Každý český občan, včetně nemluvňat, musí v průměru každý rok přispět na úroky z českého státního dluhu sedm tisíc korun. Jako by někdo každý den z peněženky občana vytáhl dvacet korun, které skončí na účtu držitele státního dluhopisu. Jiří Paroubek říká, že jsou srovnání přepočítávající státní dluh na hlavu zavádějící, a tvrdí, že ekonomika z dluhů vyroste. Statistiky naznačují, že zadlužení Česka je v mezinárodním srovnání mezinárodně malé. Je tedy oprávněné strašit poukazováním na státní bankrot a nezvládnutou fiskální politikou, která by mohla vést ke státnímu bankrotu?
Je výše státního dluhu jen virtuálním makroekonomickým číslem?
Ministr financí upozorňuje, že úroky ze státních dluhů jsou po důchodech a platech třetí největší výdajovou položkou státního rozpočtu. Státní dluh České republiky činí 1,178 bilionu korun, napsáno číselně je to 1 178 000 000 000 Kč. Na jednoho občana v průměru připadá nějakých 117 000 Kč dluhu a úroky, které musí být placeny z tohoto dluhu, činí každým rokem nějakých 7000 korun. Přepočte-li se to na den, musí z peněženky každého občana odtéci každý den dvacet korun, aby stát zaplatil úroky z dluhu.
Jiří Paroubek tvrdí, že jakékoliv srovnávání osobních a veřejných financí či uvádění veřejného dluhu v absolutních částkách jako dluh každého jednotlivého občana zcela zavádějící interpretace.
Podle Paroubkových slov je výše dluhu makroekonomickou veličinou, která se sníží prostřednictvím dosažení takového tempa ekonomického růstu, které převyšuje tempo růstu dluhu, případně efektivní reálnou sazbu z veřejného dluhu.
Paroubek má pravdu, cesta ekonomického růstu je jednou z možných cest snižování zadlužení. Máme tu příklad toho, jak Spojené státy americké vstoupily do světové války jako dlužníci, ale po skončení války se staly věřiteli a ze svých dluhů vyrostly. Válečná a poválečná poptávka tehdy dala silný impuls k tomu, aby tamní ekonomika rostla a vyrostla ze svých dluhů.
Existují ale i jiné způsoby, jak snížit zadlužení státu. Snížení zadlužení lze dosáhnout úsporností a nepopulárním utahováním opasků, krachem nebo měnovou reformou, a v neposlední řadě také vysokou mírou inflace. Každý způsob má svá pro a proti. Úspornost a utahování opasků se z politického hlediska obtížně prosazuje, krach či měnová reforma má bolestivé důsledky a vysoká míra inflace je v rozporu s proklamovanou politikou centrálních bank. A růst se jen těžce plánuje, je přece jen těžké poručit větru a dešti, když oslabuje poptávka, nemá růst co táhnout.
České dluhy v mezinárodním srovnání
Jiří Paroubek konstatuje, že výše českého veřejného dluhu není ve srovnání s jinými státy žádným problémem. Doslova řekl: Pokud jde o výši veřejného dluhu, je třeba říci, že jeho podíl na hrubém domácím produktu je na poloviční úrovni průměrného zadlužení 27 zemí Evropské unie. Přestože v současnosti dochází v důsledku nepříznivého ekonomického vývoje k akceleraci nárůstu dluhu, tempo tohoto růstu je ve srovnání s průměrným tempem nárůstu zadlužení zemí EU poloviční. Předpokládáme, že i přes tento nárůst zůstane Česká republika nadále jednou z nejméně zadlužených zemí Evropské unie.
Ve výzkumné zprávě poradenské společnosti McKinsey Global Institute je proveden rozbor zadlužení dílčích sektorů vybraného vzorku ekonomik vybraných zemí. Jeden ze souhrnných grafů je uveden na obrázku, do kterého byla doplněna i situace České republiky.
Zdroj: Debt and deleveraging: The global credit bubble and its economic consequences, zpráva McKinsey Global Institute (údaje pro ČR jsou doplněny na základě odhadů odvozených z veřejně dostupných zdrojů)
Ekonomiky různých zemí dosahují různých úrovní zadlužení, přičemž celkový dluh je jen zřídka rozložen rovnoměrně mezi jednotlivé sektory ekonomiky. Situace v dílčích ekonomikách se liší, v mnoha zemích se domácnosti staly významně zadluženými, zatímco podniky a vlády vstoupily do krize se stabilní nebo klesající úrovní zadlužení.
Největší míru vládního zadlužení si udržuje Japonsko, na druhém místě je Itálie. Japonský vládní dluh je financován z 93% domácími zdroji, domácí podniky a domácnosti tedy půjčují státu a financují jeho dluhy. Většina vládních dluhů vyspělých ekonomiky se v poměru k HDP mezi lety 2000 a 2008 se neměnila. Ve Spojených státech poměr vládních dluhů k HDP klesal okolo 2 procent ročně, k drobnému snižování docházelo také v Itálii, Španělsku a Švýcarsku. K mírnému nárůstu vládních dluhů docházelo v Kanadě, Francii, Německu a Velké Británii.
Zajímavou skutečností je, že dluhy ekonomiky „rozvíjejících“ zemí jsou v poměru k HDP obecně menší, než dluhy zemí „vyspělých“. Situace Česka tak odpovídá situaci rozvíjejících se zemí. Když bylo celkové zadlužení Česka v roce 2008 nějakých 90% HDP (viz. obrázek), tvořil vládní dluh nějakých 25% HDP. Zadlužení Česka je skutečně relativně malé a Jiří Paroubek má tedy pravdu když tvrdí, že státní bankrot Česku nehrozí a že není třeba strašit špatnou hospodářskou situací Česka, které by mělo vést ke státnímu bankrotu. Odstrašující jsou ovšem trendy, kterými vše směřuje a plýtvání s veřejnými penězi, o kterém si špitají snad i vrabci na střeše.
Dluhová situace různých zemí je posuzována jinak, různé ekonomiky disponují různými aktivy a mají tak různý potenciál tyto dluhy a dluhovou službu (splácení) krýt. Celkový dluh Řecka, který je na úrovni nějakých 230% HDP, není v porovnání s jinými ekonomikami nijak šokující. Přesto je Řecko v problémech a lidé se bouří proti drastickému utahování opasků, které nastalo po letech zadlužování. A tak když investoři do dluhopisů vyslovili znepokojení o způsobilosti řecké vlády udržet míru zadlužení, odpovídající 110 % HDP, ani prohlášení politických představitelů Řecka a Evropské unie nepomohla. Více: Euro smutně přihlíží řeckým problémům.
Dluh na investice nebo na spotřebu?
Mnoho investic i spotřebních výdajů v dnešním světě je financováno zadlužením. Obecně uznávanou pravdou je, že ekonomika jako celek může bohatnout investicemi do produktivní budoucnosti. Když si Pepa půjčí na vybavení pneuservisu a s úspěchem ho provozuje, vytvořil sice dluh, ale díky výdělkům ho splácí, investoval do produktivní budoucnosti.
Pokud ale nejsou zapůjčené zdroje zdárně investovány, ale jsou prohýřeny a spotřebovány, dříve či později se to stane tíživým balvanem, který donutí k utahování opasků. Když se třeba Marie zadluží jenom proto, aby zaplatila luxusní dovolenou a vybavení domu, projídá svou budoucnost.
Také může existovat nějaký Antonín, který svědomitě myslí na zadní kolečka a spoří si na penzi. Každý měsíc dává stranou nějaké peníze do důchodového připojištění a věří, že je to investice, která se mu v budoucnu vrátí. A tak svěřuje své peníze penzijnímu fondu, který za ně nakupuje státní dluhopisy. Antonín tak svým spořením na penzi přispívá na financování dnešních státních výdajů. Skutečnost, zda byly státu takto zapůjčené peníze skutečně zhodnoceny a Antonínovi vráceny včetně výnosu, ukáže až čas. Čas ukáže, zda stát dokázal půjčené prostředky investovat do produktivní budoucnosti a díky vyvolanému ekonomickému růstu je zhodnotit, nebo jimi pouze zalepil děravou státní pokladnu.
