Padělal peníze, přišlo se na to až po jeho smrti

Udání o padělání peněz

V roce 1473 zažaloval Jan Malovec z Pacova svého souseda Oldřicha Fifku z Vydří, že na hradě Kámen (nedaleko Pacova, v okrese Pelhřimov) vyrábí falešné peníze. Nepodařilo se mu to však prokázat, a proto se mu musel omluvit.

Ovšem když potom v roce 1886 tehdejší majitel přestavoval zmíněný hrad Kámen, dělníci v zasypaných hradních sklepeních našli nástroje k padělání mincí a kovové pláty, které byly vykrojené na způsob penízů. To znamená, že se na hradě Kámen peníze skutečně padělaly.

Nevybíravý konkurenční boj

Skutečnost, že židovská menšina byla ve středověku a raném novověku při finančních transakcích zjevně zvýhodněna (křesťanství se totiž negativně stavělo k půjčování peněz za úrok), významně přispívala k růstu protižidovských nálad ve společnosti.

Jako příklad těchto nálad mohu uvést pražského kupce Hanuše Falka z Falkenštejna. Ten v roce 1577 obvinil ve svém „stížném listu“ Židy nejenom z požadování vyššího úroku z úvěru, ale rovněž z lichvy a z řady podvodných spekulací a z dalších trestných činů (např. z provádění špionáže pro Turky nebo z jeho rouhání proti křesťanské víře).

Důvodem pro jeho stížnost, nebo spíše pro nenávist byla ovšem skutečnost, že byl jejich méně úspěšným konkurentem. Později (konkrétně v roce 1582) jej totiž vyšetřovala staroměstská městská rada a tehdy vyšlo najevo, že také on půjčuje křesťanům i Židům značné částky (tzv. „na tisíce“).

Před první světovou válkou banky měly otevřeno i 7 dnů v týdnu

Ve druhé polovině 19. století se v bankách pracovalo od 8:30 do 13:00 a od 14:30 do 18:00, samozřejmě s různými časovými přesahy. Prakticky se však obvykle končilo o jednu až dvě hodiny později. Zvláštní poměry panovaly ve venkovských pobočkách bank. Nejnáročnější byla doba tzv. výročních trhů, v jejichž průběhu se v bankách úřadovalo od rána až do noci. Úřadovalo se rovněž celý týden, v neděli a o svátcích byly úřední hodiny pouze zkráceny.

Teprve v období mezi oběma světovými válkami byly v bankách zavedeny sociální výhody včetně sobotního a svátečního pracovního klidu a pravidelných dovolených. Dovolené dříve také neexistovaly a udělovány byly až po několika odpracovaných letech, např. při mimořádných rodinných tragédiích.

Banky ve druhé polovině 19. století rovněž nevyužívaly tzv. služební pragmatiku, neboli přesné stanovení povinností, práv a postupů zaměstnanců. Bankovní úředníci byli tudíž ohrožováni nejrůznějšími restrikcemi a jejich platový postup v podstatě závisel na vedení instituce.

Na začátku 20. století musely uplynout čtyři roky, než se z praktikanta s ročním služným 600 korun stal „plnohodnotný bankovní úředník“ s ročním služným 1200 korun. Další zvyšování příjmů bylo nepravidelné a nerovnoměrné. V mnoha případech místo zvyšování služného úředníci dostávali „osobní příplatky“, které se ovšem nezapočítávaly do penzí a odměn (neboli renumerací). Na uspokojivé úrovni nebylo ani zdravotní pojištění, na poměrně solidní úrovni však fungovaly penzijní fondy bank.

K jistému sjednocení bankovního úřednictva došlo až po vzniku Československa, kdy vzniklo „Sdružení bankovního úřednictva“ – tomu se podařilo uzavřít se Svazem československých bank (dne 22. listopadu 1918) první kolektivní smlouvu.