multigenerační hypotéka se splatností 100 let. Pouze tak bylo možné si ve velkých městech pořídit alespoň nějaké bydlení.
A když se růst ceny nějakého aktiva vymyká kontrole, přijdou na řadu osvědčené prostředky v podobě regulací či daní. Ani v Japonsku tomu nebylo jinak. Přednost dostaly daně, nově byl zisk z prodeje pozemků, který jste prodali do dvou let od jeho koupě, zdaněn 150 %. To znamená, že pokud byste koupili např. pozemek v hodnotě 1 000 000 japonských jenů, a o rok později byste jej prodali za 1 200 000 jenů, vaše daňová povinnost by činila 300 000 jenů. Podobná byla i situace v případě, že byste se k prodeji pozemku rozhodli do pěti let od jeho nabytí. To byste na daních zaplatili 100 % z výnosu. To už se opravdu vyplatilo si počkat pět a více let, kdy už byste z výnosu platili daň ve výši „pouhých“ 50 %.
No zkrátka, všude vládla euforie, a tu bylo potřeba krotit, lépe později nežli vůbec.
Akcie online: pražská burza, zahraniční trhy
Vystřízlivění roku 1991
Bylo jen otázkou času, kdy tato několik desetiletí trvající „párty“ skončí. Nakonec se tak stalo 29. prosince 1989. To dosáhl hlavní japonský akciový index Nikkei 225 své historicky nejvyšší hodnoty, a to 38 957,44 bodů, od té doby to s ním, stejně jako s japonskou ekonomikou, šlo už jen z kopce.
Vývoj indexu Nikei 225 v letech 1988 až 2010
Opravdu těžká rána byla zasazena bankovnímu sektoru, který hrál v japonském hospodářství významnou roli, celkový obsah půjček poskytnutých japonskými bankami se odhadoval na 450 bilionů jenů. Rezervy ke krytí špatných úvěrů pak se svým objemem 3 biliony jenů skutečně budily úsměv na tváři. Japonsku tedy nezbývalo nic jiného než bankovnímu sektoru poskytnout opravdu masivní podporu. Centrální bankéře pak začala opravdu děsit roztáčející se deflační spirála, jen v roce 1991 klesly meziročně ceny aktiv o 4,5 %. Jakékoliv snahy o rozdmýchání inflace, která by donutila obyvatele začít utrácet, však byly liché, Japonsko bylo chyceno v pasti likvidity, kdy na trhu sice bylo obrovské množství peněz, občané i firmy je však neutráceli, šetřili si je na ještě horší časy.
Toto kvantitativní uvolňování, rovněž japonský vynález, již trvá celých dvacet let. Z původního účelu nastartování ekonomického růstu se stala snaha o udržení japonské ekonomiky nad vodou, resp. deflační spirálou, cena, kterou za to Japonsko platí, je však opravdu vysoká. Vždyť již nyní patří Japonsko mezi nejzadluženější země světa, a to není všemu kvantitativnímu uvolňování konec. Čtěte také: Akciové trhy v březnu připomínaly čekárnu u psychiatra
Vyhlídky do budoucna
Dvacet let nepřetržitého boje o holé žití by vyčerpalo každou ekonomiku světa. Nevýhodou té japonské je také to, že domácí poptávka se na hospodářském růstu podílí opravdu marginálním podílem. Životně důležitý je pro Japonsko export. Na globálním trhu se však objevují noví a noví hráči, kteří si chtějí ukousnout z japonského koláče co nejvíce. Příkladem budiž Jižní Korea, která je nyní v oblasti elektronického průmyslu opravdu nepříjemným soupeřem, epizodou samou pro sebe je pak Čína, která již Japonsko vystřídala na pozici druhé největší ekonomiky světa. Žádnou růžovou budoucnost tedy očekávat nelze a renesanci ekonomiky z poválečné doby již vůbec ne.
