Vyrostl jsem v konzervativním bankovním prostředí, a mnoho let prožil v Londýně, kde než jsem sám začal pracovat, jsem jako dítě, a to bylo v 70. letech, často v bance navštěvoval svého otce. Je pravda, že londýnská City v 70. letech uzavírala jednu svoji epochu, a to epochu bankovních úředníků s buřinkami (proužkové obleky a košile a naleštěné lakýrky patří k „City-bontonu“ dodnes). Už tehdy mi to připadalo jako anachronismus, ale nějak to k té „ponuré“ atmosféře tzv. „čtvereční míle“ patřilo.
V 80. letech, když už jsem byl o něco starší (studoval jsem na vysoké škole), mě otec pozval na oběd do prestižního Overseas Bankers Clubu nacházejícího se v samém centru City. Ovšem nějak se zapomněl zmínit, že si mám vzít oblek. On to bral jako samozřejmost. To, co jsem si od něj musel vyslechnout, že jsem měl jen kravatu a kožené sako, a nikoliv oblek, bych nikomu moc nepřál.
Když jsem sám v 90. letech pracoval pro londýnskou pobočku největší japonské banky Mitsubishi Bank, kde se pracuje stylem velkých „open-space“ kanceláří, nebo-li tzv. halovým stylem, kde na jednom patře je až 300 lidí včetně vedení, ale teplota je pochopitelně nastavená na jednotnou teplotu (a jak známo, Angličané i Japonci jsou dosti otužilí), tak mi tam zvláště v létě, kdy klimatizace byla nastavena na minimální teplotu, byla dost zima. Tudíž jsem si na sebe vzal pull-over (svetr bez rukávů). Zavolal si mě můj tehdejší šéf, což byl Angličan aristokratického původu, a řekl mi, že pull-overy nosí v bance jen messenger, nebo-li ten, kdo roznáší poštu, a že úředníci mají buď jen košile, nebo jsou v saku a nebo, že nosí značkové svetry na knoflíky. A můžete mi věřit, že pull-over jsem od té doby na sebe nevzal ani doma.
90. léta nejen v bankovnictví, ale i celkově, byla poznamenána výrazně uvolněným trendem v oblékání. Bylo to dáno zvláště boomem investic do internetových firem, kdy jejich majitelé, především „mládenci“ mezi dvacátým a třicátým rokem, chodili do bank v tričkách a džínsech. Aby nebyli „stresováni“, že jejich partnerem je člověk v obleku, dala vedení bank „tichý“ souhlas s tím, aby se jejich zaměstnanci oblékali podobně – tzv. casual wear. Bohužel, trochu se to vymklo kontrole, a internetové společnosti už nejsou „in“ a navíc stály mnoho bank hodně peněz, proto jsem si zájmem asi před měsícem přečetl následující:
David Hitchcock, jeden ze šéfů firmy JP Morgan pokáral v třístránkovém dopise zaměstnance firmy za to, že nemají
za všech okolností profesionální vzhled, a nařídil, aby vylepšili svůj zevnějšek.Uvolnění pravidel oblékání mnohdy vedlo ke kolapsu oblékání. Oholená tvář, naleštěné boty a dobrý vzhled přispívají k profesionálnímu tónu. Napařovací žehličku najdete v každém obchodě s domácími potřebami. Snažte se polepšit.V dopise dále zakazuje používání gameboyů a kapesních počítačů na jednáních a nařizuje bankéřům, aby sidělali poznámky rukou.
Myslím si, že je to po dlouhé době jeden ze signálů, který by se měl uplatnit v brzké době i u nás. A já se ptám: Jak se s tím vedení našich bank ztotožní? Vážené dámy a pánové v managementech, není již na čase?