Názory k článku Nepozvete příbuzenstvo na pohřeb a budete mu platit, rozhodl soud

Je smutné, když o takových věcech musí rozhodovat soud.
Je smutné, když ani na pohřbu se nemohou zklidnit - ale těžko soudit. Je možné, že je tam nechtěl sám zesnulý. Je možné, že nějak zavinili smrt, sebevraždu. Nebo si to myslela.
Asi těžko nutit někoho, aby pozval ho na smuteční hostinu. Na pohřeb je to něco jiného. I když dovedu si představit, že pohřeb, kde obě strany nemají zdravý rozum by mohl vypadat příšerně.
Nehlasoval jsem a nechtěl bych to soudit.

Slo o pohreb ne smutecni hostinu... Nazor ze se mohou loucit jinak nez na pohrbu mi prijde legrační.

U hrobu se snad rozloučit nejde? Kdykoli, bez ohledu na to jestli pohřeb proběhl zrovna teď? Jaký je rozdíl, rozloučit se v duchu (nebo klidně i nahlas) přímo v obřadní místnosti, u hrobu, zavzpomínat doma (nebo na místě, které měl nebožtík rád), ...?

souhlasím s Whiky. pohřeb je rituál, který rozhodně nelze považovat za bezvýznamný. sama jsem před lety nechala propadnout dovolenou v zahraničí, abych se rozloučila s kamarádem. rozloučit se u hrobu? proč se asi říká 'přijít s křížkem po funuse'?
pokud jde o tento konkrétní případ, informací je málo, ani nevíme, jaký vztah otec s dětmi měl a jestli by o jejich přítomnost stál. ale to neví ani autor článku, pracuje s neúplnými informacemi a podsouvá nesmyslný názor, že přítomnost na pohřbu není podstatná.

Ani já jsem nehlasoval, prostě nevím a nemám ty informace, které měl soud. Obecně mi jsou podezřelé náhrady za nemajetkovou újmu.

Je charakteristické pro současnou konzumní společnost přepočítávat pietu na peníze. Ani se nedivím bizarním rozhodováním dnešních soudů. Všude poletují obálky jako krákorající havrani nad úrovní morálky.

Přepočet citové újmy na peníze je částečně symbolický, protože to stát/společnost jinak neumí. Jo, jasně, ještě mohl soud bábě naordinovat 100 hodin společensky prospěšných prací, nebo ji poslat do basy, proč ne, třeba by to tu některým diskutujícím vyhovovalo víc.
Podstatou je vyjádření skutečnosti, že city nejsou nula, a dosažení situace, aby nebyl občan citově týrán. Takže v pořádku.
V konkrétním případě sice nejsou uvedeny přesné okolnosti, ale připadá mi, že bába zacházela se zemřelým a s jeho oficiálním rozloučením (pohřbem) jako se svým majetkem.

Milý Tomáši Marný (vymyšlené jméno, že). Máte pravdu v jediném - na pohřeb se nezve. Ale ve slušné společnosti se vyvěsí parte s náležitými údaji - kdy, kde a kdo chce se přijde rozloučit například do smuteční síně, kostela a podobně . V případě neveřejného pohřbu - tedy v úzkém rodinném kruhu je slušnost a dle mého i povinnost oznámit kdy a kde bude rozloučení zejména dětem zemřelého žijícím jinde, sourozencům případně rodičům a pak je na nich. Protože oni mohli mít ke svému otci, bratru atd. co již s nimi nežije vřelý a přátelský vztah. Takže i já považuji toto jednání za zlou svévoli.

Jen tak na okraj. Pokud má někdo k někomu vřelý vztah jak píšete, tak většinou nemá ani žádný problém se dozvědět, že jeho milovaný zemřel. Navíc, pohřeb nikdy není uzavřenou záležitostí a pokud tedy jak píšete, měly tyhle "dětičky" se svým otcem ten vřelý vztah, nebylo moci jim zabránit na pohřební obřad jít. Domáhat se přístupu na smuteční kar, to už je věc jiná a o tom soudy nerozhodují. Rozhodovaly o pohřbu a na ten ony děti přístup měly.
Jediná situace, kdy by se dalo pochopit soudní rozhodnutí by bylo, že ony děti skutečně svého otce pravidelně navštěvovaly nebo jinak kontaktovaly a mezi návštěvami jejich otec zemřel. Jakákoli jiná situace není důvodem vyhrát soud.
Neumím si představit, že se ony děti s otcem nestýkaly a nebo styk omezovaly na jeden telefonát či návštěvu za uherský rok a pak by se oháněly citovou újmou.

Četla jste ten článek vůbec? Jen malá citace:

Soud prvního stupně jim vyhověl, když zjistil, že děti byly ochotny pohřeb zorganizovat a vdovy se tázaly, kdy pohřeb bude, a zajímaly se o termín pohřbu i u pohřební služby. Vdova jim však požadované údaje nesdělila, termín pohřbu dokonce tajila s tím, že pohřeb prohlásila za soukromý, čímž dětem současně znemožnila, aby si jeho termín sami zjistily.

Takže šlo skutečně u účast na pohřbu, na kar se nikdo nevlamoval.

Ve článku je uvedeno, že vdova čas a konání pohřbu zatajila. Čili oficiálně pozvaní nebo ne, oni ani nevěděli kdy a kde.

A nejde zde přímo o to, že dotyčná macecha vůbec neoznámila datum pohřbu tím, že vůbec parte neposlala?

Z popisovaného příběhu je jasné, kdo asi měl vinu na špatných rodinných vztazích. To, že děti zesnulého macechu zažalovaly, je důkazem, že to ony jsou ti potížisté. Jejich chování je nepřiměřené, ohavné. Nechápu ani rozhodnutí soudů, tam soudci asi uvažovali něčím jiným než mozkem, což u nás ale nepřekvapuje. Té vdovy je mi velmi líto. Zaplatit 100 litrů a soudní výlohy, to není žádná legrace. Pevně doufám, že těm zmetkům ty peníze žádné štěstí nepřinesou.

Nesouhlasím. Děti věděly, že dotyčný je po smrti, ale vdova pohřeb tajila. Pokud se děti termín pohřbu nedozvěděly od ní, zkoušeli to na pohřební službě. Pokud to ovšem bylo v Praze, tak by musely obvolávat krematoria, pohřební služby nebo další instituce. Podle toho, co je v článku, je na vině manželka a pokutu platí právem.

Vdova měla zcela jistě děti informovat. Na druhou stranu budou v Praze maximálně dvě krematoria a pohřebních služeb tak asi deset (odhadem). Pokud děti chtěly zjistit, kdy a kde se koná pohřeb jejich tatínka, určitě to nebylo tak složité. Telefonátů by neuskutečnili více, než běžně provedenou třeba za časové období jednoho týdne s přáteli. Asi to chtělo více iniciativy a obětovaného času, ale tento raději věnovaly právním krokům a následnému soudnímu řízení. Škoda.

Volat zajisté mohly, ale je otázkou, jestli jim to pohřební služba vůbec řekne. Pokud si rodina, která pohřeb zařizuje (v tomto případě vdova), nepřeje sdělovat žádné informace, potom pohřební služba tyto informace nesmí poskytnout. Pokud tak učiní vystavuje se riziku žaloby od vyřizovatele pohřbu.

Podle mě by v takovém případě, jako je smrt blízké osoby, měla jít zášť stranou. Vdova měla jeho děti a ostatní příbuzné (přinejmenším ty nejbližší) upozornit kdy se pohřeb koná - každý má snad právo se rozloučit, ne? Ovšem ta žaloba od dětiček je pěkná prasárna! Pokud mi zemře někdo blízký, tak peníze jsou to poslední, co mě bude zajímat. Že jim hanba nefackuje!

Těžko soudit případ pouze na základě článku, když rodinu neznáme osobně.

I když mi zemře někdo velmi blízký, tak mne po odeznění největšího žalu peníze zajímat budou. V tomto případě, kdy vdova dětem záměrně zatajila termín pohřbu, bych to opravdu brala jako citovou újmu a jistou formu školení pro vdovu. Protože jsou věci, které se prostě nedělají. Mně její chování prostě smrdí zlatokopectvím. Holt vzorná "milující" ženuška. To, co provedla, je prasárna největšího kalibru, a potrestána byla právem.

Neměla by hanba fackovat někoho jiného?
Nevypadá to, že peníze v tomto případu jsou prostředkem obohacení, ale prostředkem trestu. Je to varování pro ty, co by měli v budoucnu podobné nápady, a lidi, jak známo, slyší na peníze, takže mechanismus zjevně zafungoval.

pohřební služba termín ani místo nesdělila, protože vdova prohlásila pohřeb za neveřejný. co je tak těžkého na to pochopit?

Naučte se vážený, číst - jasně se psalo, že POHŘEB BYL OZNAČEN JAKO TAJNÝ, a proto se o něm nikdo nesměl dozvědět.

Dobře jí tak. Neexistuje nic jako minulá rodina a podobný řeči. Jsou to potomci a hotovo. Mají nárok se rozloučit se svým otcem. Ona nemá právo takto rozhodnout. Vdova asi bude zlatokopka a budou se soudit ještě jednou o dědictví. Snad potomci dostanou, co jim patří :-)

...Mají nárok se rozloučit se svým otcem... A co když si tak otec nepřál? Co se týká údajného "zlatokopectví", je úvaha hloupá. Právní nároky vyplívající s dědictví se neřeší při pohřbu u hrobu, ale o několik týdnů později při notářském řízení. K účasti jsou přizvány všechny relevantní subjekty jménem notářského úřadu přiděleného věcně příslušným soudem. Ostatní nápady jsou čirým fantazírováním.

Již jsem názor napsal u Tomáše Marného. Je vidět, že máte také zlou povahu jako vdova po zesnulém. Více netřeba psát.

No dovolte, proč házíte rovnou špínu na děti, když sám nevíte, jak to u nich chodilo? Děti se mohou v péči a návštěvách o otce přetrhnout, ale když je macecha ZLATOKOPKA, což je zřejmě i tento případ, nic se s ní nenadělá. Soudy jsou úplně jiná kapitola. Tentokrát rozhodly správně ve prospěch dětí. Co se týká placení výloh vdovou - ta na tom zajisté špatně nebyla - není proč ji litovat!
Dea - sám jsi zřejmě neskutečný , životem nepolíbený , zmetek!!!

Manželka nemá morální právo posuzovat něčí vztah k jejímu manželovi, to musejí nejlépe vědět dotyční. Naopak to ukazuje na její snahu zasahovat do cizích vztahů. Že ona měla dojem, že si vlastní děti zemřelého nezaslouží účast na jeho pohřbu, je pořád jen jejím dojmem, skutečnost mohla být zcela jiná.

Tak to je ubohost. Jak od manželky, že nepozvala, tak od dětí, že ji za to žalovali a o peníze.
Otázka je, jestli neměl soud odmítnout se tímto zabývat.

Názor jsem tu již napsal u Tomáše marného. Je správné že ji žalovali a tím ji vlastně potrestali. Neměla právo se za něco mstít.

... čímž prokázali, že jsou úplně stejní, jako ona.

Soud je měl nechat, ať si vzájemně třeba roztrhají občanky. Těm dětem nic nebrání, aby se zašli v klidu rozloučit na hrob kdy chtějí, a kolikrát chtějí.

Až na to, že v tomto případě žádný hrob není, protože nebožtíkův popel byl rozptýlen, bez těch dětí. Takže ani nemohou přesně vědět kde....

Tak mu nějaký pomníček mohou nechat udělat děti. Když jim na něm prý tak záleželo, a neudělala to manželka. Beztak, i kdyby mu postavili mauzoleum, pán tam na ně nebude čekat připravený k uvítání a hovoru. Je totiž mrtvý.

Měly si děti nechat srát na hlavu? Možná to máte z komunismu nacvičené vy, ale nemusí to tak mít každý. Má to širší dosah - kdyby se aspoň občas nepostavil někdo křivdě, tak je v téhle připosrané zemi nedýchatelno. Křiváci mají rádi ustrašené.

Sto tisíc je dnes spíše symbolická částka. Pokud by byly zlatokopy, tak by žalovali o mnohem větší částku.

Nesuďme nikoho-pokud nevíme o co jde.....?Pokud se děti k otci za jeho života nehlásily(kvůli maceše-např. a nebo kvůli obavám,že zdědí málo)a pak se zajímaly jen o pohřeb-tak mi nepřijde správné,aby vdova něco platila......­.....pokud se děti k otci hlásily,popř.mu pomáhaly na sklonku života(vozily ho do nemocnice,sháněly léky....)tak to od vdovy nebylo správné......­.............­.....ale podrobnosti nevíme

My nesoudíme, soudil soud. :) A ten informace měl. Od obou (všech tří) stran. Soud zjistil a pracoval s tím jako s prokázaným faktem, že otec s dětmi měli navzájem silný citový vztah. Vdova nerozporovala, zda se měli s otcem rádi nebo zda se o něj dostatečně staraly. Její největší argument byl ten, že kdyby se tam s jeho potomky setkala, tak by pohřeb nemohl proběhnout důstojně, a že podle občanského zákoníku je na ní rozhodnutí o tom, jak bude pohřeb probíhat. Soud ale došel k názoru, že to automaticky neznamená, že může bránit účasti na pohřbu komukoli se jí zamane, a že její chování bylo v tomhle případě přehnané a žalující si zaslouží finanční zadostiučinění.

Však je to všechno v článku... a v odkázaných materiálech...

SOUD=SPRAVEDLNOS­T....někdy občas neplatí.....asi tak

Ale to je přece známé, že na soud se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek.

Každý by měl mít právu nachcat do hrobu. Pokud mě v červenci nepozvou na pohřeb Miloše Zemana, tak budu Ovčáčka také žalovat.

Ricchochet
Pane, nebo paní neregistrovaný/á Váš příspěvek je nevkusný. Nemusím milovat Zemana, nemusím být jeho příznivcem, ale je to hlava státu a tak se musím k němu chovat. Za Váš nevkusný příspěvek si nezasloužíte nic jiného než Vás nazvat hovadem.

Úcta (nejen) k prezidentovi se nedá uzákonit, musí se získat (aniž bych hodnotil Zemana). Přijde mi fair, že Rico může o rezidentovi a vy o Ricovi říkat, co chcete.

Ještě by to chtělo, aby autor uměl pravopis.

Jsem čerstvou vdovou a dceru mého muže jsem nepozvala na otcův pohřeb také. Dcera o otce nejevila 11 let zájem. Já ji nikdy neviděla. Můj muž si to dokonce výslovně nepřál. Pokud by si ona tento článek přečetla budu lehčí o několik desítek tisíc? To také není v pořádku. Myslím, že vždy záleží na konkrétní situaci. Rozhodnutí soudu se mi jeví jako zhovadilost. A ty děti to musí být něco, myslím že vdova jednala správně, což dětičky potvrdily svým podáním žaloby.

Taky by ti měli napařit pěknou pokutičku a odškodnění. Možná, že se s ním nesetkávala právě kvůli tobě.

Nesetkávala se už dávno předtím než jsem se objevila žila nemravným způsobem života. Mne nikdy neviděla a já jí také ne. Plivejte jedy na někoho jiného a myslím, že jsme si nikdy nepotykali. Chováte se přesně jako ty "dětičky".

A vy ty děti znáte, že jste je hned takto odsoudila?

Osobně si myslím, že na hodnocení je v článku málo informací. Ve Vašem případě je Vaše jednání pochopitelné a z mého pohledu správné. Pokud si to manžel nepřál, tak není co řešit. Nejlépe pokud to máte třeba u notáře ověřené, to je pak neprůstřelné (skoro).
Ale pokud děti zájem měly a ona se tak rozhodla sama, tak dle mě si to zasloužila. Nevíme co tomu předcházelo, ale pokud vyjdu z informací z článku, kdy se děti ptaly na datum pohřbu, místo a i náklady, tak přece ona nemá právo jim upírat poslední rozloučení s otcem, to mi přijde celkem děsivé.
Vždyť se už po obřadu nemusí nikdy vidět (dědické řízení se také dá řešit v zastoupení). A ani je nemusí zvát na žádnou hostinu.

To je ale úplně jiná situace než ta v článku. Za prvé, dcera nejevila otce zájem 11 let a za druhé váš muž si její účast na pohřbu nepřál a tak jste vlastně jen plnila jeho přání které v této situaci nadřazené oproti práva dcery na účast pohřbu, jehož nároku se ovšem zbavila už dávno předtím, když o otce 11 let nedbala. Nicméně pokud by jeho dcera měla se svým otcem vřelý vztah a byla s ním v kontaktu a vy by jste ji pak v případě jeho skonu zatajila informace o čase a místě konání pohřbu a tím ji znemožnila se s ním o pohřbu rozloučit. Tak pak by to byla zlovůle, která si zaslouží potrestání. Takže pokud ta vdova z článku úmyslně zatajila datum a místo pohřbu jeho vlastním dětem, tak rozhodně jí toto neschvaluji. Neboť pravdou je že děti mají prostě právo jít na pohřeb svému otci. Však to jsou jeho děti!

Můžete vůli manžela doložit? Risknete si to? Co na to právo - je nadřazeno přání zemřelého, nebo právo příbuzných?

Tak nás druhá žena od tatínka pozvala jinam,do jiné obřadní síně a to jsme byli s otcem do poslední chvíle. Naštěstí jsme to zjistili včas a stihli jsme pozvat i další členy rodiny, kteří vůbec seznameni nebyli a chtěli se také rozloučit. Kvůli ní se nebavil téměř s nikým. Bylo to zdrcující, vůbec jsme to nechápali, myslím, že opravdu toto by mělo být trestné. V pohrebce nám řekli, že, bohužel, manželka na prvním místě,ale pro nás pro děti žádná obrana. Udělali jsme svůj rodinný obřad a možná to tak bylo lepší. I potom posezení bylo fajn a v klidu. Všichni nám děkovali a teď už nelitujeme.

Z napsaného je vidět, že špatné vztahy s macechou nebyly na překážku vaší lásce k otci, o kterého jste se starali. A věřte, že je lepší a nestresující sejít se s lidmi, s nimiž si máte co říct a kteří vašeho tatínka znali a měli rádi, než sedět u jednoho stolu s nepřátelsky naladěným člověkem.

Však jsme do dnes rádi,je to rok a půl a dosud nebyl nikde uložen, asi si řekla škoda peněz,ale vzpomínky nám nikdo nevezme a mám ho v srdci i s maminkou. Děkuji

Nám tatínkova třetí manželka tak nějak zapomněla říct i to, že táta umřel. Naštěstí večer před pohřbem zavolal strýc, že jak pojedeme a jestli pro nás nemá ráno třebas přijet autem na nádraží. Divil se, že to nevíme, když Nikola mu tvrdila, že nám vědět dala.

A podobně jako u vás: nebavil se skoro s nikým, protože mu jinak dělala ze života peklo. On ji ze začátku neustále omlouval, že měla těžký život tam na Ukrajině, že ona se prostě jen bojí, že to dělá z lásky. Ale pak už ani nezvedal telefon. Protože mu ho kontrolovala a on by pak dostal vynadáno za to, že s námi mluvil. Z rodiny se tedy stýkal jen se strejdou, svým bratrem, protože bydleli vedle sebe a chodili spolu tajně pít když Nikola byla v práci. Pravdou je, že on se ani předtím nechoval zrovna jako otec roku a vždy se vyděsil, když mu některé z dětí zavolalo (abychom třebas něco nechtěli). Ale rozloučit jsem se s ním chtěli, protože to považujeme za slušnost.

Dědictví jsme se vzdali všechny tři děti. Hlavně kvůli Nikole, co u notáře stropila půlhodinové divadlo, že notářka málem volala policii. Představa, že se s ní pak budeme muset nějak podělit o polorozpadlý dům byla děsivá. Později se to ukázalo jako dobrá věc, protože jsme nevěděli, že táta už kdysi dávno prodal svůj dům svému bratrovi, protože udělal někde nějaký průser a potřeboval peníze. Takže Nikola najednou zjistila, že bydlí v cizím domě a zdědí akorát starou felicii. No aspoň nám došlo, proč se táta o ten dům roky nestaral a proč do něj strejda kvůli tomu ryl. Strejdu máme rádi, přijde nám jako správný chlap. Třebas i proto, že v tom domě nechal Nikolu bydlet dál. Paradoxně Libuška, naše sestřenice, strejdova dcera, strejdu vůbec nemusí a už se tak dvacet let neviděli. Myslíme si, že jí (nebo spíš její mamince) asi kdysi udělal něco, co mu nemůže odpustit. Ani jeden z nich o tom nechce mluvit. Vídáme se s oběma a oba nám přijdou normální a v pohodě. Ale spolu nepromluví. Bůh ví co se stalo a co tam je za kostlivce ve skříni.

Lidské vztahy umí být tak složité. A stačí jedna chyba a zamotá osudy tolika lidí.

Přijde mi hrozné, když se vlastní děti nesmí zúčastnit pohřbu svého otce, pokud o to mají zájem. Přijde mi hrozné ho nechat rozsypat, když třeba mají rodinný hrob a zachování ostatků je pro ně důležité. Třeba manžel spáchal sebevraždu kvůli chování své manželky, kdo ví.....
V každém případě pro mě by to bylo traumatizující a náhrada za citovou újmu mi přijde na místě.

Jde mi jen o "postoj" zesnulého, k zesnulému. Ty věci už se ho netýkají. Je pryč. Ať už jste věřící nebo ne. Úcta se má dávat lidem za života, po smrti už nikdo nic nedožene. Ty záležitosti se týkají jen pozůstalých.

Jasně, třeba takový Masaryk, co všechno udělal pro stát, ale na co ústa, prdíme na něj, však už je koženej, no ne? Tak nějak jste to myslel?

Jsem 30let rozvedená, z manželství mám 2 děti, o které se jejich otec cca 20 let nezajímá, ani je celou tu dobu neviděl, výživné mu bylo sráženo exekučně a v současné době já ani děti vůbec nevíme, kde jejich "otec" žije.......tak teď abych ho začala shánět, kdyby náhodou něco....abych nedostala pokutu. Možná by měly moje děti požádat soud o odškodnění, že mají citovou újmu, když se rodič o ně nezajímá.... copak vztahy vyřeší pokuty????
Osobně se domnívám, že v šoku z tragického úmrtí nejbližšího člověka jsou lidí schopni chovat se nepřiměřeně dané situaci, pochybuju ovšem, že by byl člověk v takto těžké životní situaci schopen nějakých konspirací....pokud je nepozvala, asi věděla proč. Pokud by žádali omluvu, asi je na místě, ale vzhledem k tomu, že chtěli hlavně peníze....tak asi zas tak smutnit nebudou. Peníze jim otce nijak nenahradí, nevrátí, ani neusnadní rozloučení s ním....tedy požadavek na finanční odškodnění mě přesvědčil, že smutek nebude to, co nepozvaným vadilo nejvíc, spíše asi půjde o pozůstalostní řízení.

Pletete hrušky s jablky a ještě se švestkama. Vaše děti pravděpodobně zkontaktuje notář, takže se dozvíte, kde jejich otec vlastně žil a že tedy zemřel. Tady jde o to, že děti věděly, že jejich otec zemřel, ale macecha jim vědomě zatajila dobu pohřbu i rozptýlení. Nezjistili to ani na pohřební službě. Takže se taky přikláním k názoru, že šlo o zlatokopku a pokutu dostala právem. Vůbec bych se nedivila, kdyby se ukázalo, že si otec sáhnul na život právě pro chování oné zlatokopky.

Kdo ví, jak to bylo. A nejspíš na tom ani nezáleží.

Ostatně, kdyby to byla schopná zlatokopka, tak jim oznámení pošle, ne pozvánku, a zažaluje děti za citovou újmu - tím že je viděla, měla zkažený pohřeb manžela. Což podle mě jen znova dokazuje, že se tím soud neměl vůbec zabývat. Soud žádnou slušnost a slušné chování a vztahy vynutit nemůže. Jen ty peníze. Což naznačuje, oč a komu tam nejspíše šlo. A tím že se soud do toho nechal zatáhnout, riskuje takovéto zdánlivě absurdní žaloby pro příště.

V případě že Vám zemře rodič nebo někdo z rodiny by bylo normální a slušné ať se stalo v rodině cokoliv aby děti a ostatní příbuzní měli možnost účastnit se pohřbu.

To, jestli někdo někoho nepozve, respektive neoznámí pohřeb některým členům rodiny je přece svobodné rozhodnutí. Soud si myslím rozhodl špatně. Zjišťoval vůbec vztahy otec a děti apod. To, že se nebaví děti s macechou je více pravděpodobné. V dnešní době vám zahraje divadlo kdekdo a nemusí být herec. Pohřební služba vypraví pohřeb přesně podle požadavků. Zapůjčí věnce, snad i rakev, domluví komparz jako smuteční hosty, placené plačky atd. Za chvíli nám budou soudy rozhodovat, kdy se máme jít vysr...... a kdy mám mít sex.

Tady není řeč o některých členech rodiny, tady je řeč o dětech zesnulého. Vy opravdu chcete tvrdit, že nemáte žádné právo vědět o tom, co se děje s vašimi rodiči a že nemáte žádný nárok na to, jít jim na pohřeb? Pokud ano, tak v kolika letech člověk to právo ztratí?

Váš názor je opravdu děsivý. Jsem neopomenutelný dědic, ale nemám právo jít na pohřeb vlastního rodiče? A máte stejný názor i v opačném případě? Tedy když vám někdo bude bránit být na pohřbu vlastního dítěte? Zákon totiž oboje vidí stejně. Naštěstí jinak než vy.

Mimochodem, dle článku soud ty vztahy mezi otcem a dětmi zjišťoval. A právě na základě zjištění, že s ním vztah měly, rozhodl tak jak rozhodl. Přečtěte si to. Že vám jsou vaši rodiče zcela ukradení ještě neznamená, že by to tak bylo u všech. Respektuji, že vám by pohřeb vlastních rodičů byl na obtíž, ale vy zase respektujte, že řada lidí má své rodiče rádo. A prostý fakt, že se děti nesnesou s macechou, nevypovídá vůbec nic o jejich vztahu s otcem. Ostatně já také současného partnera mé maminky moc nemusím a to není nic ve srovnání s tím, jak na mou maminku reaguje jeho mladší dcera. A to by člověk možná čekal, že když nejmladšímu z nás je 45 let, tak se budeme chovat jako dospělí lidé :-) Nojo no, staroušci se mají rádi i když jim to děti neschvalují.

Tak to mě zajímá. Kterápak pohřební služba zapůjčuje smuteční komparz a plačky? :)))))))))) Máte trochu divokou fantazii. A co se týče rakve - ta je konečná. Pohřební služba zapůjčí maximálně víko.

Fantazii má normální. Dneska Vám za peníze pohřební služba nejenže zapůjčí smuteční šaty, věnce a plačky,ale klidně vám nebožtíka spustí do hrobu i vrtulníkem, když si to budete přát. Na vás pak jen bude, abyste to zaplatil, když už jste si to přál.

Z toho, jak děti situaci vyřešily se v podstatě manželce zesnulého nedivím. Pozůstalá si přála klidné rozloučení a pohřeb bez nepříjemností a je vidět, že se obávala oprávněně. Když mi zesnul tchán, tak jsme toto sdělili rodině dcery-mé švagrové a bylo naplánováno rozloučení v bytě zesnulého. Bohužel, tak jak se nestandardně chovala dcera ke svému otci za života, tak se zachovala i po jeho smrti. Na pohřbu sice byli, ale plánované rozloučení se nekonalo.

Mě se stalo něco podobného. Můj bratr který s maminkou bydlel a dostal od ní dům v hodnotě 5ti milionů mi sice sdělil po telefonu, že maminka zemřela, chtěla jsem vědět jestli něco nepotřebuje,že mile ráda ze vším pomohu i přispěji na obřad, ale on odmýtl maminku pohřbil bez obřadu a když ji ukládal do hrobu mi ani nedal vědět.
Dodnes chodím ke hrobu a ani nevím jestli tam maminka je.

Obraťte se na správu hřbitova, popř. obec či město. Zkrátka si zjistěte, kdo má hřbitov pod sebou. Tato organizace má i evidenci hřbitova takže se dozvíte, jestli tam byla Vaše maminka pochovaná nebo ne. Ovšem, pokud Vaši maminku bratr ukládal v urně načerno, a ani to nikde nenahlásil, tak se to bohužel nedozvíte.

Zažil jsem něco podobného s dědou. S babičkou se rozvedli, a "nová" babička nás (všechny včetně vnoučat) nemusela. S dědou jsme měli vřelý vztah. Našich rodinných setkání se stranila, a když už se musela zúčastnit, dala nám to vždy "sežrat" povýšenou komisností a odtažitostí. Najednou jsem se od známých dozvěděl, že děda náhle onemocněl, skonal a před několika dny měl pohřeb. O ničem nám nedala vědět, a to jsem se - jak jinak od cizích - opět dozvěděl, že ji o to žádal. Takže žalobce poměrně chápu.

A u nas je to trosku z jineho uhlu. Sestra tak milovala tatinka, ze ji obtezovalo jeho telefonovani z nemocnice, ze mu nechala sebrat telefon a nikomu nic nerekla. Ale tri dny po smrti neopomnela vypsat seznam veci, pres ktery „vlak nejede“. Na kar samozrejme zapomnela pozvat nektere pribuzne…

A jak by se zachoval soud,kdyby vdova měla v ruce nějaký papír s ověřeným podpisem,že si zemřelý nepřál,aby mu na jeho pohřeb přišly děti z 1.manželství?

asi jinak. Jenže on takový papír nebyl.

I takový papír se dá nějak podepsat pod nátlakem - vlastní zkušenost.

Podobná situace (nikoli po sebevraždě, ale po srdečním kolapsu) byla i v rodině mé ženy. Jejího zemřelého bratra jeho potomci nechali zpopelnit bez obřadu jako mršinu, přestože jsme zorganizování a zaplacení obřadu nabízeli.
Dnes, když čtu článek o tom, že soud mohl přiznat odškodné, lituji, že jsme to neudělali a peníze nedaLI třeba na charitu. Ti neuctiví smradi si takové potrestání zasloužili.
Mmch., názory autora na ne/újmu nesdílím.

Ano i toto se děje. Znám případ, že macecha dokonce ani dětem vůbec neoznámila úmrtí jejich otce!!
Dokonce ani to, že ho nechala odvézt do nemocnice, kde druhý den zemřel. Tomuto se říká "hyenismus".
Vymlouvala se tím, že na ně neměla telefonní číslo - jak směšné, otec měl jejich čísla v telefonu a i ona jim, když ona potřebovala , sama mnohokrát volala...

když mi umřel brácha, jeho žena ho nechala pohřbít bez obřadu - prý funus je jen trýznění pozůstalých, a ona toho nemá zapotřebí. což mně sice trochu mrzelo, ale jako od nyní již nejbližšího jeho příbuzného jsem to od ní respektoval. pak ho nechala spálit a rozptýlit bez hrobu, což prý bylo jeho přání - což mně sice trochu mrzelo, a nevěděl jsem o takovém jeho přání, ale jako od nyní již nejbližšího jeho příbuzného jsem to od ní respektoval. takže jsme udělali tryznu pro ostatní příbuzné, bez fyzické přítomnosti mrtvoly ni urny - a hle, tomu mrtvýmu to bylo fakt ukradený. pak jsem nechal jeho jméno přidat na rodinnou krytu, kde sice jeho ostatky neleží, ale koho to zajímá a komu to vadí. neboli, když se nechce, říkali naše prababička - je to horší, než když to nejde. kdybych byl svině, mohla mi teta tu tryznu násilným rozhodnutím státu zaplatit. to by jí jistě potěšilo, a i ten mrtvej by to ocenil. navíc bych byl v příbuzenstvu king, že jsem oškubal vdovu.

mimochodem tedy - v tomto případě nese největší vinu ten mrtvý - blbě si děti vychoval, a tu poslední ženu si vybral ještě s menší péčí. a ta vdova taky nepobrala moc chytrosti. stačilo, aby u soudu řekla, že samozřejmě děti pozvala a dokonce jim poslala parte a písemnou pozvánku. a případně sehnala si svědka, že to psala a házela do schránky. sorry, děcka, že pošta dopis ztratila, fakt mně to moc mrzí. a bylo. jenže ona se chtěla hádat .... musela sama přiznat, že naschvál jeho děti nepozvala. za to dostala pokutu. za blbství.

Všichni, co ty děti odsuzujete nebo jim tleskáte - Vy víte, co za tím bylo? Nicméně já bych věřila soudu, že to snad řádně projednal a zjistil si co nejvíc informací.

Mám taky nedávný příběh ze svého okolí. Zemřel mi kolega, sebevražda. Vdova se tvářila hrozně zničeně, na pohřeb pozvala jen svoji rodinu a známé, dceru z prvního manželství ne, dokonce chtěla spoustě lidí (rodině a přátelům zemřelého) zabránit, aby se pohřbu zúčastnili, protože bude soukromý. My jsme se nedali a na pohřeb přišli i přes její zákaz, nakonec vše proběhlo v poklidu, s úctou k zesnulému. Dcera z prvního manželství se také zúčastnila. Podobný scénář jako v článku? Nebo měla žalovat ona nás, že jsme to nerespektovali? Ve skutečnosti tu sebevraždu spáchal kvůli ní! Rozváděli se a ona mu dělala ze života peklo, nesměl vídat děti (ty proti němu samozřejmě očkovala), vyhodila ho ze společného domu, který on postavil, a nastěhovala si tam milence, se kterým už čekala dítě... Kdyby tuhle hyenu někdo zažaloval, nikdo by ji nelitoval.

Peníze to sice nevyřeší a žal nezmírní, ale pokud je za tím podobný příběh jako tento, tak to rozhodnutí soudu dá pozůstalým aspoň pocit zadostiučinění, že Boží mlýny melou... A pro zlatokopku to může být trest.

Tak ja mam nyni velmi podobnou neprijemnou zkusenost se sourozenci, kdy jsem se o smrti otce postupne dozvidal od sousedu, znamych a dalsich pribuznych. Parte jsem poprve cetl az na vyvesce. Zadna komunikace a ja jsem po pravde ani po tom vsem nemel chut a naladu se s takovymi sourozenci bavit nebo neco resit ci projednavat. No rozhodne co udelam, bude asi to, ze si ze vseho nejdriv nastuduju ty rozsudky soudu, co jsou uvedeny v zavorkach a potom se teprve rozhodnu, zda take nepodat na sourozence zalobu. Ono totiz soudit neco bez znalosti blizsich okolnosti je dost osemetne a slozite. Bez znalosti vsech veci kolem a dokola a veci, ktere tomu vsemu treba i predchazely, bych se rozhodne nepoustel do jakychkoliv usudku ci soudu. Proto sinzkusme nejdrive precist, co soudy vedlo k takovym rozsudkum. Ja treba jsem presvedcen o tom, ze minimalne moralni pravo je na me strane, ale neco jineho jsou jednani u soudu, dukazy a to urcite nekonecne stourani se v necem, na co by jsme nejradeji uz na vzdy zapomneli (ted mam na mysli predevsim osoby mych sourozencu). No a ted do me... Treba jste uz rozsudky nacetli a vite vic...

Dulezite by bylo vedet, jestli by ty decka rad videl na pohrbu zemrely otec. Muzeme si jenom domyslet, ze manzelka byla nejbliz k zemrelemu a snazila se hajit jeho zajmy a nepustit na pohreb fracky, kteri jak to byva, nejevili o otce zajem az do skonani. V tom pripade by byla 'pokuta' nespravedliva. A opacne.

Kazdopadne na jeji miste, i po znalosti tohohle judikatu, bych to taky tak udelal a klidne zaplatil 'pokutu', kdybych tam ty fracky nechtel. Tenhle rozsudek me do budoucna urcite nestrasi.

nejlepší scénku s pohřbem má lukáš pavlásek z NA stojÁKA

Pane Fettere, podle názoru, který ve článku vyjadřujete, bych usuzoval, že s pochováváním rodičů zkušenost ještě nemáte. Já jsem před 21 lety přišel o tatínka také tragicky, nečekaně a bez varování. Od té doby jsme pochovali i jeho rodiče. Pro někoho, kdo měl se zesnulým silné citové pouto, je účast na pohřbu nenahraditelnou "branou" ke smíření se s faktem, že už toho blízkého nikdy neuvidí. Taky po něm obvykle přichází mírná úleva od stresu z šoku náhlého úmrtí.
Naprosto chápu ty děti a jejich požadavky mi připadají adekvátní. Nejde o to, že by na tom chtěli vydělat. Do roka to utratí a to jim tatínka nevrátí. Ale je to trest za její zjevnou zlovůli, doslova macešskou.

Tak to mne za chvíli bude moci úspěšně žalovat každý, kdo si bude myslet, že jsem se na něj na ulici špatně podíval. Nevšimnul jsem si, že by se tam psalo, jak je na tom finančně a majetkově vdova. Možná když zaplatila ten funus a bude muset platit i to odškodnění a soudní výlohy, tak jí nezbyde než aby si hodila mašli. Doufám, že na její funus ti č(ruský bojový pokřik)ci přijdou.

BTW: Nemohla by vdova ty dva ... úspěšně žalovat za citovou újmu za to, že jí tahali po soudech v době, kdy držela smutek za svého manžela?