Poskytovatel úvěru musí u každého zájemce o půjčku prověřit, jestli má na to ji splácet. Pokud to neudělá, umožňuje zákon o spotřebitelském úvěru smlouvu zneplatnit a zvýhodní podmínky pro dlužníka. Dnes si řekneme, zda je tento postup možný uplatnit i v případě, že je dlužník schopen i přes nedostatečné posouzení úvěruschopnosti úvěr dál splácet.
V rozsudku z 27. 9. 2023 se Nejvyšší soud ČR zabývá žalobou klienta, který si sjednal a čerpal úvěr, který splatil, ale následně se domáhal vydání bezdůvodného obohacení (spis. zn. 33 Cdo 1819/2023). Šlo o žalobu právního nástupce tohoto klienta – firmu zabývající se financemi, na kterou převedl svou potenciální pohledávku.
O co v soudním sporu šlo
Předmětem řízení byl požadavek žalující firmy na vrácení bezdůvodného obohacení ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou se žalovanou firmou (poskytovatelem spotřebitelského úvěru) uzavřel tzv. právní předchůdce, tedy skutečný klient půjčující si peníze jako spotřebitel.
Žalující společnost svůj spor založila na přesvědčení, že úvěrová smlouva byla neplatná, neboť poskytovatel úvěru řádně neposoudil, resp. nedostatečně posoudil úvěruschopnost spotřebitele. Proto by klientovi, resp. jeho právnímu nástupci mělo náležet právo na vydání částky, kterou zaplatil na úrocích a jiných nákladech spotřebitelského úvěru.
O jaký úvěr a jaké podmínky jeho splácení šlo
Klient v žádosti o úvěr ve výši 18 000 Kč uvedl, že je v invalidním důchodu, je rozvedený, nemá bankovní účet, jeho měsíční příjem činí 14 815 Kč, výdaje na bydlení a energie jsou 2000 Kč měsíčně a výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady 3410 Kč měsíčně. Doložil přitom pouze výši příjmu. (Každému musí být jasné, že klient předložil účelově upravené informace, aby úvěr získal. Za uvedené částky dnes těžko vyžijete.)
Po lustraci u společnosti Creditinfo CEE a.s. (s negativním výsledkem) mu žalovaná úvěrová firma poskytla úvěr ve výši 18 000 Kč, který se spolu s úrokem (1733 Kč), s úplatou (8820 Kč), náklady (1667 Kč) a poplatky (3250 Kč) zavázal splatit 14 měsíčními splátkami po 2390 Kč.
Klient úvěr splatil a převedl potenciální pohledávku na žalující
A klient úvěr splatil. Takže je vlastně paradoxní řešit otázku jeho úvěruschopnosti, když úvěruschopný zjevně byl (jednak proti uzavření smlouvy ničeho – ani v průběhu splácení – nenamítal a jednak úvěr řádně v plném rozsahu splatil a ani netvrdil, že by za něj úvěr splatil třeba někdo jiný).
Po splacení úvěru žalující firma se svým právním předchůdcem uzavřela „smlouvu o postoupení pohledávky z neplatné smlouvy“ a úvěrovou firmu vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení. Firma se žalobou zprvu skutečně uspěla, jak u soudu prvního stupně, tak u odvolacího soudu. Úvěrující firmě bylo uloženo soudem, aby uhradila 16 640 Kč s úroky z prodlení a nemalé náklady soudního řízení.
Soudy dospěly k tomu, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná, neboť žalovaná firma nesplnila zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, v důsledku čehož má nárok jen na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele.
Naproti tomu částka 14 640 Kč jsou peníze, které klient zaplatil nad rámec jistiny poskytnutého úvěru, a představuje proto bezdůvodné obohacení.
Pouhé doložení příjmu bez zkoumání a ověření výdajů žadatele, zvláště byla-li tvrzená výše výdajů zjevně nepravděpodobná a neodpovídající obvyklým životním nákladům, nelze považovat za postup s odbornou péčí. Obezřetnost a důslednost žalované byla podle odvolacího soudu v daném případě namístě i vzhledem k nedávno ukončenému oddlužení žadatele.
Prověřeny měly být především uváděné náklady na bydlení. Jejich neověření je podle odvolacího soudu jasně účelové ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
Co říká zákon
Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru (tzv. přeúvěrování, kterému jsme se věnovali v článku Bez úroků a bez pokut. Proč musí každá finanční instituce prověřit vaši schopnost splácet úvěr?) posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.
Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně, nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
Co a kdy musí klient z neplatně sjednaného úvěru vrátit
Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
Spotřebitel je pak povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
Formulace textu zákona„v době přiměřené jeho možnostem“ pak podle výkladu Nejvyššího soudu ČR, který podal v jiném svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, přímo míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Z toho vyplývá mimo jiné to, že pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností (a to i v případě dílčích splátek), nemůže se vůbec dostat do prodlení a poskytovateli úvěru nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení (spis. zn. 33 Cdo 3675/2021). Spotřebiteli by tak neměla hrozit ani exekuce.
Cílem této ochrany dlužníků, kteří si berou, čerpají spotřebitelský úvěr, je v rámci úvěrového trhu zabránit tomu, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování a neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Jde tedy o zamezení neuváženého poskytování úvěrů dlužníkům, kteří nejsou schopni je splácet.
Úprava zákona o spotřebitelském úvěru proto ukládá poskytovatelům či zprostředkovatelům úvěrů povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele. A pro případ, že byl úvěr poskytnut, ač z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti vyplývá, že zde byly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet, zvolil „sankci“ v podobě neplatnosti smlouvy.
Kdo dokázal splatit úvěr, se nemůže formálně domáhat neúvěruschopnosti
Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku z 27. 9. 2023 dospěl k tomu, že pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele.
Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet.
Úvěrovou smlouvu nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut).
Proto právní posouzení věci odvolacím soudem, který neplatnost smlouvy založil výlučně na porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost, aniž vzal v úvahu, zda, resp. že klient byl schopen úvěr splatit, je neúplné, a proto nesprávné. Nejvyšší soud ČR proto zrušil rozsudky obou nižších soudů (spis. zn. 33 Cdo 1819/2023).
Jen jako ochrana pro nebonitní spotřebitele
Poskytovatel spotřebitelského úvěru musí před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Neučiní-li tak, je smlouva neplatná. Dlužník pak musí splatit jen jistinu dluhu v době přiměřené jeho možnostem.
Smlouva o spotřebitelském úvěru je však neplatná pouze tehdy, byl-li úvěr v důsledku porušení povinnosti prověřit úvěruschopnost klienta poskytnut nikoli úvěruschopnému spotřebiteli.
Zákonná ochrana zakládající neplatnost smlouvy pro neposouzení úvěruschopnosti klienta tak slouží k obraně pouze nebonitním spotřebitelům.
