Apartheid, čili rasová segregace, oddělování etnik například v přístupu ke školství či službám, se v našich zeměpisných končinách nikdy neuplatňoval, na rozdíl třeba od USA či Jihoafrické republiky. Řekněme, že nápisy jako „Only for white“, čili „Jen pro bílé“ na dveřích obchodu nebo autobusu byly možné v USA oficiálně zhruba do roku 1954 a v JAR dokonce až do roku 1991. Nejde nám o nějaká přesná data, teorie a praxe se ostatně vždy poněkud liší, ale zhruba k daným letopočtům můžeme datovat zrušení rasové segregace ve zmíněných státech.
Autor sám se v České republice naopak setkal s nápisy „Black and white“, tedy „Pro černé i bílé“, když takhle nadneseně jeden bar v okrajové části Prahy ve čtvrti, kde je relativně vyšší zastoupení romské komunity, lákal k napití a zábavě jak Romy (Cikány), tak i ostatní národnosti, respektive majoritní českou většinu, prostě hosty nerozlišoval podle barvy jejich pleti.
Autor článku dodává, že nepovažuje slovo Cikán za hanlivé, je to ostatně tradiční a před dobou tzv. korektní běžně používané označení jedné národnostní menšiny. Copak je něco hanlivého na cikánské pečeni, cikánské omáčce, cikánském baronovi atp.? Nicméně dále se většinou přidržíme progresivního termínu „Rom“.
Šesti Romům se nelíbí dva rozdílné vzdělávací programy vyučované v rozdílných budovách téže školy
Nicméně šest, ať již současných, nebo bývalých, žáků základní školy žaluje školu a jejího zřizovatele, a to Statutární město Ostravu, o odškodnění za diskriminaci, resp. rasovou segregaci. V anonymizované podobě soudních rozhodnutí, kde jsou utajena jména a věk žalujících, není možné poznat, zda jde o současné, nebo bývalé žáky.
Nechtějí zase až tak moc peněz, každý ze žalobců žádá vyplacení 75 000 Kč a samozřejmě náhradu nákladů řízení. Peněz se žalobci domáhají coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena diskriminačním jednáním spočívajícím v jejich segregaci při vzdělávání na základní škole, a to z důvodu jejich etnického původu.
Ať už se žalobci hlásí k jakékoliv národnosti (mnoho Romů při sčítání lidu a jiných oficialitách uvádí národnost českou, popřípadě slovenskou), přímo soud dospěl k závěru, že všechny žalobce lze považovat za příslušníky romského etnika. Ani okresní soud (soud prvního stupně), ani krajský soud však žalobcům nevyhověl.
Ovšem Nejvyšší soud rozsudky obou nižších soudů zrušil (svým rozsudkem spis. zn. 25 Cdo 473/2021, ze dne 5. května 2022), takže je tu stále šance na odškodnění pro žalobce, romské žáky.
V čem se lišily výukové programy?
Romské děti navštěvovaly základní školu, kterou zřídil městský obvod coby spádovou školu. K výuce byli žáci přijati na základě písemných přihlášek podaných jejich zákonnými zástupci, a to po absolvování zápisu do první třídy.
Existovaly však dva rozdílné výukové programy. Podrobnosti si v případě zájmu můžete vyhledat přímo v textu soudního rozhodnutí. Druhý program se pochopitelně lišil v tom, že byl náročnější, měl úspěšným žákům přinést vyšší znalosti a schopnosti, třeba jazykové nebo v oblasti informačních a komunikačních technologií, jinak řečeno v počítačové (IT) gramotnosti.
Výuka v jednom programu probíhala v jedné budově a výuka druhého programu ve druhé budově školy. V každém programu byly používány jiné učebnice od jiných vydavatelů, avšak byly uplatňovány stejné principy výuky a též po obsahové stránce byly tyto programy stejné. Škola umožňovala, aby žák studující v jedné budově byl přeřazen ke studiu do druhé budovy a naopak, tudíž přestup mezi školními vzdělávacími plány.
O tom, co se bude dítě učit, však rozhodovali rodiče, ne škola
Soudy ovšem zjistily, že ani jeden ze žalobců neprojevil v průběhu vzdělávání v dané základní škole zájem o přestup do vzdělávacího programu náročnějšího a „lepšího“. Soudy tedy vyhodnotily, že žalobci nikterak neprokázali svá tvrzení, že projevili zájem o přestup do onoho náročnějšího a „lepšího“ vzdělávacího programu.
Žalobci soudu neprokázali, že snad kdy absolvovali příslušný test v souvislosti s deklarovaným zájmem o přestup ke vzdělávání do jiné budovy a s jakým výsledkem. Ani neuvedli, jak snad měli být zhodnocením testu, který neabsolvovali, diskriminováni.
Soud prvního stupně proto uzavřel, že tři ze šesti žalobců nemohli být diskriminování, neboť v době otevření nového školního vzdělávacího programu, onoho náročnějšího a „lepšího programu“, navštěvovali vyšší ročník než první třídu, během níž se přestup předpokládal. A tak nemohli nikam přestoupit.
Teoretická možnost přestupu existovala u dalších tří žalobců, ti už faktickou možnost měli, ale nikdy o přestup nepožádali. Soudy tedy zhodnotily, že přijetí dětí ke vzdělání v budově určené pro onen méně náročný program bylo tedy výlučně důsledkem rozhodnutí rodičů nezletilých dětí.
Ani škola, ani její zřizovatel, město, rozhodnutí rodičů neovlivňovali. Rodiče ani děti nebyli k danému výběru nijak nuceni. Nikdo netvrdil a neprokázal, že měl zájem studovat v onom náročnějším a „lepším“ programu. Soudy proto uzavřely, že nedošlo ani k přímé, ani nepřímé diskriminaci ve smyslu antidiskriminačního zákona.
Město nestanovilo školské obvody (spádové oblasti a spádové školy) na základě etnického klíče. Ani škola, do které žáci spádově patřily, rovněž žáky do jednotlivých budov podle etnicity žáků nerozdělovala. Drtivá většina romských dětí šla do méně náročného vzdělávacího programu, přesto však i v náročnějším jsou romské děti.
Úspěch s žalobou až u Nejvyššího soudu
Žalobě nevyhovující verdikty nižších soudů se podařilo žalobcům (romským žákům) zvrátit dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR, který zrušil svým rozsudkem rozhodnutí obou nižších soudů.
Jedním z argumentů dovolání bylo, že žalobci v rozporu se zásadami rovného zacházení byli vzděláváni v zařízení, které navštěvovali takřka výlučně žáci romské etnické příslušnosti, přičemž etnické složení obyvatelstva spádového obvodu školy (příslušného městského obvodu) takové rozložení neodůvodňuje; romská populace tvoří v místě cca 12 % obyvatelstva.
Přitom ale žáci vzdělávaní v budově provozující onen méně náročný vzdělávací program byli v době průzkumu ze 100 % Romové a ze žáků vzdělávaných ve druhé budově (s oním náročnějším a „lepším“ programem) bylo jen 1 % Romů.
Rasová segregace jako nepřípustná forma diskriminačního zacházení
Antidiskriminační zákon definuje lecjaký pojem. Ovšem v poměrech České republiky není pojem segregace výslovně upraven v žádném právním předpisu, přinejmenším ne v právním předpisu vnitrostátního původu. Proč?
Nejspíš proto, že nikdo zatím takovou právní definici v ČR nepostrádal. I proto jsme uvedli v úvodu, že Česká republika není Spojenými státy americkými ani Jihoafrickou republikou.
Nicméně, jak s povděkem přijal Nejvyšší soud, již odvolací soud v daném případě zhodnotil, že segregační zacházení z důvodu rasy či etnického původu je právně nepřípustné, a to zejména tehdy, jedná-li se o porušení práva na rovné zacházení (porušení rovnosti v důstojnosti a v právech), resp. je-li segregace důsledkem diskriminace, ať už přímé, či nepřímé, a to také v souvislosti s realizací základního práva na vzdělání.
Jak definovat rasovou segregaci, což zatím nebylo potřeba
Co se týče pojmu segregace, a rasové segregace zvláště, podal soud definici v tom smyslu, že segregace je „zvláštní formou diskriminace spočívající v systematickém oddělování příslušníků a příslušnic určité skupiny ohraničené zakázaným diskriminačním důvodem, a to i při absenci pojmu segregace coby zákonem výslovně uznané formy diskriminace“.
Dále soud doplnil, že „segregace brání integraci menšin a posiluje stereotypy a rasismus, že sama o sobě působí újmu, neboť ochuzuje oběť o výhody začlenění do společnosti a společné interakce s příslušníky dalších skupin a prohlubuje i sociokulturní znevýhodnění“.
Lze tedy shrnout, a to považuje NS ČR za jádro definice, že oddělení či oddělování příslušníků určité skupiny charakterizované rasovými či etnickými hledisky je nepřípustnou segregací, a to i tehdy, není-li odůvodněno ani motivováno rasovými hledisky, pokud faktický výsledek takového zacházení není podložen legitimním cílem, a sleduje-li legitimní cíl, nejsou prostředky k jeho dosažení vhodné a nezbytné, případně i takovými jsou, ale nepřiměřeně zasahují oprávněné zájmy znevýhodněných (segregovaných) osob.
Klíčové argumenty pro možnost odškodnění rasové segregace v českém školství
Nejvyšší soud vyložil, že méně příznivé zacházení v případě rasové segregace představuje již samotné separování příslušníků dotčené rasové či etnické menšiny, a není tedy nutné, aby byly kumulativně přítomny horší hmotné či nehmotné podmínky pro segregovanou skupinu. V případě segregace při poskytování vzdělávání tedy horší vzdělávací příležitosti či méně příznivé materiální a jiné vybavení příslušného školského zařízení.
V souvislosti s namítanou segregací při poskytování vzdělávání musí žalující, který se domáhá ochrany, či odškodnění, nebo obojího, tvrdit, že v určitém období a na určitém místě docházelo ke zřetelně převažujícímu zastoupení žáků dotčené rasové či etnické skupiny a toto tvrzení musí prokázat, přičemž se tak zpravidla děje prostřednictvím oficiálních či neoficiálních, ale věrohodných, statistických údajů.
Jak mají soudy rozhodnout?
Nejvyšší soud, i když zkritizoval rozhodnutí nižších soudů, jim však nijak nepředepsal, jak mají rozhodnout, nepředjímá tedy výsledek soudního řízení. Nicméně hodnocení případu nižšími soudy musí vycházet z Nejvyšším soudem uvedených východisek. Musí se řídit principy antidiskriminačního zákona.
Nejvyšší soud zhodnotil zamítavá rozhodnutí nižších soudů jako poměrně kusá, neúplná, protože se nesoustředila na ty stránky případu, které jsou pro konečné rozhodnutí ve věci klíčové.
ČLÁNKY DO MAILU