Bývaly doby, kdy pokladem byly zlaťáky nebo stříbrňáky, zejména mince z drahokovu. Od doby, kdy zlato porazilo stříbro, uplynulo mnoho vody. Před asi 150 lety se stříbro dostalo na vedlejší kolej a vzrostl zájem o zlaťáčky.
Stříbrné peníze
Stříbro bývalo měnovým kovem běžného používání. Až do sklonku 19. století bylo stříbro v peněžním oběhu běžně používaným dominantním platidlem – v měšcích se nacházely zejména stříbrňáky. Zlato se používalo spíše pro transakce velké hodnoty. Výhodou používání stříbra jako každodenního platidla byla právě menší kupní síla připadající na jednotku množství. To na stranu druhou činilo stříbro nevhodným pro velké platby.
Významný americký ekonom Milton Friedman (1912–2006) to popsal takto: Tolik jsme si zvykli považovat zlato za přirozený měnový kov, že jsme zapomněli, že stříbro bylo daleko důležitějším měnovým kovem než zlato po staletí a že svou první příčku ztratilo až po 70. letech, 19. století.
V poslední čtvrtině 19. století na standardu stříbrné měny zůstávaly poslední dvě velké země – Indie a Čína. Jakkoliv se stříbro v podobě drobných mincí používalo i na jiných místech, stříbrný standard to už měl spočítané. Indie jako předposlední velká země zůstala na stříbrném standardu s volnou ražbou až do roku 1893. Ten, kdo měl stříbro, si přišel do mincovny a mohl si nechat vyrazit mince a ty použít k placení.
Čína jako poslední zůstala na stříbrném standardu až do sklonku třicátých let 20. století. Díky tomuto měnovému systému se jí vyhnuly dopady velké deprese. Díky stříbrné měně působil měnový kurz a země mohla prožívat blahodárné působení mírné inflace. Země, které tehdy používaly jako společnou měnu zlato, naopak trápila deflace. Zlato a zlaťáky byly tezaurovány a schovávány ve formě pokladů, úvěrování se zadrhlo a peněz se nedostávalo…
Deprese a trampoty dlužníků
Hospodářství zemí opírajících své měny o zlatý standard pak ve třicátých letech minulého století trpělo depresí. Vlivem toho třeba ve Spojených státech deflace tížila zadlužené farmáře. Když se zadlužovali a šli do hypoték, věřili v ekonomický růst, ve své budoucí příjmy a výdělky. Dostihla je ale dluhová deflace, jejich dluhy v reálném vyjádření ztěžkly. Nominální příjmy poklesly, ale výše nominálně vyjádřeného dluhu a splátek zůstala stejná.
Deflace pak vyvolávala napříč zeměmi zlatého standardu nespokojenost a neklid. Nejen v USA tak vyvstávala agitace za změnu peněžního systému. Právě ve třicátých letech minulého století pak byl sveden boj s deflací – za nově emitované dolary začalo být nakupováno stříbro. V rezervách a trezorech končilo stříbro a na světlo světa se mohly dostat nově natištěné dolary.
Zastřešeno to bylo americkým programem výkupu stříbra. Tento v roce 1933 na základě zákona o výkupu stříbra prosadil prezident Franklin Roosevelt. Důsledkem bylo téměř zdvojnásobení světové ceny stříbra. Ti, kdo měli stříbrný poklad anebo stříbro těžili, mohli jásat.
Protože stříbro bylo v Číně penězi, růst cen stříbra zde vyvolal deflaci. Peníze mizely z oběhu, stříbrné mince končily v tavících kotlích – hodnota měnového kovu byla vyšší než jmenovitá mincovní hodnota. Stříbro se ve velkém z Číny vyváželo, krytí pro tamější stříbrnou měnu se nedostávalo. Deflace tímto způsobem dostihla i Čínu, hospodářství se propadalo i zde. Lékem se stalo odpoutání tamní měny od stříbrného krytí a zavedení nekryté (fiat) měny. Nastoupil systém umožňující dodat ekonomice takové množství úvěrů, jaké si zaslouží. Kromě toho bylo umožněno i financování pozdější války, nová měna skončila v hyperinflačním rozvratu.
Zlato vstupující na výsluní
Již jsme zmínili to, že zlato v 19. století zvítězilo nad stříbrem. Na pozadí stálo britské přijetí zlatého standardu, k tomu došlo již v roce 1816. Směnitelnost zákonného platidla tehdejšího světového hegemona za zlato pak byla ustanovena v roce 1821. První krok k vystoupání zlata na výsluní byl učiněn. K tomu, aby se tam skutečně dostalo, bylo ale zapotřebí ještě několik desítek let.
Tak třeba ve Spojených státech až do roku 1873 existoval zlatý i stříbrný dolar. Jeden dolar byl roven stanovenému množství zlata nebo stříbra, hovořilo se o bimetalismu. Ano, tehdejší dolar se opíral o stříbro i zlato. Na základě změny amerického ražebního zákona byl ale v roce 1873 stříbrný dolar z ražby mincí vyloučen a Spojené státy přešly ke zlatému standardu.
Po roce 1870 začala od stříbrného nebo bimetalického standardu k čistě zlatému standardu přecházet také jedna evropská země za druhou. Bylo to pod vlivem v té době ekonomicky dominující Velké Británie. V průběhu jedné dekády tak evropské země přešly na zlatý standard: Německo v roce 1871, Francie 1873 společně s Itálií, Belgií a Švýcarskem. Následovalo Dánsko, Norsko a Švédsko, Holandsko a Prusko a nakonec v roce 1879 i „naše“ Rakousko-Uhersko.
Vítězství zlata
Jakkoliv je všeobecně přijímaným názorem, že zlatý standard byl evidentním vyústěním vývoje, všechno mohlo být jinak. Milton Friedman ve své knize „Za vším hledej peníze“ vysvětluje, že je vlastně souhrou náhod, že měnové systémy různých zemí v 19. století na zlatý standard a monometalismus přešly. Pokud by Spojené státy zůstaly na bimetalismu a svůj měnový systém opíraly i nadále o zlato i stříbro, nemusela nastoupit pozdější deflace a s ní související problémy.
Výsledkem vítězství zlata byl růst poptávky po zlatě jako měnové komoditě. Růst světové poptávky po zlatě probíhal současně se zpomalením míry přírůstku světových zásob zlata a rostoucí výrobou zboží a služeb. Dramaticky také vzrostl poměr ceny zlata k ceně stříbra.
Poměr ceny zlata k ceně stříbra vzrostl právě v době, kdy se přešlo na zlatý standard. Pokles významu stříbra jako měnového kovu ovlivnil jeho cenu.
Výsledný tlak na pokles cen byl mírněn díky rozvoji bankovnictví částečných rezerv, množství peněz se zvyšovalo úvěrováním a poskytováním úvěrů. Banky začaly šířeji poskytovat úvěry, aniž pro ně měly dostatečné krytí – obíhající peníze byly nejednou kryty zlatem jen zlomkově. Noční můrou tehdejších bankéřů byl run na banku, situace, kdy držitelé bankovek žádali výměnu oběživa za zlato. Protože tolik zlata, kolik bylo emitováno bankovek, ani nebylo, možný průšvih čekal za dveřmi neustále.
Kovová iluze hodnoty
Má-li něco status peněz, ovlivňuje to tržní hodnotu oné věci. Nabídka a poptávka po čemkoli kolísá a tím kolísá i směnná hodnota této věci. Je-li něco používáno jako měna, ovlivňuje to poptávku po této komoditě. Když po odklonu od stříbra každý žádal a chtěl zlato a stříbro bylo upozaděno, hodnota zlata narostla. Celková poptávka po zlatě potřebném pro krytí měny byla vyšší a vyšší byla i výsledná cena.
Zlato začalo mít hodnotu nejen v očích obyčejných střádalů a shromažďovatelů pokladů. Kdo měl zlato, měl kupní sílu. Mohl si koupit, co chtěl a co žádal. Friedman v citované knize uvádí příklad těžby zlata v Austrálii v 19. století. Úspěšní těžaři získali zlato a díky tomu disponovali kupní silou. To pak vábilo zboží i obchodníky z celého světa. Aby mohla být uspokojena koupěschopná poptávka zlatokopů po chlazených nápojích, v trupech zámořských lodí uložen do pilin se tehdy ze Spojených států do Austrálie dopravoval led.
Co týká měny a její kupní síly, vždy existují různé zájmové skupiny. Platilo to i v dobách drahokovem krytých peněz. Ti, kdo těžili stříbro, chtěli, aby měnovým kovem bylo právě stříbro. Naopak v zájmu těžařů zlata stálo, aby fungoval zlatý standard. V zájmu vlád, které potřebovaly inflačně financovat schodky svých rozpočtů a dluhy, bylo od krytí měn ustoupit – měna bez jakéhokoli krytí nebo kotvy umožňuje monetizovat dluh, financovat ho emisí nekryté měny.
Propadliště drahokovu
V jistou dobu vývoje lidské společnosti nastoupil úvěr a nákup na dluh, osvědčilo se oddělení aktu prodeje od aktu koupě. Mohlo tak dojít k prodeji zboží nebo služeb a slibu jako protihodnotu získat něco, co bude dodáno později a bude možné to použít ke směně nebo úhradě dluhů později. Právě tato „protihodnota“ je to, co související transakce spojuje a co se označuje jako „peníze“. Prostě něco za něco, cosi jiného, hodnotného. Jde o hodnotu na daném čase v daném místě.
Po dlouhou dobu existovala představa nutnosti mít peníze kryté drahokovem. Svět peněz, mincí stříbrných i zlatých, skončil na propadlišti dějin. Nakonec bylo jak stříbro, tak zlato nahrazeno cenným papírem. V posledních dekádách pak začal být i papír nahrazován ještě levnější a často elektronicky vedenou evidencí – žirovými penězi existujícími jako pohledávky a závazky v účetnictví bankovního systému.
Ten, kdo měl na konci 19. století svůj poklad ve stříbře, litoval, že nevsadil na zlato. Rozhodování o krytí významných měn ale ovlivňovalo nejen ty, kteří zakopávali poklady. Šlo o mezinárodní finance, to, co bude při obchodování a financování používáno jako směnný ekvivalent. Rozhodování o formě krytí významných měn ovlivňovalo mezinárodní obchod, stejně jako ho ovlivnil nástup nekrytých fiat měn.
Svět nekrytých peněz
Globální měnový systém se vyvinul do stavu, který nemá historickou obdobu. Hodnota soudobých měn je ovlivnitelná centrální mocí a je středem novodobých měnových a obchodních válek. Na zlato a stříbro zapomeňte, na kupní sílu vašich úspor a cenovou stabilitu dohlíží instituce nezávislých centrálních bank.
Měnové experimenty, jako je monetizace dluhu, v novém hávu označovaná za kvantitativní uvolňování a navyšování bilance centrální banky, záporné úrokové sazby nebo kurzové závazky jsou součástí snah udržet měnový systém v chodu.
S jakým výsledkem se to bude dařit, ukáže čas. Historie ukazuje, že peníze a měnové systémy mohou být (z)měněny. Má to nutně i dopady na úspory i finance řadového člověka. Měnové reformy a inflace byly průvodním jevem toho, že peníze jsou v rukou státu.
