Hlavní navigace

Padělal peníze, přišlo se na to až po jeho smrti

Autor: Depositphotos
Zbyněk Kalabis

Banky a jejich úředníci měli a mají vlivy na nejrůznější sféry života. Seznámíme se s některými aspekty „všednodenního“ života bankovních úředníků a také se dvěma „finančními“ spory.

Doba čtení: 4 minuty

Udání o padělání peněz

V roce 1473 zažaloval Jan Malovec z Pacova svého souseda Oldřicha Fifku z Vydří, že na hradě Kámen (nedaleko Pacova, v okrese Pelhřimov) vyrábí falešné peníze. Nepodařilo se mu to však prokázat, a proto se mu musel omluvit.

Ovšem když potom v roce 1886 tehdejší majitel přestavoval zmíněný hrad Kámen, dělníci v zasypaných hradních sklepeních našli nástroje k padělání mincí a kovové pláty, které byly vykrojené na způsob penízů. To znamená, že se na hradě Kámen peníze skutečně padělaly.

Nevybíravý konkurenční boj

Skutečnost, že židovská menšina byla ve středověku a raném novověku při finančních transakcích zjevně zvýhodněna (křesťanství se totiž negativně stavělo k půjčování peněz za úrok), významně přispívala k růstu protižidovských nálad ve společnosti.

Jako příklad těchto nálad mohu uvést pražského kupce Hanuše Falka z Falkenštejna. Ten v roce 1577 obvinil ve svém „stížném listu“ Židy nejenom z požadování vyššího úroku z úvěru, ale rovněž z lichvy a z řady podvodných spekulací a z dalších trestných činů (např. z provádění špionáže pro Turky nebo z jeho rouhání proti křesťanské víře).

Důvodem pro jeho stížnost, nebo spíše pro nenávist byla ovšem skutečnost, že byl jejich méně úspěšným konkurentem. Později (konkrétně v roce 1582) jej totiž vyšetřovala staroměstská městská rada a tehdy vyšlo najevo, že také on půjčuje křesťanům i Židům značné částky (tzv. „na tisíce“).

Před první světovou válkou banky měly otevřeno i 7 dnů v týdnu

Ve druhé polovině 19. století se v bankách pracovalo od 8:30 do 13:00 a od 14:30 do 18:00, samozřejmě s různými časovými přesahy. Prakticky se však obvykle končilo o jednu až dvě hodiny později. Zvláštní poměry panovaly ve venkovských pobočkách bank. Nejnáročnější byla doba tzv. výročních trhů, v jejichž průběhu se v bankách úřadovalo od rána až do noci. Úřadovalo se rovněž celý týden, v neděli a o svátcích byly úřední hodiny pouze zkráceny.

Teprve v období mezi oběma světovými válkami byly v bankách zavedeny sociální výhody včetně sobotního a svátečního pracovního klidu a pravidelných dovolených. Dovolené dříve také neexistovaly a udělovány byly až po několika odpracovaných letech, např. při mimořádných rodinných tragédiích.

Banky ve druhé polovině 19. století rovněž nevyužívaly tzv. služební pragmatiku, neboli přesné stanovení povinností, práv a postupů zaměstnanců. Bankovní úředníci byli tudíž ohrožováni nejrůznějšími restrikcemi a jejich platový postup v podstatě závisel na vedení instituce.

Na začátku 20. století musely uplynout čtyři roky, než se z praktikanta s ročním služným 600 korun stal „plnohodnotný bankovní úředník“ s ročním služným 1200 korun. Další zvyšování příjmů bylo nepravidelné a nerovnoměrné. V mnoha případech místo zvyšování služného úředníci dostávali „osobní příplatky“, které se ovšem nezapočítávaly do penzí a odměn (neboli renumerací). Na uspokojivé úrovni nebylo ani zdravotní pojištění, na poměrně solidní úrovni však fungovaly penzijní fondy bank.

K jistému sjednocení bankovního úřednictva došlo až po vzniku Československa, kdy vzniklo „Sdružení bankovního úřednictva“ – tomu se podařilo uzavřít se Svazem československých bank (dne 22. listopadu 1918) první kolektivní smlouvu.

Také v bankách se (občas) stávkuje

Někteří z čtenářů si jistě ještě pamatují na Živnostenskou banku. Tato banka byla mezi oběma světovými válkami nejvýznamnější československou obchodní bankou. V této době stál v jejím čele JUDr. Jaroslav Preiss. První vlna zaměstnaneckých požadavků se bankou přehnala již v průběhu roku 1919, avšak požadavky úřednictva byly v podstatě vyřešeny klidnou dohodou.

Stávka úředníků v Živnostenské bance začala 23. června 1921 a trvala dlouhých pět týdnů – nezúčastnili se jí ovšem prokuristé a ředitelští náměstci. Hlavním požadavkem stávkujících bylo spolurozhodovat s vedením o personálních i o organizačních záležitostech banky. Zvláště agilní byli nově přijatí mladí úředníci, kteří se dokonce dopouštěli násilností nebo hrubě uráželi vedoucí představitele banky.

Vedení Živnostenské banky se ovšem naprosto správně rozhodlo tomuto tlaku nepodvolit, a proto stávka skončila naprostým krachem. V jejím důsledku bylo propuštěno 223 z 2405 úředníků (většina z nich však byla postupně přijata zpět). Celá doba stávky byla stávkujícím započítána do jejich dovolené. Zároveň byla všem úředníkům stanovena povinnost pracovat zdarma minimálně tři hodiny denně, a to tak dlouho, dokud nebude dohnána veškerá zmeškaná práce. Platy byly bankovním úředníkům zvyšovány až za několik let.

diners_2.3.

Tvrdý (možná i nelítostný) postup managementu Živnostenské banky v této záležitosti považuji za naprosto oprávněný. Přinesl totiž svoje ovoce – dokonce i v době velké hospodářské krize bylo úřednictvo banky k vedení až úzkostlivě loajální.

Na závěr ještě jeden smutný osud bankovního úředníka. Je velká škoda, že dnes už nikomu nic neříká jméno Otakara Kampera, pracovníka Hypoteční banky, který veškerý svůj volný čas věnoval studiu italských libret tzv. singspielů z 18. století. Po německé okupaci Československa byl dne 30. června 1942 nacisty popraven ve věku 60 let.

Našli jste v článku chybu?