Hlavní navigace

O dědictví můžete přijít, i když se neprokázal důvod vydědění

26. 3. 2020
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

 Autor: Depositphotos
Nová pravidla pro dědění umožňují soupeřícím dědicům zbavit konkurenta nároku na majetek i z jiných důvodů, než které vyčítal dědici samotný zesnulý.

Ono se sice řekne: Cti otce i matku svou, jenže žijeme v době složitější než kdy jindy, a to i pokud jde o mezilidské vztahy, včetně těch rodinných, a tak by to chtělo dodat též: Starej se a pečuj o dítě své. Mnohdy za narušené vazby mezi rodiči a dětmi či dalšími potomky nemohou jen nezdárné děti. To si dovoluji předeslat pro ty, kdož by chtěli na věc pohlížet jednostranně a odbýt ji třeba paušálním konstatováním, že si prostě nezvedení potomci nejspíš vydědění, tedy to, aby se netěšili z dědictví po rodičích nebo prarodičích, zaslouží – a basta. Ne vždy tomu tak musí být. Mnozí rodiče se vyhýbají vyživovací povinnosti, po rozvodu ztratí o dítě zájem, někteří muži o dítě neprojeví zájem, ani když se dítě narodí. Abychom byli spravedliví – i některé ženy dítě odloží…

Někteří rodiče zase brání dětem ve styku s prarodiči atp. I v dospělosti se zúčastnění nemusejí stýkat a pomáhat si nikoliv pro nezájem dětí, ale pro nezájem rodičů nebo prarodičů. O tom, jak řešit takové případy, kdy se nikoliv idylické vztahy projeví v dědických nárocích, jsme vás už informovali. Dalšími svéráznými okolnostmi dědického případu jsme se zabývali také v dalším článku

Dědeček vydědil vnuka pro nezájem

Dva vnuky dědeček vydědil. Zesnulý po sobě zanechal listinu o vydědění sepsanou dne 31. 8. 2012 formou notářského zápisu, kterou vydědil vnuky i jejich potomky, neboť více než pět let ho nenavštěvují, nepíší, netelefonují, neposílají dárky k svátkům, narozeninám a k jiným obdobným příležitostem. Tuto listinu vnuci v dědickém řízení neuznali s tím, že byli vyděděni neprávem. A tak došlo ke sporu o platnosti vydědění. Jeden z vnuků to vzdal, žalobu nepodal, ale druhý se vydědění aktivně bránil soudní cestou. Ve vleklém sporu projednávaném opakovaně jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím bylo rozhodnuto, že žalující vnuk je dědicem, byl tedy ve sporu úspěšný.

V dosavadním soudním řízení totiž nebylo prokázáno, že by zůstavitel (dědeček) stál o kontakt s vnukem. (A navíc jej údajně sám vyzval, ať se již neozývá.) Z tohoto důvodu nebyl naplněn důvod vydědění uvedený zůstavitelem, rozhodl soud prvního stupně. Jelikož žalobce-vnuk ani zůstavitel-dědeček od r. 2007 neprojevovali zájem o vzájemný kontakt (ve standardu běžném mezi prarodičem a vnukem), odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil. Jenže jiný dědic, kterému tak mělo připadnout více majetku a kterého vnuk žaloval, si podal dovolání k Nejvyššímu soudu a ten zrušil jak rozsudek soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího. Bitva o dědictví má tedy pokračování.

Když potomek neprojevuje zájem

Otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl.

Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. V řízení bylo prokázáno, že se zůstavitel-dědeček se žalobcem-vnukem nestýkal již od roku 2007 a že zůstavitel následně neprojevil žádný zájem o další setkání či komunikaci. Takže potud Nejvyšší soud rozhodnutí nižší soudů akceptoval, neboť je zjevné, že vztah, který mezi sebou zůstavitel (dědeček) se žalobcem (vnukem) měli, byl oběma lhostejný a ani neprojevili snahu o vzájemné udržování (navázání) běžného příbuzenského vztahu mezi prarodičem a vnukem. 

Mohou být prokázány i důvody neuvedené – nenapsané

Jenže oproti právní úpravě vydědění ve zrušeném občanském zákoníku (obč. zák.) je nyní podle platného a účinného občanského zákoníku nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele. Tento závěr přitom lze, což určil Nejvyšší soud ČR v rozsudku (spis. zn. 24 Cdo 1777/2019 ze dne 27. 9. 2019), dovodit (i přesto, že tak není výslovně uvedeno v zákoně) z ustanovení upravujících institut vydědění (§ 1646 až § 1649 o.z., případně. § 1651 odst. 2 o. z. týkajícího se tzv. vydědění mlčky) a dále též i z důvodové zprávy k tomuto zákonu.

S tímto přístupem a výkladem Nejvyššího soudu se nemohu plně ztotožnit – domnívám se, že jde nad rámec zákona – ostatně sám Nejvyšší soud říká, že to není uvedeno v zákoně. Ačkoliv skutečně nelze přehlédnout § 1651 odst. 2 OZ o tzv. vydědění mlčky, který říká, že dopustil-li se ten, kdo byl opominut (tedy tzv. neopomenutelný dědic, jímž jsou děti zůstavitele, a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci, kteří musejí zásadně dostat z dědictví aspoň základní minimální díl, pakliže právě nebyli vyděděni) nikoli omylem, něčeho, co naplňuje zákonný důvod vydědění, hledí se na toto opominutí jako na vydědění učiněné mlčky a po právu. Důvody k vydědění podle dřívějšího občanského zákoníku a současného o. z. jsme si porovnávali v tomto článku.

Nenabádá zákon ke zbytečným sporům?

Z těchto důvodů je proto možné, dodává Nejvyšší soud ČR v rozsudku (spis. zn. 24 Cdo 1777/2019, ze dne 27. 9. 2019), vyslovil-li zůstavitel – jako tomu bylo právě v projednávané věci, sporu vnuka o dědictví – jen některý z důvodů vydědění (nepominutelný dědic o něj neprojevoval opravdový zájem, který by projevovat měl), v dědickém sporu prokázat vůči takovému dědici i jiný zákonný důvod vydědění (např. že zůstaviteli neposkytl potřebnou pomoc v nouzi anebo vedl nezřízený život).

Podle předchozí právní úpravy (obč. zák.) takový postup možný nebyl, a pokud byl nepominutelný dědic úspěšný ve své obraně a podařilo se mu vyvrátit existenci toho zákonného důvodu vydědění, jež zůstavitel uvedl v prohlášení o vydědění, nebyl vyděděn, i když by vůči němu bylo možné prokázat existenci i jiného zákonného důvodu vydědění.

Domnívám se, že nový občanský zákoník tak vlastně zbytečně nepřímo nabádá ke sporům o dědictví (k pokusům jít nad rámec vlastního vydědění), když důvody k vydědění budou tvrdit a prokazovat soupeřící dědici, namísto toho, aby byly uvedeny v listině o vydědění. 

A proto také v dané věci, kterou projednával NS (pod spis. zn. 24 Cdo 1777/2019), budou soudy posuzovat znovu, zda nebyl dán další důvod k vydědění, a to „neposkytnutí potřebné péče zemřelému v době jeho stáří a nemoci“. To zprvu soudy neučinily, protože měly za to – což bych měl za to, přiznávám, že (nesprávně) též, kdybych byl na místě soudců nižších soudů – že takové záležitosti „jsou nad rámec rozhodných skutečností“, přičemž odvolací soud k tomu ještě uvedl, že „je třeba zásadně respektovat autonomii vůle zůstavitele, který takové důvody vydědění neuvedl“.

Autor článku

Nenadávejte právníkům, zákony netvoří zdaleka jen oni. Oni je pak jen zašmodrchávají ve prospěch svých klientů, třeba zrovna vás. Budu se však snažit vám je vysvětlovat.