Deflace je dnes mnohými ekonomy vydávána za pohromu a synonymum ekonomické recese. Česká národní banka si na každý rok stanovuje přímo „inflační cíl“, který nemá hodnotu 0 %. Mezinárodní měnový fond radí, aby vlády letos přímo zvyšovaly inflaci, a tak „rozhýbaly ekonomiku“. Všechny tyto měnové politiky jsou z řady důvodů pochybné podle zdravého rozumu; podle rakouské ekonomické školy jsou pak pochybné zásadně. Více: Na státní dluh každý přispívá dvacetikorunou denně.
V následujícím textu budeme vycházet především z nedávno vydané knihy amerického historika Thomase E. Woodse jr. Jeho kniha Krach: Příčiny krize a nápravná opatření, která ji jen zhoršují analyzuje příčiny nedávné realitní bubliny v USA, která nakonec přerostla v celosvětovou finanční krizi. Woods ve svém ekonomickém rozboru vychází hlavně z Hayeka a von Misese rovnou říká, že pokud chceme zabránit opakování takové události, měli bychom dělat opak toho, co hlásá Paul Krugman nebo New York Times, opak toho, co prováděl americký FED, co dělala i dělá Bushova i Obamova administrativa.
Nyní tedy k samotné deflaci a inflaci. Původně se tyto ukazatele nevztahovaly k pohybům cen, ale množství oběživa, oba tyto faktory jsou ale samozřejmě propojené – když centrální banka napumpuje do ekonomiky nově potištěné papírky, přirozeně to vede k tomu, že za zboží bude po čase vyžadováno větší množství těchto papírků.
Argumenty zdravého rozumu
Začněme s argumenty proti inflaci podle zdravého rozumu. Inflace je zhoubná tak říkajíc z morálního důvodu, protože lidi de facto okrádá o úspory, demotivuje od spoření a odkládání spotřeby, tedy od zodpovědného chování. Viděli jsme naopak, kam vedl „ekonomický boom“ založený na úvěrech, například na tom, že hypotéky si brali lidé, kteří je nikdy nemohli splatit.
S inflací je samozřejmě spojená celá řada dalších fíglů: vezměte si třeba, že vyšší inflace znamená, že vám banka na termínovaném účtu dá vyšší úrok, který by to měl nějak srovnat – z vyššího úroku ovšem zaplatíte vyšší daň. Pokud je nadto celková daňová sazba nastavena progresivně, inflace bude znamenat i to, že se čím dál větší podíl příjmů bude přesouvat do vyšší sazby. Politici tak vyberou více peněz, aniž budou muset (viditelně) sáhnout přece jen k nepopulárnímu zvyšování daní. Tolik tedy k argumentům zdravého rozumu.
Inflace jako bublina a příčina krize
K tomu by ale mohli ekonomové namítnout, a také tak činí, že inflace vyvolává větší spotřebitelskou poptávku a tím nějak celkově „rozproudí“ ekonomiku. Pokud se více kupuje, také se více musí vyrábět, klesá tedy nezaměstnanost atd. Tímto způsobem ovšem dochází mnohem spíše k bublině než k ekonomickému růstu založenému na zdravých základech. Inflace tak nakonec vyvolá další krizi, kterou však politici nepřipíší svému selhání, ale naopak selhání trhu. Šéf Fedu Alan Greenspan chtěl (po krachu internetového trhu na přelomu tisíciletí) prostřednictvím série několika snížení sazeb za sebou znovu nastartovat ekonomiku. … Aby tohoto cíle dosáhl, musel Fed zvyšovat peněžní zásobu do té doby nevídaným tempem – mezi léty 2000 a 2007 vytvořil více nových peněz než za celou předchozí historii země,
uvádí Woods. Tyto peníze se pak – se známým výsledkem – přelily především do realitního trhu.
Zmrzlá ekonomika
Propagátoři inflace ale tvrdí, že pumpovat peníze do ekonomiky je stejně do určité míry nutné, byť obvykle připouštějí, že je to nutno činit s mírou. Představme si, říkají, že by to centrální banka nečinila. Protože po většinu času ekonomika roste, přibývá v ní objem zboží. Pokud by množství peněz obíhajících ekonomikou bylo konstantní, výsledkem by byl pokles cen – říkejme tomu deflace, i když je zde určitá terminologická nejasnost. Kritici deflace teď pozdvihnou prst a řeknou: máte-li důvod očekávat, že ceny poklesnou, nebude si nic kupovat teď, ale raději počkáte. Zamrzne poptávka, zamrzne i půjčování a investice, protože nejlepší bude nechat si hotovost v polštáři. Zamrzne celá ekonomika. Více: Velká deprese: Co zaznamenali čeští kronikáři?
Tenhle argument ale obstojí jen těžko. Vezměte si situaci v sektorech, kde kvůli technologickému pokroku reálně dochází k poklesu cen i přesto, že celkové ekonomické prostředí je inflační. Ve světě ICT a spotřební elektroniky jdou ceny (za srovnatelný výpočetní výkon, za srovnatelně chytrý mobilní telefon, ale i za srovnatelnou pračku) stabilně dolů, to ale neznamená, že by tato skutečnost zlikvidovala poptávku. Celému sektoru se naopak v porovnání se zbytkem ekonomiky daří velice dobře. Řadu věcí potřebujete už teď, ne za rok a už vůbec ne za 100 let, i kdyby pak měly být zadarmo.
Představme si třeba, že by cena piva odteď klesala o 5 % ročně. Opravdu kvůli tomu omezíte zítra svoji spotřebu a budete čekat, až bude pivo levnější? Velmi, velmi těžko… A totéž v nějaké míře platí i pro statky dlouhodobější potřeby, dům primárně lidé nekupují proto, aby kalkulovali s vývojem jeho ceny, ale aby měli kde bydlet.
Woods k citované knize doslova v této souvislosti píše: To je mimochodem také důvod, proč byla Amerika 19. století svědkem tak dramatického zvýšení životní úrovně – relativně konstantní peněžní zásoba ve spojení s neustále rostoucí zásobou spotřebního zboží znamená klesající ceny, takže si lidé mohli kupovat stále více věcí za stále méně peněz. Snad příliš dávná historie a měli bychom sáhnout po modernějším příkladu? Tedy na jiném místě: Čína zažila růstovou deflaci poměrně nedávno: v letech 1998–2001 klesal index spotřebitelských cen tempem 0,8 až 3 procenta, přičemž HDP rostlo průměrným tempem 7,6 procenta.
Když znehodnocovat, tak neprůhledně
Historicky je deflace spojována s ekonomickou krizí v důsledku toho, že v době Velké hospodářské krize ve 30. letech došlo skutečně k souběhu obou těchto jevů. Roku 2004 vyšla v květnovém čísle odborného časopisu American Economic Review empirická studie deflačních epizod v 17 vybraných státech za posledních sto let. Když autoři vyloučili Velkou hospodářskou krizi, zjistili, že v 90 procentech deflačních případů nedošlo k žádné ekonomické depresi,
píše Woods. Souběh recese a deflace je tedy jen náhodný, nikoliv kauzální. Více: Den, kdy se peníze staly bezcennými
Samozřejmě těžko předpokládat, že politici a centrální banky inflaci vytvářet přestanou, protože jde o jev vyskytující se po celé dějiny. Proti inflaci nebyly zcela odolné ani systémy, v nichž byly peníze kryty nějakou komoditou, nebo touto komoditou přímo byly. Oslňující válečná kořist mohla srazit cenu zlata, nehledě k tomu, že se neustále těžilo zlato nové. Nicméně zvyšovat množství zlatého oběživa v ekonomice je poměrně nesnadné, protože zlata je celkově málo – v tom je právě jeho největší výhoda.
Vládcové proto už kdysi dávno začali problém řešit tím, že zlaté mince znehodnocovali přidáním levnějšího kovu. Pro určitou chvíli měli k dispozici více peněz a mohli zaplatit ještě ve starých cenách; teprve po nějakém čase informace probublala ekonomikou a ceny stouply. Ze zdražení pak vždy šlo populisticky obvinit spekulanty, bankéře, obchodníky, kapitalisty…, začít prosazovat jejich vyšší zdanění či rovnou zabavené majetku, další regulace nebo přerozdělování, které v konečném důsledku moc politiků nad zbytkem společnosti ještě zvýšily.
Svět papírových peněz nekrytých zlatem umožňuje všechny tyhle kejkle provádět mnohem efektivněji a prakticky neprůhledně. Znehodnocení mince si někdo mohl všimnout a porovnat si s penězi zakopanými na zahradě, nové potištěné papírky jsou ovšem stále stejné. Jako reakci na krizi přitom tisk peněz samozřejmě dále pokračuje, jen ve druhé polovině roku 2008 se bilance FEDu zvětšila z 900 miliard na 2,2 bilionu dolarů. Více: Jsou ještě peníze kryté zlatem?
Má-li být něco regulováno, pak jedině pravomoc centrální banky tisknout peníze podle libosti,
shrnuje svůj pohled Woods.
